Ztratit, ale pořád mít...
Opatrně
vrátila pramínky svých hnědých vlasů tam, kam patřily. Začínalo se stmívat a jí
nejenže kručelo v břiše, ale začala jí být neskutečná zima. Nemusela skončit v
tomhle lese. A už vůbec ne sama. Tak proč? Co se tak náhle změnilo, že byla
vyhnána ze srdce jedné milované osoby.
Pomalu,
ale jistě pokládala základy pomyslné zdi. Cihla na cihlu napevno naskládané k
sobě. Den ode dne byla vyšší a vyšší. Pořád doufala, ale na myslí jí tanula
černá myšlenka, že zeď nebude sto zbořit. Že nebude mít sílu jít proti tak silným
zábranám. Nebo, že se jí už tu zeď nebude chtít bořit?
Z
myšlenek jí vytrhlo vlčí zavytí, které bylo blíž než bylo zdrávo.
Zachvěla
se. Chlad pronikal jemnou vrstvou kůže do jejích svalů, prokousával se až ke
kostem.
Zvlhlé
oči se podívaly tam, kde tušily divoké šelmy a vítr pomalu osušoval slzami
zmáčené tváře.
Přinutila
se k několika krokům, ale brzy toho nechala. Znovu zakopla o kořen, který
nebyla schopna ve tmě vidět a bolestivě dopadla kolenem na kamínek. Naštěstí si
koleno jenom narazila.
”Být větší, tak…” raději ani nechtěla domyslet, co by se mohlo stát. Přesto se
však v nitru přemlouvala k dalšímu pokusu dostat se z náruče do noci
ponořeného, životem bujícího lesa.
Přemýšlela
nad tím, zda by se dokázala nechat sežrat šelmami, když už pro ni nemělo cenu
dál válčit s tmou, když nemá sílu bojovat. Uvnitř věděla, že by se nemohla
vzdát svého života. Ani nevěděla proč. Chladný vítr laskal její posmutnělou
tvář, jež byla už beztak promrzlá. Křišťálové perly značící smutek byly dnes
spíš přítěží než úlevou. Zmrzlé jí tížily než pomáhaly.
Přiložila kousek dříví do malého ohýnku. Nevěděla,
jak se sem dostala ani jak založila oheň, ale byla nyní za mlsné plameny
olizující dřevo vděčná. Sykla. Rozbolavělé tělo se stěží pohybovalo, ale i tak
se naklonila blíž k teplu a začala třít dlaněmi o sebe, aby nabrala, alespoň
ždibec tepla.
Tiché
kroky ji vyrušily z rozjímání. Dál zírala do plamenů a čekala, zda ji příchozí
ublíží. Uslyšela zvuk dřeva, které kdosi upustil na hromadu a přivřela únavou
ztěžklá víčka.
Ještě
cítila, jak ji někdo svými příjemně horkými dlaněmi kontroluje životní funkce,
dál však byla tma.
Když
se další den vzbudila byla si jistá, že to byl jen sen. Otočila se a čekala, že
nikoho nenajde, přec ale v nitru doufala. Zklamalo ji, že tu nikdo není, ale
přesto to tušila. Usmála se nad svou pošetilostí. Kdo by ji tu asi tak našel? Nedokázala
si odpovědět, jenže hromádka úhledně naskládaného dříví svědčila o tom, že tu
někdo byl. Zanechal po sobě stopu. Zapsal se svým činem do stránek jejího
života a nikdo jej z nich již nesmaže. Přesně jako člověk, jenž jí ublížil. Byla
šťastná, že mohla prožít chvilky s ním. Nesmírně šťastná. I on psal její osud. Tvaroval
její život jako záhyby řeky, jež vymílá voda. Přijde po něm ještě mnoho dalších
lidí, ale nikdo z nich nebude náhrada za její milovanou osobu a ani nemůže být,
protože každý člověk, každá bytost je nenahraditelná.
Kdoví,
zda ta tajemná osoba tušila, jak moc ji svým krátkým vpádem do jejího života
pomohla. Někdy stačilo jedno slovo, úsměv, minuta zastavení a péče věnované
jiným, aby se docílilo záchrany jednoho lidského života. Věděli to ti, kteří
pomáhali? Málokdy, odpověděla si na svou otázku.
Popřála
svému zachránci mnoho hezkých chvil. Vždyť pošetilé požehnání bylo to jediné,
co mu mohla nyní dát.
Paradox…
Jedno slovo, jeden čin zkazil vše, co si spolu vybudovali, jiný čin zasel mezi
ruiny trávu, květiny rostliny, jež z neosobních ruin pomalu počaly dělat
krásné, tajemstvím a také smutkem opředené místo.
Pořád
ji vše bolelo, největší bolest však nesla zraněná duše.
Však
přijde den, kdy v mysli popřeje vše dobré i tomu, kdo ji ublížil, byť se teď
při vzpomínce na něj zalykala hořkostí.
Komentáře
Přehled komentářů
Tohle dílečko se nám myslim povedlo :).Opět ti děkuju za to ,že si byla ochotná si se mnou napsat tenhle drobek :)
Zamyšlení :)
(Wonti, 8. 4. 2008 17:42)