Kájula

Život je jako...

Ha, umím si představit Vaše čekání na dokončení tohoto příměru.
Jaký je život? Už jsme mohli slyšet přídavná jména typu sladký, hořký, přirovnání k boji, k náhodě, kde jsme jednou dole, jednou nahoře.
Fajn, toto všechno beru na vědomí a dodávám:
život je komplikovaný.

Ne, nevadí mi to, naopak, vítám to. Sice na to všichni v prvním momentu nové komplikace nadáváme a stěžujeme si, jak je to těžké a hrozné a bla bla bla, na druhou stranu...
Kdyby vše bylo jednoduché, bez těžkostí, bez překážek, které musíme překonat, vážili bychom si toho? Byli bychom na sebe pyšní, stejně, jako když se usmíváme, jakmile máme jednu z těch zdánlivě nepřekonatelných těžkostí z krku a zavíráme ji ve svém imaginárním šuplíčku věcí, které jsme zdárně dokončili?
(Neberme teď v potaz fakt, že ihned po tomto zamknutí jsme sraženi na kolena další překážkou. )

Hlavou zeď neprorazíš.
Opravdu, drahý živote? Nedáme si říct, vláčíme se z bahna do louže, ze které se vyštracháme a skončíme pod okapem. Pořád dokola děláme ty samé chyby, případně chyby podobného rázu jako ty, které jsme udělali předevčírem, před měsíci, léty.
Na své pouti oné komplikovanosti potkáváme lidi, kteří nám rádi poskytnou svou nezištnou, dobrou, dobře myšlenou, uštěpačnou, pichlavou radu, my jim mávneme na pozdrav a svým tempem si to kráčíme dál a dál, aniž bychom se jejich radou řídili. Jako puberťáci v období největšího vzdoru.
Najdou se ovšem i takoví lidé, kteří Vám fandí, ale ví, že musí držet tlamku na sedm západů zamčenou, jelikož si ten čumáček musíte stejně nabít Vy a vlastně oni ví, že Vy víte a tím pádem odpadá ona promluva do duše a svědomí.

Myšlenky se mi zaplétají jedna do druhé a o životě by se toho dalo napsat spousta a spousta.
Nepřestaňme kráčet dopředu a bojovat s komplikacemi, které nám život přichystal.
Protože...

Život je jako strom, jehož kořeny jsou propletené a hlavně skryté pod zemí, takže každá naše volba může onomu stromu přinést různou vláhu a výživu, i když ji teď ještě nenacházíme. :-)