Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tak málo stačí k dětské radosti...

13. 2. 2009
Nad městem se již několik dní hromadila těžká, šedivá oblaka, která neslibovala krásné počasí, ba naopak.
Každý den, kdy se rozednělo, si s nechutí prohlížela šedou oblohu, co skoro splývala s šedivostí města, ve kterém bydlela.
Ohrnula rtík, jakmile se jeden den spustil lijavec a ona musela do ručky vzít deštník.
Jaké to bylo překvapení, když tři dny na to se z mračen barvy oceli k zemi snášely rozkošné sněhové vločky. Tančily spolu prapodivné tance, jejichž hudební doprovod měl na starosti mistr vítr a jakmile dopadly na třicetisedmistupňová čela, měnily se v drobné kapičky.
Zprvu na ně v duchu nadávala, vždyť si libovala ve skoro jarních teplotách, kdy na sebe mohla vzít jen kabátek a mikinu, pod níž se schovávalo tenké tílečko. Nyní se musela opět zababulat do šálky. Čepice? Kdepak, pořád ještě stačila kapuce černé mikiny.
Po cestě do školy si bílé peřinky skoro nevšimla. Rázně šlapala do budovy, která pět dní v týdnu polykala 145 dětí a dvě dvacítky dospělých.
Zvonek se rozdrnčel, sborovna utichla a ona se ztrápeně zahleděna skrz okno na šedé železárny, nyní však skoro pohlcené ve víru vloček.
Jejich tanec jí již nepřišel tak odporný, naopak. V hnědých očích zajiskřily jiskřičky, které najdete v očích dětí a v srdci se objevil osten zklamání. Věděla, že si bílou peřinku sama nevychutná. Nebo?
Škola ji vyplivla zpátky do města a ona si to pomalými kroky mířila domů. Málem vrazila do učitele, co kráčel ke svému sněhem zavátému autu.
Zamumlala pozdrav a podrážkami bot šoupala o dlažební kostky, jak šourala nohama v závějíčkách. Cestou domů, která trvala pouhých pět minut, měla prsty pravice natažené a smála se, jakmile ji některý ze sněhových drobečků polechtal na holé kůži.
V duchu se již těšila na odpolední procházku.
Jaké to bylo zklamání, když se nekonala. Po očku sledovala, jak se z mračen přestává sypat bělostná nadílka. Bylo jí to líto.
Hurá, další den bylo sněhu ještě víc než předešlý den. Brouzdala se v něm, nastavovala větru, který ji do obličeje nahazoval várky vloček, svou tvář.
Pomalými krůčky bořila sněhové závěje a užívala si tu krásu, kterou umí přinést jen paní zima.
Ve svém nitru jásala jako dítě, které se svými sourozenci drandí z kopce na sáňcích, navenek jen špičkou boty bořila hradby čerstvě napadlého sněhu.
Tak málo stačí k dětské radosti...


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář