Splněné přání je jako mince...
12. 4. 2009
Při nadpisu jsem si vzpomněla na jistý dvojsmysl z X/1999, mající souvislost s dvěmi největšími onmyouji v Tokyo. *zachichotala se do dlaně, ale pak zvážněla*
Klidně se posaďte, zvu vás na šálek čaje černého jako noc a hořkého jako brzká rána po proflámovaných nocích. :o)
Kdy jste naposledy uvažovali o svém životě? O tom, co vás potkalo, o vašich splněných přáních?
Abych byla upřímná, naposledy, hm, dneska ráno v kostele?
Od včerejšího odpoledne mi mozek zase šrotuje naplno. Já jsem byla z toho všeho přemýšlení, z ranního vstávání do kostela byla tak strašně unavená, že jsem odpoledne spala až do půl sedmé. *zčervenala* Jo, poslední dny si připadám jako medvídě někdy v polovině ledna...
Uch, chtěla jsem napsat nějaký super přemýšlivý příspěvek, ale dejme tomu, už teď vím, že se mi to nepodaří.
(Jedním z rušivých elementů jest vůně salámu, co se šíří obývacím pokojem - není mi z toho nijak dobře, druhým televize a třetím tudíž logicky Enya, co mi brouká do ouška :o)
Zpátky k mincím...
Zavřu oči a představuji si sebe: sedím na jedné z laviček na hradbách pod katedrálou, které poslední týdny okupuji až příliš často, nechávám sluníčko, ať hladí mou po zimě strašně bledou pokožku a pozoruji kolem projíždějící šaliny (kdepak tramvaje, zlata, šalinka je mazlivěší než nějaká tramvaj *šibalsky ji zajiskřila očička* ).
V zamyšlení si pohrávám s mincí - symbolem mého přání.
Je krásná. Ve slunečním svitu září do dálky, skoro jako zrcadlo odráží sluneční paprsky a já musím mhouřit oči, abych si ji prohlédla.
Bříškem prstu hladím písmena, jež má na svém povrchu vyražena.
"Jak tě nejlépe investovat?" povídám si s tím kovovým drobečkem. "A lze tě vůbec investovat? Proč to dělat, nebylo by lepší si tě nechat a kochat se tvou krásou?"
Je zde mnoho otazníků, které mi svazuji mysl jako lana pevně omotaná kolem kotníků a zápěstí, stejně jako ona lana mě znehybňují. Otazníků, které sama nevyřeším.
Po chvíli slunění, kdy si připadám jako kočka a přemýšlení, po kterém mě bolí hlava a buší ve spáncích, vstávám ze své lavičky, úsměvem častuji kolem dovádějící děti a zdravím starší babičky, co se stejně jako před chvilkou já, vyhřívají na sluníčku.
"Jak tě nejlépe použít," zamumlám naposledy a schovám si minci do zadní kapsy svých tmavých džín.
Každá věc, která nás v našem životě potká, má své pro a proti.
Někdy si s oním proti poradíme hravě sami, někdy to chce čas - spoustu času, jindy je třeba se obrátit s prosbou o pomoc k jiným.
Asi to jednoduše všechno moc hrotím a uvidí se, časem. :o)
Tak vám přeji mnoho splněných přání. Ony se splní víceméně vždy. Možná, když se ohlédneme přes rameno, zjistíme, že jsme dostali to, co jsme si přáli, jen možná v jiném, ale neméně vhodném čase, s jistou drobnou změnou, než jak jsme si své přání definovali, která ale vůbec není na škodu. :o)
Mějte se hezky a nezapomeňte i na věc spíše negativní, na kterou CLAMP ve svých mangách klade důraz: každé přání má svou cenu. :o)
Klidně se posaďte, zvu vás na šálek čaje černého jako noc a hořkého jako brzká rána po proflámovaných nocích. :o)
Kdy jste naposledy uvažovali o svém životě? O tom, co vás potkalo, o vašich splněných přáních?
Abych byla upřímná, naposledy, hm, dneska ráno v kostele?
Od včerejšího odpoledne mi mozek zase šrotuje naplno. Já jsem byla z toho všeho přemýšlení, z ranního vstávání do kostela byla tak strašně unavená, že jsem odpoledne spala až do půl sedmé. *zčervenala* Jo, poslední dny si připadám jako medvídě někdy v polovině ledna...
Uch, chtěla jsem napsat nějaký super přemýšlivý příspěvek, ale dejme tomu, už teď vím, že se mi to nepodaří.
(Jedním z rušivých elementů jest vůně salámu, co se šíří obývacím pokojem - není mi z toho nijak dobře, druhým televize a třetím tudíž logicky Enya, co mi brouká do ouška :o)
Zpátky k mincím...
Zavřu oči a představuji si sebe: sedím na jedné z laviček na hradbách pod katedrálou, které poslední týdny okupuji až příliš často, nechávám sluníčko, ať hladí mou po zimě strašně bledou pokožku a pozoruji kolem projíždějící šaliny (kdepak tramvaje, zlata, šalinka je mazlivěší než nějaká tramvaj *šibalsky ji zajiskřila očička* ).
V zamyšlení si pohrávám s mincí - symbolem mého přání.
Je krásná. Ve slunečním svitu září do dálky, skoro jako zrcadlo odráží sluneční paprsky a já musím mhouřit oči, abych si ji prohlédla.
Bříškem prstu hladím písmena, jež má na svém povrchu vyražena.
"Jak tě nejlépe investovat?" povídám si s tím kovovým drobečkem. "A lze tě vůbec investovat? Proč to dělat, nebylo by lepší si tě nechat a kochat se tvou krásou?"
Je zde mnoho otazníků, které mi svazuji mysl jako lana pevně omotaná kolem kotníků a zápěstí, stejně jako ona lana mě znehybňují. Otazníků, které sama nevyřeším.
Po chvíli slunění, kdy si připadám jako kočka a přemýšlení, po kterém mě bolí hlava a buší ve spáncích, vstávám ze své lavičky, úsměvem častuji kolem dovádějící děti a zdravím starší babičky, co se stejně jako před chvilkou já, vyhřívají na sluníčku.
"Jak tě nejlépe použít," zamumlám naposledy a schovám si minci do zadní kapsy svých tmavých džín.
Každá věc, která nás v našem životě potká, má své pro a proti.
Někdy si s oním proti poradíme hravě sami, někdy to chce čas - spoustu času, jindy je třeba se obrátit s prosbou o pomoc k jiným.
Asi to jednoduše všechno moc hrotím a uvidí se, časem. :o)
Tak vám přeji mnoho splněných přání. Ony se splní víceméně vždy. Možná, když se ohlédneme přes rameno, zjistíme, že jsme dostali to, co jsme si přáli, jen možná v jiném, ale neméně vhodném čase, s jistou drobnou změnou, než jak jsme si své přání definovali, která ale vůbec není na škodu. :o)
Mějte se hezky a nezapomeňte i na věc spíše negativní, na kterou CLAMP ve svých mangách klade důraz: každé přání má svou cenu. :o)
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář