Ojczyzna nie jest miejscem na mapie
Dveře se s hlasitým klapnutím zavřely.
Vtančili do bytu. Vrazila hlavou do poličky a jeho pohotové
ruce zachytili prázdnou vázičku, použitelnou jen jako lapač prachu.
Vrátil ji na její místečko na polici.
Její oči zářily štěstím. Stejně, jako ty jeho.
Oboum se během několika dní změnil svět.
Home, sweet home..
Kdepak jsi doma, srdce mé? Kde je tvůj domov, rodná zem, vlast?
Mlčíš..
Seděla naproti jeho papíry zaplněnému stolu a pozorovala ho.
Několikrát ji upozornil, že ho znervózňuje, ale ona nechtěla
odejít.
Nemohla.
Musela si vypálit do paměti každý kousíček jeho pohledné tváře,
zachmuřený výraz, ruku svírající propisovačku a rejdící po papíru.
Bezhlavě se zamilovala do muže s pochybným povoláním. Srdce
ji poplašené tlouklo s každým pohledem, který ji věnoval kolínský
policista.
Zamračil se, ale vzápětí byly mraky rozladěnosti pryč. Její oči
ho přesvědčily o tom, co sám už dva dny tušil.
Miluje ho.
Zase se vrátil k rozdělané práci, ale už jen okrajově.
V duchu se totiž těšil na večeři, na kterou spolu už za chvíli odejdou.
Copak vlastně pro nás znamená slovo domov, vlast, rodná zem?
Již od dětství můžeme občas zaslechnout jedno z těchto
slov. Ve škole, doma, mezi kamarády.
Každý má svůj domov. Ptáci se vrací do svých hnízd, zvířata se
na noc ukrývají ve svých norách.
Každý?
Význam slova „domov“ na nás dýchne ihned. Známe to přece. Srdce
se nám naplní teskným a zároveň hřejivým pocitem.
Rozdílné je to však se slovem „vlast“. Význam tohoto slova si
musí najít během svého života každý sám.
S věkem se naše názory mění, i významy různých slov. Naše
činy jsou razantnější, jdeme si jako mezci tvrdohlavě za vytyčenými cíli.
Jak je to ale s naší vlastí? Uvědomujeme si, jak veliké je
to bohatství, které máme?
Pozorujíc současný svět bychom mohli mylně říci, že lidé už
pozapomněli, co to vlastně vlast je. V každém státě se najdou cizinci.
Proč se vzdali své vlasti a začali žít tam, kam nepatří?
Ne, oni se přece nevzdali něčeho, co si během let každý vtiskne
do srdce. Oni si to něco přinesli s sebou. I v cizině se totiž
nevzdávají svých zvyků.
Muslimové se pětkrát denně modlí směrem k Mekce, Poláci si
3. května připomínají významný den v historii jejich země. Každý z nás
se nevzdává toho, co si nese v srdci.
Naše vlast, domov jsou tam, kde jsou naše srdce.
V cizině, či v rodném kraji, tam, kde na nás někdo
čeká, kde cítíme uvnitř sebe sama podivné vzrušení, chvění, stesk....
V pěti vteřinách se v jejím
oku zrodila slza. Krásná, lesklá slza smutku. Během pěti vteřin uzřela světlo
světa a opět umírala padajíc na rytmicky se zvedající hruď.
Zastudila ji, když prorazila
látkovou barikádu a vypařila se na její horké kůži.
Její sestru potkal podobný osud.. Skutálela
se na podlahu.
Neudělala dobře, věděla to. Ale
musela.
Musela od něj odejít, odcestovat
pryč, utéct.
Kde jsem doma, srdce mé?
Ach, ano…
V Německu, kde je on.Tam, co on vypisuje dle jeho slov
nudná hlášení, tvář má zachmuřenou soustředěním a občas k ústům pozvedne
hrnek zpola vystydlé kávy.
V jejím bytě s velkou postelí, ve které si splnili
svá přání.
Proč ale zase mlčíš?
Setřela hebkou látkou poslední stopy
slz a usmála se na třicet pater níže projíždějící auta, spěchající chodce, na
umné skvosty architektů- vysoké budovy plné kanceláří.
Nechala za zády výhled na město a
posadila se za pracovní stůl přeplněný papíry, mezi nimiž stál hrnek vystydlé
kávy.
Zvedla sluchátko a přivolala svou
sekretářku.
Zůstalo jsi v Kolíně nad Rýnem..
:-)
(Kájula, 24. 6. 2007 19:14)