Pitomost...
Zachumlala se do modře batikované mikiny a přičichla k lemům
rukávů. Látka už dávno ztratila svěžest prášku, v němž byla vypraná,
přesto v ní však se zavřenýma očima ucítila bezpečí a kousek domova.
Pohlédla do tmy linoucí se do místnosti skrz sklo oken a
zamyslila se.
Tiché tóny pohodové skladby Pink Floyd kroužily kol její
mysli a s noční temnotou ji jemně masírovaly.
Spolubydlící byla už minimálně půlhodinu ve světě svých
tužeb a přání, a tak měla potřebnou dávku klidu, svobody a hlavně samoty, která
se zjeví spolu s pokročilou noční hodinou a nocí samou, k tomu, aby
mohla popřemýšlet nad dnešním odpolednem.
Ne, nebylo jí dobře. Dlouho, už dlouho, za což si mohla
sama, ale od jisté doby.. jí bylo ještě mnohem hůř.
2.9., opakovala si
v duchu. Proč já se tu pitomou
neděli neozvala…
Promnula si unavené oči a zeptala se sama sebe, zda má tohle
vůbec zapotřebí.
Stejně jako už mockrát v minulosti se prokázalo, že se
trápila, dalo by se říci zbytečně.
Vždyť se vůbec nic,
neděje…
Tak proč to cítí jinak?
Bolelo to.
možná jen to
Brno....ale i tak se to dá
Měla se ozvat. Když jednou mlčela, udělala chybu. Ta chyba
ji stála opravdu hodně.. a zavalila ji lavina následků, o které vůbec nestála.
Jen to Brno,
ušklíbla se.
Jen to Brno, drahá, mě
stálo tak velkou dávku nervů a slz, že si to neumíš představit! Vybuchla v duchu
zlostně.
Ještě teď, když si vzpomněla na své pocity po přijímacích
zkouškách, se znechuceně otřásla a pohlédla na své dlaně, které jí tehdy málem
zase zradily.
Bojovala jsem minulý rok o vysokou školu a ani kvůli
skautingu se jí nevzdám. Vlastně… co to plácám, napomenula se. Skautem jednou,
skautem navždy a je jedno, jestli činně či nečinně v oddíle.
V hnědých očích se s rychlostí, jakou působí
nebezpečný jed, objevil žal a smutek.
Věřila jsem… ti, vzdychla v mysli.
Ano, věděla, že pouhá důvěra nestačí. Avšak je hrozně
důležitá.
Poslední roky přestávaly věci mít svou barevnost a upadly do
ošklivé šedi. Hlavně minulý rok, souhlasila sama se sebou.
Jak těžké nyní bylo, aby jim vrátila jejich původní barvu a aby
se jejich kontury se zase zaostřily. Některým věcem ale jejich šedou
monotónnost přála. Ne, že by ji nebavily. Kdykoliv si vzpomněla na okamžik z těch
desíti let, vyvolaná vzpomínka ji zahřála u srdíčka jako to nejlepší svařené
víno, co kdy pila.
Deset let…
tady jde o priority
Jaká je její priorita? Studium. Nač? Nač by se ho měla
vzdávat pro něco, co jí v budoucnosti neuživí? Nač? Díky rozmaru jedné
ženy, co si myslí, že ji zradila, když se zprotivila jejím dávno ustáleným
představám o věcech budoucích?
Má priorita je škola.
Ano, škola.
Do háje, pomyslela
si vztekle. Jí jsem ukradená.
Vyslovila jednu jedinou prosbičku, přání, aby aspoň na
okamžik se stalo možným a splnitelným, aby ona pocítila to, co ona dnes
odpoledne. Bušení srdce, bolest hlavy, slzy, pláč…
Zbytečné. Odfrkla si posměšně. Už mě odepsala.
Vadilo jí to? Částečně. Hlavně to.. mrzelo.
ale je to každého věc
jak se rozhodne a jakou cestu si zvolí. třeba až dostuduješ se do oddílu znovu
aktivně zapojíš. třeba......ale věř, že už to bude jen horší a horší s časem a
s rozhodováním, čemu dáš přednost. ale přeji ti, ať se na škole daří, určitě si
tam najdeš spustu fajn kamarádů a ani se ti nebude chtít jezdit dom na víkendy hezký
víkend
Nezklamala. Jiný závěr jejich rozhovoru ani neočekávala.
Kdyby byla sama v pustině, smála by se hysterickým
smíchem. Smála by se, až by nemohla popadat dech a začala by se dusit.
Moc to řešíš…
píplo její vědomí připomínajíc ji slova spolubydlící, co dnes byla nucena
poslouchat její nářky.
Souhlasila s ním, přesto to ze sebe musela nějak
dostat. A už nechtěla otravovat přátele se svým věčným stěžováním.
Něměla a nemám chuť se
svěřovat někomu, kdo je takový pokrytec, odsekla sama sobě.
Povzdychla si.
Takový odchod z oddílu si tedy nikdy nepředstavovala. Zároveň
si tolik přála být pořád jeho součástí.
Zklamaně sklonila hlavu a zabořila tvář do dlaní schovaných
v rukávech barvy dopoledního nebe bez mráčků.
Ještě, že Ol nemá takové problémy. Doufala, že nemá. Taky
věděla, že jí nikdy nesmí tímto, co přežívá, ovlivnit.
Ach jo, Ol..
povzdychla si. Chybíš mi… Je to těžké a
bolestivé. Taková ťafka! Horší než od Toma, pomyslela si. Jenže nejde jenom o tohle. Staré rány totiž
nerezaví, M. a já se nechci dopustit stejné chyby jako ty kdysi…
Komentáře
Přehled komentářů
Achjo Kay....to je tak smutný....jen...neboj to se urovná....:´(
Smutek
(Wontik, 13. 10. 2007 8:39)