Kájula

To, co mě potěšilo, zarmoutilo, donutilo zabřednout do vlastních úvah...

Třetí týden, co jsem strávila v Brně, finišuje, já mám pocit, že to byl už rok. Tolik se toho stalo, tolik se toho muselo zařídit, domluvit, domyslet, vymyslet,...
Zaskočilo mne to. :-)
Ale zatím *ťuká* všechno se nějak zvládá.
Vrhla jsem se po hlavě do míst, kam slunce nesvítí a dopadlo to, jak to dopadlo. Chytila jsem na pasece... Error. Chytila jsem od zlatíka bacila, mé tělo si na projev jeho tajné invaze v mé maličkosti vybralo naprosto nevhodný týden a já už dvakrát, třikrát slyšela právě první z uvedených vět.
Nemoc je sice věc, kterou všichni nemáme rádi, ale přesto má své důvody a svůj účel. Najednou přinutí člověka zpomalit, zamyslet se, přehodnotit své chování. Stejné účinky má i nějaké to pokažené cosi: chvíle, rozhovor, setkání, zážitek. Obvykle jsou to naprosté banality, avšak... svět se skládá z maličkostí. A nejen ten.
Tak jsem se zastavila na jedné z mnoha křižovatek svého již dvě desítky let a jedno léto dlouhého života a zírám na ono červené světlo, co právě září a signalizuje mi, že mám stát.
Vím, že v pondělí ho již mé povinnosti přepnou na zelenou a já se budu muset hnát za  bezvýznamnými maličkostmi, ale uvnitř budu stále ještě stát a nechávat se hypnotizovat oním rudým světélkem a svými úvahami...