V Nýdku
3. 7. 2009
Segru: "Ty mě asi zabiješ, ale tak mě napadlo... Nezajedeme do Nýdku na tábořiště?"
Po chvilce zamyšlení: "A tak, proč ne."
A jelo se. :-)
Autobusem o půl třetí jsme se dopravily k Nýdečance, pak jsme hodinku a čtvrt šlapaly lesem po asfaltovce nahoru, cíl: naše milované tábořiště.
Po cestě jsme si povídaly o nás, o našich drahouších, taky jsme poďobaly trochy zakázaného ovoce (hm, už to není, co to bývalo, pokud jsou už i lesní jahůdky a borůvky zakázané *pláče* ), Olču pořád někdo žral a někdo na ni pořád lezl (A Kuba to nebyl *zubí se* ).
Na Setince jsme si trošičku zanádávaly, neboť naše Setinka je prostě jiná. Teď je to tam vysekané a nebýt autobusové zastávky, takové příjemné boudičky s venkovní lavičkou a okýnkem, tak bych to místo nepoznala. Najednou je tam tolik světla a tolik prostoru, když jsou stromy... Nejsou.
Myslely jsme si, že vypustíme duši, ale konečně jsme se dostaly k rybníku a já si samozřejmě neodpustila pohled na jeho zelenkavou hladinu. Uhuhu, tolik vody! O_o Rychle jsem se otočila zády a šmarovala si to do kopečka "zkratkou" přes louku (Kájula je strašpytlík a tolik vody v rybníku ji nahání trošičku hrůzu).
Ha, chyba lávky, žádná zkratka! Přivítala nás dvoumetrová brána, kolem dřevěný plůtek a před tím vším ještě krásné bahýnko.
Co teď? Co nám zbývalo, než si to hezky obejít. Tak jsme to pak vzaly lesem nad ohništěm a to už na nás pokřikovaly pozdravy první děťuchy.
Rádcové si to totiž to odpoledne uměli zařídit *směje se do hrstičky*. Na dvě a půl hodiny vyhnali děti do lesa, že si musí vyrobit každý svůj luk.
My jsme se samozřejmě vyhnat nenechaly, ba naopak.
Pozdravily jsme se se Simčou a Péťou, co nám přiběhly naproti. Cestou ke hřišti jsme se dozvěděly první zprávy z dění tábora (a že jsou pěkně, hm, žhavé... *potutelně se usmívá* ) a přivítaly se s pradlenkama Tamčou a Špagi.
Ony novinky?
Nu, tou nejžhavější, co jsme si s Ol zapamatovaly, je trocha, dobře, spíše hodně vandalismu, který se odehrál hned první táborovou noc z 1. na 2. červenec.
Vše tiše spalo a chrupčilo, jen hlídka hlídala tábořiště.
Někdo se vloupal do tábora a prsty zašpiněnými kečupem se jal prznit světlou plachtu stanu.
Aby své mistrovské dílo dokonal, vykydal a rozmazal na kapotě modrostříbrného auťáku borůvkovou máměrádu.
Jako provokaci našel pak ráno majitel onoho vozu, pan Big, na kapotě nějen tuto beztvarou mazanici, avšak i milostný vzkaz autora: dvě srdíčka...
Já vím, *stydí se a špičkou boty vykopává v hlíně ďůlek*, je to ošklivé, ale já jsem se musela smát. Jsme se v duchu s Olčou shodly: tak mu patří.
Dobře, upřímně řečeno, být na jeho místě, tak zuřím, neb vozítko má poměrně nové. Ale na tu druhou stranu... Kdo ví, ten se mnou bude souhlasit. *červená se*
He, he, he, jak to asi dopadlo? Zakempily jsme na karimatkách na tom hřišti a spolu s Tamčou a Špagi jsme si povídaly. Po čásku se k nám připojila i Simča s Peťkou a drbalo se a drbalo o blízko sedících klucích.
Patrikovo památná věta k holkám, co mají hlídat: "Hop, šup, dolů a jedem!"
(Pétin dovětek: "Na holčičky!"
BuBlina reakce: "Teda Patrik!"
Patrikovo odvětek: "No co, lepší, než na kluky."
Simča: "Jo, tak Bobříka se ti zachtělo." )
A tak jsme si tam žili... O:-)
Patrik a Ondra dohráli karty, asi je už omrzely, když pořád slyšeli, jak se dobře bavíme a přesouvali se k nám.
Olčino nadšené zvolání: "Jdete k nám? Jdete mastit?"
Ano, pubertální grupka se svalila smíchy do trávy. O:-)
Špagi to s námi vůbec neměla jednoduché. Prala Prckovi a Sunny prádlo a my, škodolibci, jsme si s ní dělali legraci. Však nás znáte, to my z té velké lásky... :-)
BuBla: "Oli, máš doma ten petanque?"
Špagi: "Co, fetang?"
Patrik: "A to to jako fetuješ nebo co?!"
Špagi: "Já fetám jen benzín."
Po notné chvíli: "Benzín ne, ředidla, tak. Fetám ředidla."
Muchacha, po hodině a půl se k nám přidala i Dája. Chudičku jsme ji probudili.
Potěšilo mě, když mi v jednu chvíli, později, řekla: "Super, že jste přijely, aspoň jste to tu nějak rozproudily."
To potěší, ne? :-)
Děti byly spokojené a úžasné, jak jinak, upřímně jsem však ráda, že jsem tam byla jen na návštěvě. :-)
Mlaďoši byli taky skvělí. Není nadto si jen tak popovídat a zablbnout s mladými lidmi.
Bylo to... osvěžující!
Najednou ze mě opadly všechny malicherné i nemalicherné starosti, najednou jsem tu byla jen já, banda puberťošů, dětí, příroda, milované místo a také ty vzpomínky.
Při zmínce o beruškách jsme se s Olčou a Ondrou svíjeli smíchy.
Špagi: "Jaké berušky?"
Ondra: "V polívce."
BuBla: "Byla nudlová a ty berušky byly dvě!"
Ondra: "Ne."
BuBla: "Jo! A byly na sobě."
Ondra: "Pak už na sobě ale nebyly."
Abyste byli v obraze:
Tábor 2004, jedno dopoledne v housence si dětičky hezky papkají nudlovou polévku, mlaďoši samozřejmě dělají ptákoviny. Najednou se ozve BuBla:
"Jé, beruška! A druhá!" a zírá do svého ešusu, kde si v polévce plavou kraula dvě krásné červené berušky...
Nj, týbořiště je místo předimenzované vzpomínkama. :-) Vždy zůstane naší srdcovkou. A to je vlastně strašně dobře.
Stihly jsme i nástup, juch!
Při prvních slovech Večerky jsem si vzpomněla na Ondrův nejkratší večerní sundávání vlajky v roce 2007 ( "Zapadl den, slunka..." Ondra překvapeně zíral na vlajku pomalu se snášející k zemi, zbytek tábora zchvátil několikaminutový smích...) a to si pište, že mi zacukaly koutky. Ovšem srdíčko mě hřálo a jásalo při každém slově, i při mručení hm, hm, hm.
A nastal čas udělat holkám pá pá. Jsme všichni strašní šašci, Ondra nás málem vyprovodil hned po nástupu tím, že by si nás postavil do řady, zavelel "Tááááhni!" s gestem, kdy by mu paže vylétla plynule dopředu a jen tak náhodou zavadila o naše tváře, avšak holky: Špagi, Tamča a Péťa se Simčou to vyřešily. Postavily se vedle sebe a s máváním na nás hulákaly: "Čas udělat holkám pá pá. Čas udělat holkám pá pá." :-)
No jo, jsou to zlaťuchy zlobivé.
Jsme šupajdily na busík k Nýdečance. Perfektní procházka jen tak na utahání dvou lidiček bez kondičky. :-)
Ale stihly jsme. Jen co jsem dosedla na sedadlo, tak se vrátily starůstky, utahání, problémky.
Jak však zpívá Eva Henychová v jedné písni: " ... problémy malých volků..."
Díky, Segruš, fakt bylo skvěle a naprosto přesně jsi vyčíhla odpoledne, kdy zajet do Nýdku. :-)
Ol (22:21:47 3/07/2009)
nemáš zač... A taky se maj hezky... A hlavně nejdi mastit.. Brou
*chechtá se*
Po chvilce zamyšlení: "A tak, proč ne."
A jelo se. :-)
Autobusem o půl třetí jsme se dopravily k Nýdečance, pak jsme hodinku a čtvrt šlapaly lesem po asfaltovce nahoru, cíl: naše milované tábořiště.
Po cestě jsme si povídaly o nás, o našich drahouších, taky jsme poďobaly trochy zakázaného ovoce (hm, už to není, co to bývalo, pokud jsou už i lesní jahůdky a borůvky zakázané *pláče* ), Olču pořád někdo žral a někdo na ni pořád lezl (A Kuba to nebyl *zubí se* ).
Na Setince jsme si trošičku zanádávaly, neboť naše Setinka je prostě jiná. Teď je to tam vysekané a nebýt autobusové zastávky, takové příjemné boudičky s venkovní lavičkou a okýnkem, tak bych to místo nepoznala. Najednou je tam tolik světla a tolik prostoru, když jsou stromy... Nejsou.
Myslely jsme si, že vypustíme duši, ale konečně jsme se dostaly k rybníku a já si samozřejmě neodpustila pohled na jeho zelenkavou hladinu. Uhuhu, tolik vody! O_o Rychle jsem se otočila zády a šmarovala si to do kopečka "zkratkou" přes louku (Kájula je strašpytlík a tolik vody v rybníku ji nahání trošičku hrůzu).
Ha, chyba lávky, žádná zkratka! Přivítala nás dvoumetrová brána, kolem dřevěný plůtek a před tím vším ještě krásné bahýnko.
Co teď? Co nám zbývalo, než si to hezky obejít. Tak jsme to pak vzaly lesem nad ohništěm a to už na nás pokřikovaly pozdravy první děťuchy.
Rádcové si to totiž to odpoledne uměli zařídit *směje se do hrstičky*. Na dvě a půl hodiny vyhnali děti do lesa, že si musí vyrobit každý svůj luk.
My jsme se samozřejmě vyhnat nenechaly, ba naopak.
Pozdravily jsme se se Simčou a Péťou, co nám přiběhly naproti. Cestou ke hřišti jsme se dozvěděly první zprávy z dění tábora (a že jsou pěkně, hm, žhavé... *potutelně se usmívá* ) a přivítaly se s pradlenkama Tamčou a Špagi.
Ony novinky?
Nu, tou nejžhavější, co jsme si s Ol zapamatovaly, je trocha, dobře, spíše hodně vandalismu, který se odehrál hned první táborovou noc z 1. na 2. červenec.
Vše tiše spalo a chrupčilo, jen hlídka hlídala tábořiště.
Někdo se vloupal do tábora a prsty zašpiněnými kečupem se jal prznit světlou plachtu stanu.
Aby své mistrovské dílo dokonal, vykydal a rozmazal na kapotě modrostříbrného auťáku borůvkovou máměrádu.
Jako provokaci našel pak ráno majitel onoho vozu, pan Big, na kapotě nějen tuto beztvarou mazanici, avšak i milostný vzkaz autora: dvě srdíčka...
Já vím, *stydí se a špičkou boty vykopává v hlíně ďůlek*, je to ošklivé, ale já jsem se musela smát. Jsme se v duchu s Olčou shodly: tak mu patří.
Dobře, upřímně řečeno, být na jeho místě, tak zuřím, neb vozítko má poměrně nové. Ale na tu druhou stranu... Kdo ví, ten se mnou bude souhlasit. *červená se*
He, he, he, jak to asi dopadlo? Zakempily jsme na karimatkách na tom hřišti a spolu s Tamčou a Špagi jsme si povídaly. Po čásku se k nám připojila i Simča s Peťkou a drbalo se a drbalo o blízko sedících klucích.
Patrikovo památná věta k holkám, co mají hlídat: "Hop, šup, dolů a jedem!"
(Pétin dovětek: "Na holčičky!"
BuBlina reakce: "Teda Patrik!"
Patrikovo odvětek: "No co, lepší, než na kluky."
Simča: "Jo, tak Bobříka se ti zachtělo." )
A tak jsme si tam žili... O:-)
Patrik a Ondra dohráli karty, asi je už omrzely, když pořád slyšeli, jak se dobře bavíme a přesouvali se k nám.
Olčino nadšené zvolání: "Jdete k nám? Jdete mastit?"
Ano, pubertální grupka se svalila smíchy do trávy. O:-)
Špagi to s námi vůbec neměla jednoduché. Prala Prckovi a Sunny prádlo a my, škodolibci, jsme si s ní dělali legraci. Však nás znáte, to my z té velké lásky... :-)
BuBla: "Oli, máš doma ten petanque?"
Špagi: "Co, fetang?"
Patrik: "A to to jako fetuješ nebo co?!"
Špagi: "Já fetám jen benzín."
Po notné chvíli: "Benzín ne, ředidla, tak. Fetám ředidla."
Muchacha, po hodině a půl se k nám přidala i Dája. Chudičku jsme ji probudili.
Potěšilo mě, když mi v jednu chvíli, později, řekla: "Super, že jste přijely, aspoň jste to tu nějak rozproudily."
To potěší, ne? :-)
Děti byly spokojené a úžasné, jak jinak, upřímně jsem však ráda, že jsem tam byla jen na návštěvě. :-)
Mlaďoši byli taky skvělí. Není nadto si jen tak popovídat a zablbnout s mladými lidmi.
Bylo to... osvěžující!
Najednou ze mě opadly všechny malicherné i nemalicherné starosti, najednou jsem tu byla jen já, banda puberťošů, dětí, příroda, milované místo a také ty vzpomínky.
Při zmínce o beruškách jsme se s Olčou a Ondrou svíjeli smíchy.
Špagi: "Jaké berušky?"
Ondra: "V polívce."
BuBla: "Byla nudlová a ty berušky byly dvě!"
Ondra: "Ne."
BuBla: "Jo! A byly na sobě."
Ondra: "Pak už na sobě ale nebyly."
Abyste byli v obraze:
Tábor 2004, jedno dopoledne v housence si dětičky hezky papkají nudlovou polévku, mlaďoši samozřejmě dělají ptákoviny. Najednou se ozve BuBla:
"Jé, beruška! A druhá!" a zírá do svého ešusu, kde si v polévce plavou kraula dvě krásné červené berušky...
Nj, týbořiště je místo předimenzované vzpomínkama. :-) Vždy zůstane naší srdcovkou. A to je vlastně strašně dobře.
Stihly jsme i nástup, juch!
Při prvních slovech Večerky jsem si vzpomněla na Ondrův nejkratší večerní sundávání vlajky v roce 2007 ( "Zapadl den, slunka..." Ondra překvapeně zíral na vlajku pomalu se snášející k zemi, zbytek tábora zchvátil několikaminutový smích...) a to si pište, že mi zacukaly koutky. Ovšem srdíčko mě hřálo a jásalo při každém slově, i při mručení hm, hm, hm.
A nastal čas udělat holkám pá pá. Jsme všichni strašní šašci, Ondra nás málem vyprovodil hned po nástupu tím, že by si nás postavil do řady, zavelel "Tááááhni!" s gestem, kdy by mu paže vylétla plynule dopředu a jen tak náhodou zavadila o naše tváře, avšak holky: Špagi, Tamča a Péťa se Simčou to vyřešily. Postavily se vedle sebe a s máváním na nás hulákaly: "Čas udělat holkám pá pá. Čas udělat holkám pá pá." :-)
No jo, jsou to zlaťuchy zlobivé.
Jsme šupajdily na busík k Nýdečance. Perfektní procházka jen tak na utahání dvou lidiček bez kondičky. :-)
Ale stihly jsme. Jen co jsem dosedla na sedadlo, tak se vrátily starůstky, utahání, problémky.
Jak však zpívá Eva Henychová v jedné písni: " ... problémy malých volků..."
Díky, Segruš, fakt bylo skvěle a naprosto přesně jsi vyčíhla odpoledne, kdy zajet do Nýdku. :-)
Ol (22:21:47 3/07/2009)
nemáš zač... A taky se maj hezky... A hlavně nejdi mastit.. Brou
*chechtá se*
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář