První dovolená léta Páně 2009
5. 8. 2009
Kájula si první srpnové dopoledne z plných plic oddychla, jakmile seděla ve vlaku směr Pardubice.
Huráááá, první dovolená letošního roku, nutno dodat, že ji bylo potřeba jako soli!
A kam jinam by se měla vydat, než do Semil - okresního města Libereckého kraje.
Líbilo se mi, jak jsme se s babičkou krásně shodly... "... to by pak nebylo vzácný..."
Zahrada posekaná, Kájka vymluvená, tak rozloučit se a hupky šupky dom.
Hehe, večer se bojovalo s palačinkama.
Polohrubá nebo hladká mouka? Ukázalo se, že je to v podstatě prašť jako uhoď. :-) I tak se Aničce prostě povedly a my jsme se olizovali až za ušima. Hm, dobře, olizovali se spíš ti dva sourozenci, já jsem byla naprosto u vytržení z toho, že jsem si mohla nerušeně zaskákat na dance padu.
Kdo to ví, kdo odpoví, co je dance pad? Muchacha, naprosto ženiální a návyková věc!
Stačily tři dny, abych se ze žlutého stupně easy vyškrabkala na červený stupeň medium. Jasně, že mi to ještě pořádně nejde, na Toma a Standu, kteří skáčou hard, můžu zatím jen z daleka mávat, ale i tak jsem ráda. *čepýří se*
Tuhle hrací desku se šipkama připojíte k pc, ve kterém máte prográmek s písničkama (ITG, awww, ňamka :-) a můžete skákat, jak je libo. Nutno dodat, že pokud jste poctivky, po třech písničkách z vás leje, jako kdybyste se smažili na sluníčku. :-)
(Pozn. pod čarou: brněnští informatici jsou na dance pad ulítlí. A jak podotkl Tom: "Už jsme tři!" Takže to na hravém odpoledni bude souboj Titánů, eeee, informatiků :-D )
V neděli jsme skočili do kostela sv. Petra a Pavla v Semilech.
Tento kostel, jak čtu na webu semilské farnosti, vznikl již v 14. století, jenže, ouha, byl ze dřeva, které ledascos nevydrží. A proto v 1702 roce vyrostl na kopci kostel zděný. Avšak ani ten nevydržel věčně, 21.4. 1908 se začalo s jeho bouráním.
Nu, dalo by se toho napsat ještě spousta, ale to vše si můžete vygooglit. ;-)
Hned po mši sv., u které jsme se i nasmáli, jelikož semilský farář je strašně příjemný, mě Tomáš zatáhl do semilského muzea.
Ihned jsem byla představena paní Milušce, velmi příjemné paní a mé líčko se při větě: "Ráda vás poznávám, Tomáš o vás tak hezky povídá..." zardělo.
(No jo, je to kecka... *červená se* )
Juchuuuu, návrat do dětství! Byla jsem dostrkána do místnosti, kde je výstava hraček. Týjo, tolik známých věcí zde člověk našel a vůbec netušil, že ony stavebnice, magické tabulky, pionýr s otázkama mají spojitost se Semilami.
Juuuuj, seva! Taky jsem si pospojovala dvě, tři kostky a obdivovala vídeňské kolo, postavené právě z této stavebnice, letadýlko a kolotoč.
"Zlato, prosím tě, na nic nešahej!" *dělá, jako že nic*
Jsem jen šla podél vitrín a říkala: "Tohle znám, tohle bylo u doktorky, tohle znám, ale nevím, odkud, tohle jsme měli doma, tohle bylo u doktorky, ..."
Achacháááá, dokonce jsem viděla hračku spíše pro soudruhy dospěláky. O:-)
Po prohlídce galerie, kde byly zajímavé a hezké obrazy (osobně se mi nejvíc líbilo Schoulení, myslím, že se ten obraz se dvěma ženami schoulenými do klubíček jmenoval, Tom dal zas přednost Černým nevěstám, které, musím uznat, byly zajímavé různými tmavými detaily), jsme se prošlapali do horních pater a dočetli se několik zajímavostí o osobnostech majících spojitost právě s tímto okresním městečkem (jak já s oblibou říkám, s vesnicí. :-).
(Hehe, v domě, kde se ono muzeum nachází, měl kancelář Antal Stašek a narodil se zde jeho syn, Ivan Olbracht. :-)
Od babičky jsme den předtím vyfasovali kousek květáku na nedělní oběd a Kájka byla postavena před hotovou věc: vaříš.
Nervózně rvala květák do hrnce na menší kousky a doufala, že se jí oběd povede.
Kdepak, nervozita nebyla na místě, oběd se vyvedl, Anička s Tomášem se olizovali, jen toho pepře tam k jejich nechuti bylo pramálo. :-)
Odpoledne jsme vyrazili na "Riegrovku".
Riegrova stezka se vine podél Jizery. Tato ve většině místech divoce a dravě tekoucí řeka vytváří společně se zalesněnými kopci, v nichž pní do výšin všudepřítomné skály z pískovce , překrásnou scenérii. Šum vody a zvuky přírody uklidňují uspěchaným životem zkoušenou mysl.
Riegerovka je cesta dlouhá 5,5 km (měřeno z Riegrova náměstí v Semilech) a vede do Podspálova.
Semilští mají tuto trasu rádi, jelikož konečná stanice je rozmilá hospůdka. Kdo by neměl rád takový to cíl cesty. :-)
(Samozřejmě, že tato trasa pokračuje i dál... :-)
Kájula vykulila oči na nedávnou velkou bouří polámané a pozohýbané stromy,
avšak naprosto si zamilovala galerii.
Galerie je 77 metrů dlouhá, zavěšená pět metrů nad hladinou Jizery.
Během procházky po tomto můstku jdete podél jedné ze skal lemujících břehy řeky.
Krása, krása! Kájka jásala, nakláněla se nad hladinu a užívala si atmosféru tohoto místa. Líbí se jí!
Na Riegrově stezce narazíte i na elektrárničku. O té vám toho však moc nepovím, snad jen, že budova je to hezká. :-)
"Nemusíš do toho kopce tak spěchat. Klídeček, hezky pomalu."
Kdepak, Tome, řekla si Kájula a největší kopec skoro vyběhla. Pohorky na nohách, milované pohorky nutno dodat, dělají divy. A procházka jakbysmet.
Na vrcholku jsme otřeli upocená čela, posilnili se a šli dál.
To by byla pořádná procházka podél Jizery, kdybychom v jejích vodách nesmočili aspoň koneček prstíku u ruky. Dokonce došlo i na prstíky na nožkách. Kamenatý plácek, skrytý za hradbou zeleně, byl báječným místem k odpočinku. Voda byla studená, ale osvěžující.
A hele, tunel přímo ve skále. Už od malička jsem taková místa neměla moc ráda, přece jen jsem strašpytlík, tak jsem kousíček před vchodem počkala na Toma.
T: "Bojíš se?"
K: "Jo."
"Je tu příjemně chladno."
T: "Chladno?! Zima!!!"
Procházka to byla vskutku báječná a svůj účel splnila.
Ve vlaku ze Železného Brodu mi hlava padala. :-)
Rozhodně, pokud navštívíte tyto končiny, zajděte si na Riegerovku. A nebojte se, jen málokdo chodí Riegerovkou pěšky i zpátky.
Večer jsme si dali s Tomem tři hodinky na dancepadu, Anička z toho moc nadšená nebyla, ale my jsme si pořádně zaskákali.
Už se nedivím, že Tom místo skákání dupe jako slon, až se dům otřásá. V hardu je třeba si pořádně dupnout. O:-)
(Pozn. pod čarou: jo, jo, jo! Torn od Imbrulie už na easy dávám bez problémů, teď se ještě došplhat k medium. :-)
Ne, vůůůůůbec nejsem závislák. *dělá, jako by nic* )
Třetí den prý bývá kritický...
Byl. Víc není nutno dodávat, :-)
Byli jsme pozváni k babičce na oběd. Tom objednal typické jídlo tohoto kraje: kyselo a sejkory. :-)
Tak jsme si mysleli, že babičce s něčím pomůžeme a ona už měla skoro všechno hotové. Ještě, než ohřála kyselo, jsme stihli projet několik fotek.
Uáááááááách, *zamilovala se* Tom jako piškot s frukem, uuuuuuuuuuááááá, ta fotka je perfektní! *chechtá se*
Kyselo, hmmmm, ňamka! Dokonce jsem si přidala další půltalíř. *červená se*
A sejkory? Heh, u nás bych to nazvala: placky na "blaše" (český zápis mi rve srdce, prostě a jednoduše: placki na blasze! :-).
Fjuuuuu, tenoučké placky, babička je machr.
Sama jsem pak měla tu čest vystřídat ji u plotny a několik jich upéct, ale kdepak já a tohle... Kvality babiččiných placek jsem nedosáhla, chce to ještě hooodně tréninků. :-) Moje placky byly krásně dvojbarevné: z jedné strany notně do hněda, z druhé mííírně se zlátnoucí. Ale Tomovi a babičce chutnaly, *čepýří se*
(Haha, recept na sejkory už mám napsaný ve své dnes založené kuchařce, neb se mi od dob, co znám Toma, nějak rozrůstá zájem o vaření a sběr receptů.
Pozn. pod čarou: při prohrabání jednoho sešitů s recepty jsem objevila i recept na kyselo. Zapátrala jsem v paměti, od koho bych to mohla mít a ouha, došla jsem k poznání, že kyselo již mé zažívací ústrojí navštívilo... Jednou kdysi před léty na chaloupce v Teplicích n. Metují a recept jsem vydyndala od Ivonky. :-)
A co hezkého jsme ještě kutili? :-)
V úterý jsme byli na dobrém obídku v Obecném domě, po takové dobrotě jsme se uhnízdili na jedné z laviček na Ostrově - část Semil, takový hezký parčík, který původně, než se zkoridoval tok Jizery, opravdu ostrovem byl.
Hezky nám tam spolu bylo, studený vítr nás však vyhnal směrem dom.
Ještě jsme si skočili na pendreky ke stadionu. Rychle dom pro mikiny a na kopec za babičkou. Přece jen jsem se chtěla s touto osůbkou, kterou jsem si od prvního setkání tak oblíbila, před odjezdem rozloučit.
Kdo ví, zda se ještě uvidíme. *červená se*
Večer jsme byli na úžasné večeři u babičky a dědečka R. .
Ha, mužská větev Tomášovy rodiny má v sobě nadání pro slovo (rozuměj: když chtějí, většinu lidí ukecají), vtip a humorno. Celé dvě hodiny jsme se smáli a smáli. Dědeček s babičkou nám vyprávěli své zážitky ze života a je snad jasný (nespisovnost v tomto slově je opravdu na místě, nesekla jsem se :-), že jich bylo požehnaně.
Líbilo se mi, jak babička R. povídala po jedné příhodě: "Tomáš, ten pro pochvalu má cit. Jeho pochvala vždy tak zahřeje u srdce."
Na to já jsem souhlasně broukla: "Jo, Tom umí pochválit." :-)
Doufám, že jsem vás aspoň trochu nalákala k návštěvě těchto končin, které jsou součástí Českého ráje.
Já osobně mám tento kraj moc ráda. Ano, je to tím, že byl součástí mého dětství a přirozeně mi tím pádem přirostl k srdci.
Komu by se nelíbily malebně vypadající vesnice s rozkošnými domky občas jako by vystřihnutými z Večerníčku o Rumcajsovi (ha, ani do Jíčina odtud daleko není :-), s rozvrkočenými řekami, jejichž dna pokrývají skály a vodou obrušované kameny, s kopci tu pokrytými loukami, tu lesy, tu v létě žloutnoucími poli.
Huráááá, první dovolená letošního roku, nutno dodat, že ji bylo potřeba jako soli!
A kam jinam by se měla vydat, než do Semil - okresního města Libereckého kraje.
Jen pro představu, kde vůbec Semily hledat :-)
Po milém přivítání jsme s Tomem vyrazili k babičce. Ta nás přivítala s úsměvem a milým slůvkem. Nu ju, copak babička, ta je prostě skvělá! Sedly jsme si do zahrady na sluníčko, nechaly se hřát jeho pozdně odpoledními paprsky a povídaly jsme si, zatímco Tom sekal zahradu. Líbilo se mi, jak jsme se s babičkou krásně shodly... "... to by pak nebylo vzácný..."
Zahrada posekaná, Kájka vymluvená, tak rozloučit se a hupky šupky dom.
Hehe, večer se bojovalo s palačinkama.
Polohrubá nebo hladká mouka? Ukázalo se, že je to v podstatě prašť jako uhoď. :-) I tak se Aničce prostě povedly a my jsme se olizovali až za ušima. Hm, dobře, olizovali se spíš ti dva sourozenci, já jsem byla naprosto u vytržení z toho, že jsem si mohla nerušeně zaskákat na dance padu.
Kdo to ví, kdo odpoví, co je dance pad? Muchacha, naprosto ženiální a návyková věc! Stačily tři dny, abych se ze žlutého stupně easy vyškrabkala na červený stupeň medium. Jasně, že mi to ještě pořádně nejde, na Toma a Standu, kteří skáčou hard, můžu zatím jen z daleka mávat, ale i tak jsem ráda. *čepýří se*
Tuhle hrací desku se šipkama připojíte k pc, ve kterém máte prográmek s písničkama (ITG, awww, ňamka :-) a můžete skákat, jak je libo. Nutno dodat, že pokud jste poctivky, po třech písničkách z vás leje, jako kdybyste se smažili na sluníčku. :-)
(Pozn. pod čarou: brněnští informatici jsou na dance pad ulítlí. A jak podotkl Tom: "Už jsme tři!" Takže to na hravém odpoledni bude souboj Titánů, eeee, informatiků :-D )
V neděli jsme skočili do kostela sv. Petra a Pavla v Semilech.
Tento kostel, jak čtu na webu semilské farnosti, vznikl již v 14. století, jenže, ouha, byl ze dřeva, které ledascos nevydrží. A proto v 1702 roce vyrostl na kopci kostel zděný. Avšak ani ten nevydržel věčně, 21.4. 1908 se začalo s jeho bouráním.
Nu, dalo by se toho napsat ještě spousta, ale to vše si můžete vygooglit. ;-)
Hned po mši sv., u které jsme se i nasmáli, jelikož semilský farář je strašně příjemný, mě Tomáš zatáhl do semilského muzea. Ihned jsem byla představena paní Milušce, velmi příjemné paní a mé líčko se při větě: "Ráda vás poznávám, Tomáš o vás tak hezky povídá..." zardělo.
(No jo, je to kecka... *červená se* )
Juchuuuu, návrat do dětství! Byla jsem dostrkána do místnosti, kde je výstava hraček. Týjo, tolik známých věcí zde člověk našel a vůbec netušil, že ony stavebnice, magické tabulky, pionýr s otázkama mají spojitost se Semilami.
Juuuuj, seva! Taky jsem si pospojovala dvě, tři kostky a obdivovala vídeňské kolo, postavené právě z této stavebnice, letadýlko a kolotoč.
"Zlato, prosím tě, na nic nešahej!" *dělá, jako že nic*
Jsem jen šla podél vitrín a říkala: "Tohle znám, tohle bylo u doktorky, tohle znám, ale nevím, odkud, tohle jsme měli doma, tohle bylo u doktorky, ..."
Achacháááá, dokonce jsem viděla hračku spíše pro soudruhy dospěláky. O:-)
Po prohlídce galerie, kde byly zajímavé a hezké obrazy (osobně se mi nejvíc líbilo Schoulení, myslím, že se ten obraz se dvěma ženami schoulenými do klubíček jmenoval, Tom dal zas přednost Černým nevěstám, které, musím uznat, byly zajímavé různými tmavými detaily), jsme se prošlapali do horních pater a dočetli se několik zajímavostí o osobnostech majících spojitost právě s tímto okresním městečkem (jak já s oblibou říkám, s vesnicí. :-).
(Hehe, v domě, kde se ono muzeum nachází, měl kancelář Antal Stašek a narodil se zde jeho syn, Ivan Olbracht. :-)
Od babičky jsme den předtím vyfasovali kousek květáku na nedělní oběd a Kájka byla postavena před hotovou věc: vaříš.
Nervózně rvala květák do hrnce na menší kousky a doufala, že se jí oběd povede.
Kdepak, nervozita nebyla na místě, oběd se vyvedl, Anička s Tomášem se olizovali, jen toho pepře tam k jejich nechuti bylo pramálo. :-)
Kudy se line Riegrova stezka...
Odpoledne jsme vyrazili na "Riegrovku". Riegrova stezka se vine podél Jizery. Tato ve většině místech divoce a dravě tekoucí řeka vytváří společně se zalesněnými kopci, v nichž pní do výšin všudepřítomné skály z pískovce , překrásnou scenérii. Šum vody a zvuky přírody uklidňují uspěchaným životem zkoušenou mysl.
Riegerovka je cesta dlouhá 5,5 km (měřeno z Riegrova náměstí v Semilech) a vede do Podspálova.
Semilští mají tuto trasu rádi, jelikož konečná stanice je rozmilá hospůdka. Kdo by neměl rád takový to cíl cesty. :-)
(Samozřejmě, že tato trasa pokračuje i dál... :-)
Kájula vykulila oči na nedávnou velkou bouří polámané a pozohýbané stromy,
avšak naprosto si zamilovala galerii. Galerie je 77 metrů dlouhá, zavěšená pět metrů nad hladinou Jizery.
Během procházky po tomto můstku jdete podél jedné ze skal lemujících břehy řeky.
Krása, krása! Kájka jásala, nakláněla se nad hladinu a užívala si atmosféru tohoto místa. Líbí se jí!
Na Riegrově stezce narazíte i na elektrárničku. O té vám toho však moc nepovím, snad jen, že budova je to hezká. :-)
"Nemusíš do toho kopce tak spěchat. Klídeček, hezky pomalu."
Kdepak, Tome, řekla si Kájula a největší kopec skoro vyběhla. Pohorky na nohách, milované pohorky nutno dodat, dělají divy. A procházka jakbysmet.
Na vrcholku jsme otřeli upocená čela, posilnili se a šli dál.
To by byla pořádná procházka podél Jizery, kdybychom v jejích vodách nesmočili aspoň koneček prstíku u ruky. Dokonce došlo i na prstíky na nožkách. Kamenatý plácek, skrytý za hradbou zeleně, byl báječným místem k odpočinku. Voda byla studená, ale osvěžující. A hele, tunel přímo ve skále. Už od malička jsem taková místa neměla moc ráda, přece jen jsem strašpytlík, tak jsem kousíček před vchodem počkala na Toma.
T: "Bojíš se?"
K: "Jo."
"Je tu příjemně chladno."
T: "Chladno?! Zima!!!"
Procházka to byla vskutku báječná a svůj účel splnila.
Ve vlaku ze Železného Brodu mi hlava padala. :-)
Rozhodně, pokud navštívíte tyto končiny, zajděte si na Riegerovku. A nebojte se, jen málokdo chodí Riegerovkou pěšky i zpátky.
Večer jsme si dali s Tomem tři hodinky na dancepadu, Anička z toho moc nadšená nebyla, ale my jsme si pořádně zaskákali.
Už se nedivím, že Tom místo skákání dupe jako slon, až se dům otřásá. V hardu je třeba si pořádně dupnout. O:-)
(Pozn. pod čarou: jo, jo, jo! Torn od Imbrulie už na easy dávám bez problémů, teď se ještě došplhat k medium. :-)
Ne, vůůůůůbec nejsem závislák. *dělá, jako by nic* )
Třetí den prý bývá kritický...
Byl. Víc není nutno dodávat, :-)
Byli jsme pozváni k babičce na oběd. Tom objednal typické jídlo tohoto kraje: kyselo a sejkory. :-)
Tak jsme si mysleli, že babičce s něčím pomůžeme a ona už měla skoro všechno hotové. Ještě, než ohřála kyselo, jsme stihli projet několik fotek.
Uáááááááách, *zamilovala se* Tom jako piškot s frukem, uuuuuuuuuuááááá, ta fotka je perfektní! *chechtá se*
Kyselo, hmmmm, ňamka! Dokonce jsem si přidala další půltalíř. *červená se*
A sejkory? Heh, u nás bych to nazvala: placky na "blaše" (český zápis mi rve srdce, prostě a jednoduše: placki na blasze! :-).
Fjuuuuu, tenoučké placky, babička je machr.
Sama jsem pak měla tu čest vystřídat ji u plotny a několik jich upéct, ale kdepak já a tohle... Kvality babiččiných placek jsem nedosáhla, chce to ještě hooodně tréninků. :-) Moje placky byly krásně dvojbarevné: z jedné strany notně do hněda, z druhé mííírně se zlátnoucí. Ale Tomovi a babičce chutnaly, *čepýří se*
(Haha, recept na sejkory už mám napsaný ve své dnes založené kuchařce, neb se mi od dob, co znám Toma, nějak rozrůstá zájem o vaření a sběr receptů.
Pozn. pod čarou: při prohrabání jednoho sešitů s recepty jsem objevila i recept na kyselo. Zapátrala jsem v paměti, od koho bych to mohla mít a ouha, došla jsem k poznání, že kyselo již mé zažívací ústrojí navštívilo... Jednou kdysi před léty na chaloupce v Teplicích n. Metují a recept jsem vydyndala od Ivonky. :-)
A co hezkého jsme ještě kutili? :-) V úterý jsme byli na dobrém obídku v Obecném domě, po takové dobrotě jsme se uhnízdili na jedné z laviček na Ostrově - část Semil, takový hezký parčík, který původně, než se zkoridoval tok Jizery, opravdu ostrovem byl.
Hezky nám tam spolu bylo, studený vítr nás však vyhnal směrem dom.
Ještě jsme si skočili na pendreky ke stadionu. Rychle dom pro mikiny a na kopec za babičkou. Přece jen jsem se chtěla s touto osůbkou, kterou jsem si od prvního setkání tak oblíbila, před odjezdem rozloučit.
Kdo ví, zda se ještě uvidíme. *červená se*
Večer jsme byli na úžasné večeři u babičky a dědečka R. .
Ha, mužská větev Tomášovy rodiny má v sobě nadání pro slovo (rozuměj: když chtějí, většinu lidí ukecají), vtip a humorno. Celé dvě hodiny jsme se smáli a smáli. Dědeček s babičkou nám vyprávěli své zážitky ze života a je snad jasný (nespisovnost v tomto slově je opravdu na místě, nesekla jsem se :-), že jich bylo požehnaně.
Líbilo se mi, jak babička R. povídala po jedné příhodě: "Tomáš, ten pro pochvalu má cit. Jeho pochvala vždy tak zahřeje u srdce."
Na to já jsem souhlasně broukla: "Jo, Tom umí pochválit." :-)
Doufám, že jsem vás aspoň trochu nalákala k návštěvě těchto končin, které jsou součástí Českého ráje.
Já osobně mám tento kraj moc ráda. Ano, je to tím, že byl součástí mého dětství a přirozeně mi tím pádem přirostl k srdci.
Komu by se nelíbily malebně vypadající vesnice s rozkošnými domky občas jako by vystřihnutými z Večerníčku o Rumcajsovi (ha, ani do Jíčina odtud daleko není :-), s rozvrkočenými řekami, jejichž dna pokrývají skály a vodou obrušované kameny, s kopci tu pokrytými loukami, tu lesy, tu v létě žloutnoucími poli.
Na konec ještě přidávám video se songem, který mi pomalu ale jistě leze na nervy, a který mám spojený s mrkvovým salátem (musím se pochválit, povedl se. *čepýří se* :-)
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
