Králík a Vlk
Dlouhá ouška se ještě teď otřásala strachy.
Slunce už bylo vysoko nad obzorem a v lese všechno žilo.
Jen malá hnědá kulička se klepala v křoví.
Nebylo to dlouho, co unikl smrti.
K ránu, několik hodin před svítáním se k jejich rodinnému
pelíšku snesl pár sov. Ptáci bez ostychu popadli do svých pařátů jeho
sourozence.
Zůstal tu sám.
Schoulený do klubíčka se snažil ovládnout třas.
Hnědý kožíšek splýval s hlínou a jehličím pod keřem, jen
bílý ocásek ho prozrazoval.
Konečně se les ukládal k spánku.
Králíček nesměle vyhupkal z celodenního úkrytu a mžoural
na měsícem osvětlený palouk.
Hopky, hopky.. Mlsně se zakousl do šťavnatého stébla
trávy. Po několikahodinovém strádání zapomněl na ostražitost.
Duc.. Něco ho překotilo na záda. Uslyšel nad sebou
klapnutí čelistí a zlostné vrčení.
Přemohl strach, který se ho znovu snažil ochromit třasem
a rozeběhl se napříč loukou.
Bác... silná tlapa šedivé vlčice ho srazila celou svou
tíhou k zemi.
Měla hlad a nemínila se své kořisti lehce vzdát.
Tlukot králíčkova srdce, krev pulzující v jeho tělíčku..
Měla ho..
Chytila ho a stačilo se jen zakousnout..
Hopsálek upřel svá hnědá korálkovitá kukadla na svého
pronásledovatele a zároveň věznitele. Čekal její smrtelné zardoušení.
"Ne!" Zelenoočka trhla hlavou a čenichem
pohladila ušáka.
Dala mu svobodu a přísně zakázala všem jejím bratřím a
sestrám ho zabít.
Avšak jeden z mladých vlků se přesto vrhl za hnědou
skvrnou kličkující mezi šelmami.
Ne nadarmo byla vůdkyní smečky.
Byla ze všech nejrychlejší, ale i nejchytřejší.
Skočila mu na hřbet a hryzla ho do ucha.
Ostatní pozorovali ty dva a neměli odvahu zasáhnout.
Zelenoočka vztekle vrčela na neposlušného vlčího
mládence.
"Jasně jsem řekla Ne!"
"Rozkousla jsi mi ucho!" opáčil s nemenší
zlostí.
"Neposlušnost se trestá. Mohl jsi být večeří celé
smečky." Po těchto slovech mu už nevěnovala pozornost a s ostatními
vyrazili na lov do tmavého lesa.
Utíkal. Popoháněl ho strach.
"Jak je ten les zákeřný." pomyslel si a vyhnul
se vysokému buku. Listí šustilo a z větví stromů se ozývalo houkání ptáků.
Bác, bum, kululum.. Nevšiml si díry mezi spletitými
kořeny statného dubu a skutálel se dovnitř.
Jakmile jeho oči přivykly tmě, radostí a úlevou zafuněl.
Vystrčil opatrně čumáček ven.. Lesem se neslo táhlé vytí čtyřnohých lovců a
předešlý zážitek ho naučil opatrnosti. Aspoň pro dnešní večer. Pacinkou si
dovnitř nahrábl trocha listí a uložil se k spánku.
Tento den byl velice únavný..
Pootevřela oči a rozhlédla se.
Mladá krev skotačila ve stínu stromů, starší polehávali
okolo Vlčího kamene. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco, kvůli
čemu by měla být neklidná. Položila čumák na vyhřátý kámen a jala se odpočívat.
Smečka ji ovšem odpočinku moc nedopřála. Ze snu ji
probudilo vrčení a klapot čelistí.
Od lesa ke skále mířila Filka a za ní se táhl cizí vlk.
Hlavu svěšenou, ocas mezi zadními běhy, avšak v očích drzost a nezkrotnost.
Zelenoočka nesouhlasně pohodila hlavou a majestátně se
posadila.
Jeden pohled stačil, aby se tlupa uklidnila.
"Odpusť, že tě ruším, ale při obhlídce naši noční
kořisti mě napadl tento samec." Poukázala čumákem na cizince a pohrdavě
zavrčela. Pak se postavila ke svým druhům, kteří kolem své vůdkyně utvořili
kruh.
Zůstal sám uprostřed živého obrazce, kousek nad nám
seděla Zelenoočka.
Mlčela.
Netrpělivá mláďata si chtěla dál hrát, avšak tlapy vlčic
jim zábavu překazily. Nechápala ještě vážnost situace.
Jeho hnědá, místy zrzavá srst se leskla ve slunci a jeho
modré oči se upřeně hleděly na tu, která měla rozhodnout o jeho osudu.
Seděl vzpřímeně, stejně jako ona. Nebál se.
Její chřípí nasála vzduch a ona ucítila cosi neznámého.
cosi, co jí nebylo nepříjemné, ba naopak.
Najednou se její klidná krev vzbouřila a jako povodeň se
šířila do celého těla.
"Může zůstat." hlesla a znovu se položila na
Vlčí kámen.
Kousek po kousku, metr po metru objevoval krásu a
rozprašoval tajemnost lesa. Většinu svého života strávil v rodinném pelechu a
teď tu nebyl nikdo, kdo by mu poukázal na to, že ostružiní má trny, že jahody
se nejí a nejlepší je stejně luční pampeliška či jetel.
Pelíšek mu nahradila nora mezi kořeny košatého stromu.
Stále ho zžíral smutek, ale pomalu byl nahrazován tím vším novým.
Odpočíval u pramínku a okusoval listy keříků. Něco sladkého
ucítil na jazyku. Udiveně se podíval na tmavé kuličky a rozhodl se jim vyhnout.
Moc mu nechutnaly.
Křup..
Polekaně uskočil a schoval se za vyčnívající kámen.
Dlouhé nohy, hnědé oči a laskavý pohled... Srna s
kolouchem.. přišli se osvěžit v teplém dni.
Vyskočil z úkrytu a odhopkával ke svému doupátku. cestu
si zpříjemňoval listím, co se mu podařilo chňapnout.
Pomalu se blížil večer..
Zelenoočka jasně vycítila antipatii celé smečky k nové
příchozímu. Vůbec se nedivila Pařezovi, že se na něj zlostně vrhl, kdykoli k
tomu měl příležitost. Avšak sama dobře věděla, že musí něco udělat nebo zatím
netečný na Pařezovy výpady cizinec ztratí trpělivost.
"Ohrozil Filku kvůli nějakému masu." vrčel na
Zelenoočku a zlostně odmrštil tlapou větev překážející mu v cestě.
Zelenoočka vycenila zuby, jako by se usmívala.
"Já tě chápu, ale považ. To jsem ho měla vyhnat?
Vždyť by se mohl pomstít na mláďatech, na vašem vlčeti. Uznávám, neměl
napadnout březí vlčici, ale víš, jaký má na nás účinek hlad, ba co víc, úplněk.
A ten je dnes. Proto tě prosím, přestaň napadat toho cizince. Už tak je tlupa
neklidná." přátelsky ho plácla po čenichu a odešla.
Znal Zelenoočku. Věděl, že neuposlechnutí se trestá.
Po nebi se rozlila rudá záře. Slunce se loučí s dnešním
dnem, mává na rozloučenou všem denním zvířátům, posledními paprsky hladí
květiny. Z jeho vínové záře se pomalu rodí jasný svit měsíce.
Jedna noc v měsíci, jen jediná každý měsíc.. Tak
jedinečná a přitom se periodicky vrací...
Zelenoočka sledovala zázrak přírody a přitom měla stále
na paměti, že ta krása.. celá ta krása má teď moc nad každou buňkou těla jejího
i jejich druhů.
Majestátně se posadila na vyvýšeninu, která byla jejím
trůnem, táhle a teskně zavyla. Pak sklopila hlavu jako by se klaníc měsíci.
Její druzi rovněž zavyli a sklonili své hlavy.
Lehounce kývla hlavou a nechala je jít. Vždy, když se
měsíc vrátil na oblohu jako stříbrný kotoul, nechávala všechny napospas lesu.
Avšak všichni nezapomínali, že na nimi visí něco, co jim
zakazuje bezdůvodně zabíjet.
To něco bylo každým dnem vkládáno Zelenoočkou do jejich
vědomí.
Pařez s Filkou odběhli k nedaleké řece. Sid, Šedý a Huňáč
si vzali na starost mláďata. Ta se radostně rozeběhla napříč loukou a nebýt
vlčích silných tlap, skutálela by se z prvního svahu přímo do bahnité zeminy.
Vlčice následovaly vlky, přece jen byla starost o mladé
větší než síla luny.
Vůdkyně smečky opět zavyla a její zelené tůně sledovaly
jediný světlý bod na tmavomodrém nebi.
Milovala měsíc, milovala slunce.. Příroda ji obklopovala
a ona se jí snažila odvděčit každým svým činem. Byla její malinkou dcerkou..
Na louce zůstal jen nový bratr. Seděl ve stínu skály a
pozoroval vlčici.
Zelenoočka ucítila jeho pohled. Tiše zavrčela a otočila
se.
"Luna je krásná, avšak i bolestná. Proto tě žádám,
odejdi. Ráda ji pozoruji sama."
Prosba se minula účinkem. Vlk dál obdivoval krásu
vůdkyně.
Zelenoočka seskočila z kamene a z očí jí prýštila čilá
nenávist.
"Nech mě o samotě." bolestivá vzpomínka cloumala
jejím nitrem a cizinec neměl právo ji rušit.
Bílé zuby se zablýskly v měsíčním světle.
„Jako by se mi posmíval.“ pomyslela si. Zavrčela a začala
kolem cizince kroužit. Kola byla čím dál tím menší a její kroky čím dál tím
rychlejší. I když nechtěla, přiváděl ji k šílenství. Tohle byla její
chvilka samoty a nikdo ji nemá co rušit!
Vlk z ničeho nic stáhl ocas mezi zadní běhy a
sklonil hlavu. Mihl se vedle Zelenoočky a jako by náhodou do ní lehce
v běhu narazil.
Opět ucítila onu vůni.
Rychlýmu skoky se ocitla na skále a studený kámen chladil
bolestivé vzpomínky.
Vlčí vytí se zdálo být nekonečné. Krčil se ve svém
pelíšku. V bříšku mu začínalo kručet. Poslední lísteček jeho zuby drtily,
když bylo poledne.
Konečně se vzbudila ptáčata a vlci šli spát. Čile
vyskočil zpod kořenů a kousnul do první travičky, kterou ucítil pod pacinkami.
Strach se vypařil jako ranní rosa pod teplem vyzařujícími
slunečními paprsky a on se radoval z nového dne. Hopkal mezi stromy a
občas ochutnal všudypřítomnou zeleň. Dobře se najíst bylo náplní jeho dní.
„Uch, ne..“ udýchaně se schoval pod hustou větvičkou
dotýkající se svými světlezelenými lístečky hnědé zeminy.
Jeden vlk, kterému se očividně spát nechtělo, ho uviděl a
rozběhl se za ním. Jaké štěstí, že umí tak rychle hupskat a mrštně uskakovat
před vyceněnými ostrými zuby.
„už je možná bezpečno..“ vystrčil čumáček spod zelené
záplavy a ouha.. K jeho velkému překvapení ho šelmička olízla, místo aby
mu rozkousla jemným chmýřím pokryté tělíčko.
„Fuj…“ pomyslel si. Neváhal a úprkem vystartoval do
křoví.
Srdíčko mu poplašeně bilo. Odběhl k svěžímu jetýlku,
co rostl na palouku. Tráva se komíhala sem a tam, jak si s ní hrál vítr a
květiny pronikavě voněly. Mezi nimi se proháněly čmeláci a vosičky. Jedna zabzučela,
bodla ho do podle jejího mínění nezdravě
zvědavého nosíku a nasupeně přelétla na další květinu.
Pacinkami si hladil pomalu otékající černý bodík, kterým
se mu čím dál tím hůř nasávalo životu potřebný kyslík.
Chuť na jetelík zmizela s odletem vosy a on se
rozhodl vrátit do pelíšku.
Bylo to horší a horší… Třásl se jako osika a přitom se
pokoušel se neudusit. V mysli ho ke všemu pořád strašila velká zelená vlčí
kukadla. Nebyla zlá jako očka chtivá masa jiných vlků, přesto se však bál. I
teď v bezpečí své nory.
Zamířila k ostatním ze smečky. Spatřili ji a
instinktivně se kolem ní semkli.
„Dnes musíme na lov do zakázaného revíru.“ rozhodla
Zelenoočka s těžkým srdcem. Zakázaný nebyl, to ne. Bylo to však teritorium
jiné smečky a narušení tiché dohody svou přítomností v onom kousku lesa
bylo nebezpečné. Mláďata se přitiskla k tlapám matek a samci vyběhli za
Zelenookou.
Po hodině tichého chodu tlap konečně zahlédli jelena.
Z šrámu se mu na pravém boku řinula krev. Jeho těžký dech, během kterého
se mu nepřirozeně rozšiřovalo chřípí, slyšeli i na vzdálenost, ve které se od
zraněného kusu zvěře drželi.
Zelenoočka pokrčením čenichu dala společníkům znamení, že
nadešel pravý čas.
Vrhli se s divokostí jim vlastní na smutné a smrt
tušící hnědé oči a vzduch protínaly rvající ještě teplou krví nasáklé svaly
čelisti.
Jelen se kácel k zemi a ani jeho dlouhé, krásné nohy
ho před smrtí nezachránily..
Vylezl zpod země a zachvěl se pod tíhou světla a
slunečních paprsků, co ho obklopily. Nechal se chvilku hladit po čumáčku, pak
vyrazil k nedaleké louce pro pár stébel trávy.
Několik dní hladovění a boje s palčivou bolestí
v nose stačilo, aby mu kůže na bříšku povisávala.
Při každém dalším pohupsnutí nožek dostával chuť na ty
křupnutím doprovázené lístky jetele. S vidinou potravy popohnal po
přestálém utrpení ještě zesláblé tílko k vyšší rychlosti.
Ale ouha, za keři uslyšel zakňučení.
„Kdopak to tam je?“ ustrašeně se přikrčil za kmenem
borovice a pravé ucho vztyčil jako anténku rádia.
„Opět to zakňučení..“ nakrčil nosík a rozhodl se vzepřít
se svému strachu.
Jedno hupsnutí, druhé hupsnutí..
Ale ne, vlk!
Zelenoočka se s námahou obrátila na druhý bok.
Zraněná noha ji zpomalovala a ona se jen s velkými
obtížemi pohybovala.
Jelení silné paroží se i přes zdánlivou tupost podobalo
nejostřejší hraně stébla trávy. Nemocné zvíře mířilo přesně a snad.. Snad ji
chtělo před smrtí zavdat stejnému osudu jaký byl určen jemu, dlouhonohému
krasavci?
Olízla krev v kapkach barvící srst kolem rány. Další,
neméně bolestivější šrám však jazykem ošetřit nemohla. Na čumák okrášlený krví
vytékající z poraněné kůže jazykem nedosáhla.
I přes svou nadějí a bojechtivostí naplněnou náturu
kňučela. Tento zvuk, skrývající bolest a prosbu o pomoc ji také ale dováděl
k šílenství. Přesto.. unikal ji mezi silnými zuby.
Tu se u blízko její hlavy, položené na zdravé noze
rozhrnul keř a zelené oči spatřily králíka…
Vzal do zaječích… Utíkal, zapomínajíc cíl své pouti
začínající u východu z pelechu a ignorujíc kručení v vyhladovělém
bříšku. Kličkoval mezi stromy, nato mezi barvami a vůní oděnými květinami.
Hop, hop, hupky, bác!
Zamotaly se mu běhy a skutálel se k čerstvému
jetelíčku lákajícímu k uštípnutí zdravými řezáky.
Zapomněl o mechových očích, které ho už potřikrát uctily
svým pohledem a s chutí se do jedné z zelené rostlinky zakousl.
Vstala a pokusila se udělat několik kroků. Zraněnou tlapu
pokoušejíc se vynechávat z pravidelnosti chodu. Nedařilo se jí to. Až
příliš ji její snaha o dostání se k skále na louce unavovala.
Vyčerpaná se svalila do porostu rostoucího mezi kořeny
starého dubu.
„Nemůžu..Nemůžu domů..“ z oka ji vytryskla slza a
stékala po čenichu, lechtajíc otevřenou ránu.
Položila hlavu na lesní polštář a zavřela oči.
Vzpomínka ji pálila v srdci. Zjevovala se během
úplňku, ale teď se vrátila..
S plným bříškem se zachumlal do vysoké trávy.
Sluníčko mu hladilo jemňoučký kožíšek a on slastně zavrtěl ocáskem.
Z dálky se vyhýbal vosám a jim podobným
stvořeníčkám, kterými se to hemžilo všude kol rozkvetlé krásy.
Jeden brouček mu přistál na nosíku a on polekaně uskočil
vzad. Lekl se. Přece jen, když si vzpomněl na pálení a nateklost jindy
knoflíčkového nosu, se v něm ozvala stopa bolesti.
Brouček s nasupeným bzučením odlítl k druhé
straně louky.
Jeho bzučení mu však připomnělo..
Smutné, zelené oči.. Oči s pomalu pohasínajícím
plamínkem naděje.
Přihupskal k vlčímu tělu, místy osvětlenému sluncem.
Pohodil u ní pomalu uvadající květiny a odhopskal pryč.
Pokračoval tak dlouho, dokud kupička vedle Zelenooččina
těla nevyrostla.
„Krásně voní..“ odolal pokušení je sníst a místo toho
začal pracovat. Nevěděl, jak ví, která rostlina je ta pravá, co vlkovi pomůže.
Vlkovi… Otřásl se strachy, avšak ihned pokračoval
v načatém díle.
„Spící vlk je přece neškodný.“ uklidňoval se.
Přiblížil se k zraněné noze a zuby na ránu opatrně
položil listy jitrocele. Nosek listy vtlačil víc do rány. Uskočil, když vlčice
pohnula hlavou. Její oči však zůstaly skryté za hradbami víček, ztěžklých
ztrátou krve a únavou.
Sklonil se nad hromadou bylin a nasál jejich vůni..
Voněly něčím velmi milým… voněly domovem..
Maminka skáče kolem šesti malých uzlíčků schovaných
v voňavém seně.
Seno má kouzelnou moc.. Je sbíráno s láskou, její
nejsilnější formou, s láskou mateřskou a rodičovskou.
Pacičkou upravila neposlušné stéblo i neposlušné ucho
jedné z jemných kuliček.
Podívala se na svého druha, který přinášel čerstvé
bylinky..
Mumlala si jejich význam a účinek, přitom je schovávala
do různých koutů nory…
Slunce klouzalo po nebi k kopcům, stíny se
prodlužovaly a cvrčci hlasitě ladili své housle.
Vyhodil jitrocel a vzal do zubů snítky přesličky, vonící
ještě potokem a bahnitou půdou, ve které rostla.
Zelenou rostlinku přikryl svým tělem a zadíval se na
hvězdy, probleskující a rodící se na černotou barvené nebe.
„Hvězda nad hlavou, hvězda nad borovicí.. Kolik jich nade
mnou svítí?“ přemýšlel a přitom zahlédl jednu, co se zdánlivě snášela
k zemi.
Kožíšek mu pomáhal zahřát léčivou rostlinku. V zubech
ji zlomil na menší kousky a se vší opatrností je položil na zraněnou tlapu.
„Takhle ale brzo vychladne.“
Rozhodl se. Když se zbudí, tak ho sežere..
Noha se pod jeho váhou více přitiskla k zemi a nad
jeho oušky se ozvalo zlostné zavrčení, až se list jitrocele zachvěl.
To se Zelenoočce spojila bolest se sny…
U pacek našla kupičku zelených a povadlých listů vonících
králičím kožichem.
V nedalekém keříku se chlupatá kulička třásla
strachy.
Přece jen se jí bál. Spící vypadala neškodně, poměrně
neškodně, ale teď, když se její hlava vztyčila a zelené oči se rozhlédly kolem
sebe, raději odhopskal pryč než si ho mohla všimnout.
Je to vlk, varoval ho jeho pud sebezáchovy.
S vlky měl špatnou zkušenost..
Vrátila se..
Zelenoočka je tady…
Od skály se ozývalo vytí s podtónem radosti
z návratu jejich vůdkyně. Už ani nedoufali, že se vrátí.
Nad jejich hlavami se vyhoupl měsíc.. Kouzelná koule,
která stmelovala jejich smečku..
Byla začátkem jejich noční veselosti, probouzela jejich
divokost..
Vzbouzela její vzpomínky..
Mechové oči hleděly k noční obloze a z hrdla
vycházelo vytí..
Díky, neznámý příteli…
:o)
(Silmarilien-Palantírilien, 21. 1. 2008 19:28)