Vánoční...
Odložila
své hustě popsané poznámky a protáhla se. Unavené oči se dožadovaly konce
utrpení, ona však byla nucena toto
utrpení prodloužit o další hodinu. Natáhla se pro poznámky z fyziky a
modré oči znovu počaly klouzat po řádcích nesoucích ve svém významu nové a nové
informace, které se pokoušela uchovat si v paměti.
Byla
tak unavená, a přesto se musela namáhat. Celá její lidská schránka by se
nejraději schoulila do klubíčka, modré oči by se na učení dívaly jen
z povzdálí a nitro by rádo pocítilo onu ztracenou lehkost, kterou kdysi
dávno vlastnilo.
Zavrtala
se do měkké , vonící postele a pomalu uklidňovala svou mysl během tohoto dne
vyhecovanou k výkonům, s nimiž by se nestyděl vyjít na bojiště
kdejaký gladiátor a co jí tak unavily. Nejen ony. Poslední dny byla vyčerpaná
víc než kdy jindy.
Školní
povinnosti nebrala na lehkou váhu a odpoledne místo procházek trávila zavřená
v pokojíku a pročítala si sešity.
Utěšovala
se myšlenkou na Vánoce, kdy si nebude muset s učením dělat starosti.
K tomu ji chyběl pouhopouhý jeden den a sobota s nedělí. Pak jen
poslední týden ve škole v tomto kalendářním roce, pomyslela si
s kapinkou útěchy.
„Mami,
jdu se projít,“ křikla do pokoje a omotávala si kolem krku fialovou šálu.
„Počkej,
Míšo. Na procházku je už trochu pozdě, ne?“ Maminka se na ni zadívala takovým
způsobem, že si ji dokonale dokázala
představit před třídou plnou neposlušných žáčků, co mamince visí na rtech.
„Ne,
mami, já.. budu brzo zpátky. V osm nejpozději.“ Slíbila se sklopením hlavy
a vyklouzla do tmy a mrazu.
Procházela
se ztichlými ulicemi a věnovala se svým myšlenkám.
Týden
a jsou tu Vánoce, pomyslela si s radostí. Pod postelí měla už pečlivě
schované a vyzdobené dárky, zítra měly s maminkou a bráškou v plánu
dopéct poslední várku cukroví, zrovna jejího nejmilejšího a do srdce se ji ze
vzpomínek linuly tóny něžňoučkých koled.
I
město si obléklo sváteční sukýnku, dle jejího názoru příliš časně, neboť na
některých obchodních domech světýlka blikala již od konce října. Její
nejmilejší ulice se však přiozdobila a rozzářila první neděli adventní a čím
blíže Vánoce byly, tím se jí zdála krásnější.
Na
náměstí už postávaly vysoké smrčky, jejichž větve se zatím pohupovaly ve větru
bez žádných ozdůbek a blikátek.
Vánoční
stromky. Rok co rok se zdobily dvacet čtyři hodin před Štědrým dnem.
Zadívala
se k tmavé obloze a ke svému překvapení zjistila, že se nad nimi vyrojily
tisíce lucerniček, které snad v létě poztrácely světlušky.
Vrásky
z přemýšlivého čela zmizely a ona se otočila chtějíc jít zpátky
k domovu. Automaticky zabočila do tmavší ulice, aby hvězdy viděla
zřetelněji.
U
úst se jí srážely obláčky dechu a v očích zářily jiskřičky.
Neodolala
a rozeběhla se nedbajíc na nebezpečně vyhlížející náledí. Roztáhla paže ve
snaze chytit ztracenou rovnováhu, když ji podklouzla noha, ale marně. Tiše zafňukala, neboť si
nepříjemně narazila bok.
Silné
paže ji pomohly vstát a ona s udivením pohlédla do mužské tváře, na níž se
skvěla od úst přes levou líci dlouhá jizva.
Usmála
se a poděkovala.
Kývl
na znamení souhlasu a zmizel v postranní uličce.
Poznala
ho a srdce se jí rozbušilo radostí.
Nevěřila vlastním očím,
když se vedle ní na dětském hřišti objevil někdo další.
Seděla na houpačce a sem
tam se špičkou nohy odrazila od země, aby vylétla trochu výš.
V tuto dobu, kdy se
rodiny scházely u stolu a sdělovaly si u večeře své zážitky s právě
prožitého dne, zde nebyl nikdo, kdo by ji rušil. Až na postavu vynořující se
z temnot.
Nevyděsila se, ani se
nebála. Její melancholií přeplněná mysl již neměla ani kousek volného místa, co
by mohl strach a obavy zaplavit.
Ponořila se zpátky do svých
myšlenek a nedbala na narušitele její samoty.
Netrpělivě
přešlapovala pod jedním z vysokých stromů ze dne na den vyrostlých
uprostřed lesa domů a betonových zdí.
Byla
nervózní a dlaně v rukavicích ji pomalu začínaly mrznout. Zabořila je
proto do kapes a udělala další úkrok vpravo pozorujíc klikatící se čáry mezi
jednotlivými kostkami, kterými bylo náměstí dlážděno.
Zase
vyběhla z domu kolem páté večer a teď.. čekala.
Otočila
se právě včas, aby se vyhnula letící kouli.
„Lartene,“
rozesmála se a přiběhla k němu. Nato ji veselí zradilo a její tvář zakryl
lehký nach.
„Ráda
tě vidím, příteli.“ Natáhla pravici a jeho dlaň se setkala s její.
Zelené
oči přetékaly vážností a citem, o němž by se dalo říci, že kdyby ji zahalil
jako jemná látka, byl by to ten nejlepší šat, co by žádný mistr tkalců a
švadlen nedovedl vytvořit.
„I
já tebe, Michelle,“ odvětil s pousmáním, které na jeho tváři vykouzlila
jen ona.
Sjednotili
krok a vydali se na procházku městem. Vedl ji tam, kam by se sama neodvážila.
S ním se však nebála. Tmavé uličky dnes nevydechovaly páry strachu a
bázně, nýbrž se staly jejich poklady, které jako piráti po dlouhé cestě na moři
konečně vykopali.
„Michelle,
jsi dnes nějak zamlklá,“ pronesl tiše a zelené oko prozkoumávalo její tvář.
Ošila
se a sklopila zrak.
„Já..
jsem unavená, příteli. Poslední dny nebyly jednoduché a.. ještě jsem neměla
chvilku k odpočinku.“
„Michelle,“
konečky prstů si dovolil pohladit její zčervenalou tvář.
Bezděčně
se k horké dlani přitulila a řasy přikryly brány do její duše.
„Tak
tedy budeme dnes večer odpočívat.“ Pousmál se a rozverně schoval její dlaň ve
své.
Udiveně
na něj pohlédla přemýšlela nad jeho slovy.
„Ale..
jak..“ zakoktala se a její rozpaky byly ještě viditelnější než kdykoliv jindy.
„Kde
vůbec bydlíš? Za ta léta, co se známe, jsi mi to ještě nikdy neprozradila.“
pousmál se.
Když
se však otočil, aby pohlédl do její tváře, zarazil se.
„Michelle?“
„Áno,
jsem… zamyslela jsem se.“ Pousmála se smutně. Většinou to byla ona, kdo celou
dobu jejich setkání hovořil o své rodině, studiu, o svých poznatcích. On jen
poslouchal a pokyvoval souhlasně či nesouhlasně hlavou a jen velmi zřídka
vyslovil protiargumenty.
Dnes
to však bylo jiné. Ona byla uchem, poslouchala, když se tiše smál jejímu
výrazu, nechávala se vést jako ovečka, kterou, zbloudilou, vede pastýř zpět
k jejímu stádečku.
„Kde
bydlím… V jednom větším domečku na Hellichově.“ Odpověděla a otřásla se zimou,
když se mráz s radostí konečně zakousl do její kůže schované pod vrstvami
teplého oblečení.
Otevřela
okno vpouštějíc do pokoje závan studeného vzduchu a otevřela dveře skříně.
Převlékla se do domácího oblečení, na stůl položila knihu, co doteď odpočívala
na její posteli a sama si lehla na její místo. Ihned se k ní přitulil
jezevčík.
„Ájo,
budeme mít návštěvu.“ Zašeptala dívajíc se na pootevřené okno.
Vklouzl
dovnitř skoro neslyšně a kdyby ho nečekala, pořádně by se polekala.
Nyní
se však na její tváři usadil klidem naplněný úsměv a modrá kukadla hleděla na
příchozího. Naopak psice se v jejím náručí bojovně postavila a začala
varovně štěkat.
„Áji,
nech toho.“ Pokoušela se jí Silmarilien uklidnit, ale nedařilo se jí to.
Larten
si fenu prohlížel netečným pohledem a čekal, co dívka s neklidným psem
provede.
„Psi
se s námi nesnáší, Michelle.“ Pronesl tiše.
Vzdychla.
Vyskočila z postele a během okamžiku vyhnala psa z pokoje.
„Odvaha
roste s příležitostí.“ Zacitovala
a rozhlížel se po pokoji. „Ano, knihovna. Velká…“ štíhlý prst hladil
hřbety knih. Marně se pokoušela vyčíst z rysů jeho tváře, o čem právě
přemýšlí. Mračna se vyvalila z neznáma a skryla jeho úsměv.
Schoulila se na posteli do klubíčka a pozorovala
ho, jak obešel zdi pokoje, sem tam se jeho prst dotkl nábytku a ústa si tiše
něco mumlala.
Přisedl si k ní. Mechové oči se zabodly do
mapy světa visící nad postelí.
„Ráda cestuješ?“
„Prstem po mapě, příteli.“ Pousmála se a natáhla
svou dlaň k potištěnému papíru nad hlavou. „Praha, Berlín, Vídeň…“
putovala po Evropě. Štíhlý ukazovák se přidal k jejímu a v jedné
chvíli oba zakotvili ve stejném městě.
„Kam jsme doputovali?“
„Do Paříže.“ Vydechla překvapeně.
„Michelle, ty dnes opravdu nejsi ve své kůži.“
„Ale ano, jsem.“ Odvětila s nelibostí v hlase.
„Dobré srdce ženy, než pěkná tvář upoutá mou
lásku.“
Opatrně stiskl její dlaň ve své a začal ji
recitovat jednu z divadelních her jednoho z nejvýznamnějších
anglických spisovatelů.
Něžné kvítky se snášely k zemi tančíc svůj
bláznivoučký tanec.
Štědrý den zaťukal na okna všech domů na světě a
jako Amorův šíp naplnil srdce každého člověka něhou, láskou a kapinkou
melancholie.
Držela svého mladšího bráchu za ruku a
s každým dalším krokem, co je přiváděl blíž a blíž k náměstí, se její
nitro naplňovalo radostí a zároveň strach, že snad.. Že snad na ni zapomněl a
odešel bez rozloučení.
„Až
budeš stát a dívat se tam k vrcholu, na němž bude zářit hvězda, pohlédni
pořádně do větví a najdeš můj dárek.“
Vybavila
si jeho slova a poskakovala kolem dnes již ozdobeného vysokého smrku, který se
jako král díval do dálky na okolní domy, co si také oblékly vánoční šat. Na
vršku opravdu svítila vánoční hvězda. Zajímalo by ji, jak to věděl.
Obcházela
ho znovu a znovu napínajíc svůj zrak a rentgenujíc svým pohledem každou
větvičku ozdobenou modrými mašličkami, ale nemohla najít nic, co by si
s ním spojila.
Už
si myslela, že vzdá svou snahu něco objevit, když tu najednou, přímo vedle ní a
na dosah ruky na jedné z větví zahlédla mašličku červenou jako nejzralejší
třešinky.
Natáhla
se pro ni, opatrně ji sundala z větve a přitiskla ji ke své hrudi.
„Lartene..“
zašeptala vesele a modré oči posypal radostný třpyt.
„Míšo, počkej přece,“ uslyšela maminčin hlas, ale
nedbala na něj.
Už stála u vánočního stromu, pomalu kolem něj
obcházela a hledala v jeho větvích jeho každoroční dárek. Připojil se
k ní bráška štěbetajíc ji jeho nejnovější zážitek.
Zklamaně svěsila hlavu, když ani po pěti minutách
nezahlédla nic, co by se podobalo červené mašličce. .
„Podívej, Betlém. Pojď, jdeme k němu.“ Zatahal
ji za ruku hoch a vedl ji k místu napodobujícímu událost, co se odehrála
před více než dvěmi tisíci lety v Betlémě.
„Letos není dřevěný?“ podivila se a i ona se musela
pousmát, když pohlédla na miminko tulící se k Mariiným prsům.
Mimoděk se její pohled stočil ke třem králům
klanícím se opodál a pastýřům, co drželi v rukách ovečky.
„Láska je jak dým, jak
vdech se rozplyne,
láska je plamen, který v očích žhne,
láska je moře vyplakaných slz,
láska, jak každý ví, je zákeřný jed i balzám hojivý.“
Prsty
v rukavicích opatrně sundaly stužku z oveččiny vlny. Usmála se na
pastýře a bázlivě pohladila zvíře, které na ni upíralo své vyděšené oči.
Vracela
se ke své rodině a z úst ji splynula slova, která ji sám předešlé noci
láskyplně šeptal.
„Když na tebe příteli pomyslím,
ztráty jsou nahrazeny, tentam je stín.“
Komentáře
Přehled komentářů
Povídka se ti moc povedla :) nemám slov :D *tiše závidí sil*
Děkuji - část 3
(Silmarilien-Palantírilien, 21. 1. 2008 19:20)
zahlédla mašličku červenou jako nejzralejší třešinky - to je ten nejkrásnější dáreček, jaký bych mohla dostat :oops: Larten je zlatko
Prsty v rukavicích opatrně sundaly stužku z oveččiny vlny - nezapomněl. To je ta první věc, co mě po dočtení téhle větičky napadla.
Uch, Kajulko, Stříbříčko moje, mockrát ti děkuji za překrásný zážiteček, který jsi mi svou povídečkou připravila. To je jeden z nejkrásnějších dárečků, jaké jsem k těmto Vánocům dostala. Může snad soupeřit jedině s dárkem od Cla a moji drahé Martinky. :oops:
Ty víš, že povídkou s Lartenkem mě můžeš jedině potěšit. A že se ti to povedlo měrou vrchovatou. Mockrát ti kamarádečko děkuji. :oops: Kéž bych ti i já mohla věnovat něco podobně milého a osobního, ale žel... všechny povídečky o tobě jsi už viděla. :oops: :D Tak snad tě potěším dárečkem, který doufám dorazí nejpozději v pondělí 14. :oops:
Mám tě moc ráda, Kájulko. :)
Děkuji - část 2
(Silmarilien-Palantírilien, 21. 1. 2008 19:19)
Většinou to byla ona, kdo celou dobu jejich setkání hovořil o své rodině, studiu, o svých poznatcích. On jen poslouchal a pokyvoval souhlasně či nesouhlasně hlavou a jen velmi zřídka vyslovil protiargumenty. - Jak už jsem ti psala z qipu - dobře jsem si ho vychovala. *pochvalně pokýv hlavou nad svou vlastní prací* :D:D:D
„Kde bydlím… V jednom větším domečku na Hellichově.“ - je to tak nádherné, narážet každou chvilku na nějakou drobnost z mého skutečného života. :oops:
„Ájo, budeme mít návštěvu.“ - :D:D:D Tady se nemůžu než smát. Když si vybavím, jak se můj drahý pejsek chová ke každé návštěvě... :D:D:D
„Ano, knihovna. Velká…“ štíhlý prst hladil hřbety knih - Ach, tak mě napadá, že Larten by mohl být vděčný a věčný posluchač, co se mých názorů a dojmů z četby týče. :oops:
Mračna se vyvalila z neznáma a skryla jeho úsměv. - ech, to mě kapánek děsí. :oops:
a pozorovala ho, jak obešel zdi pokoje, sem tam se jeho prst dotkl nábytku a ústa si tiše něco mumlala. - *pobavený úsměv* Zajímalo by mě, kolik kroků by musel udělat. :D Víc jak dest by jich ale určitě nebylo, to spíš méně. :oops: Ale i tak je to velmi příjemná představa.
Mechové oči se zabodly do mapy světa visící nad postelí.
„Ráda cestuješ?“
„Prstem po mapě, příteli.“ - ano, další kousíček z mého vlastního světa. :oops: Máš dobrou paměť, Stříbříčko. :-)
Děkuji, Stříbříčko :-)
(Silmarilien-Palantírilien, 21. 1. 2008 19:18)
Natáhla se pro poznámky z fyziky a modré oči znovu počaly klouzat po řádcích nesoucích ve svém významu nové a nové informace, které se pokoušela uchovat si v paměti. - Kayi, ty mě děsíš. Už i v povídkách mě ta fyzika pronásleduje. :D:D:D
Maminka se na ni zadívala takovým způsobem, že si ji dokonale dokázala představit před třídou plnou neposlušných žáčků, co mamince visí na rtech.
- To je prostě perfektní věta. :D:D:D Tu bych snad měla mamince ukázat. :D
Silné paže ji pomohly vstát a ona s udivením pohlédla do mužské tváře, na níž se skvěla od úst přes levou líci dlouhá jizva. - :oops: Hned jdu pobíhat do ulic a budu doufat, že si při tom zlomím minimálně nožku, aby mě ON mohl zvednout. :oops: :love:
„Ráda tě vidím, příteli.“ - Tomu přeci ani ona sama nevěří, že by šlo jen o přítele. :oops: :D
Michelle - mhm, to nezní vůbec špatně. :love: Zvlášť když si představím, jak to vyslovuje ON. *zasněný výraz*
řasy přikryly brány do její duše. - to je překrásný příměr.
...
(Tarantule, 30. 1. 2008 15:20)