Ukolébavka
Smaragdové oči hladily popsané stránky, které jako první
z mnoha měly tu čest číst.
Sama Sil mu ukazovala, co jednotlivé oblouky, zakřiveniny a
zlomeniny čar znamenají. Štíhlý ukazovák obtáhl jedno z písmen.
Otočil stránku a pozoroval, jak se písmena spojují a tvoří
slabiky.
Nespokojeně mlaskl, když za svými zády uslyšel, jak se zase
přetočila, tentokráte z pravého boku na bok levý a rychle schoval slabikář
pod kupičku novin, co měli se Sil odložené na parapetu okna. To by bylo, kdyby
zjistila, že z poličky s knihami vzal tu, na kterou již podle jejích
slov neměl ani očkem pohlédnout.
„Zase nespíš,“ řekl tiše. V mžiku stál u její postele.
„Ne,“ vzdychla potichu. Její hlas se podobal ševelení
letního vánku.
Zamračil se a posadil se k ní. Natáhl paži a konečky
prstů pohladil koneček dívčina nosu.
Jako želví mládě, co se po vylíhnutí z vejce vydalo
k blízko šumícímu moři, tak i se ona přisunula blíž k upírovi a
složila mu hlavu do klína.
„Nemohu usnout, vždyť víš,“
„Vím,“
Stulila se do klubíčka a chytila jednu z jeho bledých
dlaní.
„Michelle, my belle…“ zabroukal se zajiskřením v očích
a sklonil svou tvář k její. „To se dělá, zlobidýlko? V noci máš spát,
abys byla čilá, stejně, jako ostatní hodné děti. A ty mezitím zlobíš jako jedna
nezbedná Kay.“ Každé z jeho slov bylo smíchem a zároveň pohlazením pro
její již několik probdělých nocí zkoušenou dušenku.
„Lartenku,“ Sil se chtě nechtě rozesmála a i jeho rty se
roztáhly do úsměvu.
„A teď na kutě, drahá.“ Jemně vymotal své prsty
z vězení drobné dlaně. Přitáhl si ji k sobě hladě ji po tvářích.
Vzpomněl si na
Havran a lišák
Seděl kdys mistr havran na větvi
a v zobanu měl kousek sýra.
Pan lišák, na tu vůni citlivý,
hned touto řečí se mu vtírá:
"Dobrý den, pane z Havranů,
váš zjev mě okouzlil a hold teď vzdávám mu.
Lze-li snad hlas váš srovnávati
s oblekem vaším, nechci lháti,
pak v těchto lesích jste skutečným fénixem."
Bez sebe radostí, chtěl havran v štěstí svém
hlas překrásný mu ukázati.
Jak zobák otevřel, sýr k zemi ihned pad.
Lišák jej uchopil a děl: "Měj, pane, dík
a věz, že každý lichotník
na účet všech svých posluchačů žije.
To poučení mé nad tvůj sýr vzácnější je."
Pln studu havran přísahá,
byť i se zpožděním, že už si pozor dá.
Opatrně ji položil do péřového pelíšku a odešel zase
k oknu.
Světlo z ulice bylo dostatečně silné, aby se mohl
začíst do jedné z rozečtených knih, co mu Sil doporučila. Bloumal na koni
po krajině se svými druhy, pro něž byl ochoten položit svůj život. Sláva pro
něj nebyla důležitá, přátelství, čest a věrnost svým ideálům, to bylo vše, co
ho naplňovalo, to byl kodex jeho života.
„Jeden za všechny,
všichni za jednoho,“ zašeptal spolu s dalšími mušketýry, avšak než se
zmohl na švihnutí kordem, v pokoji se ozvalo tiché zakňourání.
Odložil knihu a starostlivě se skláněl nad svou milovanou.
Oddychl si, když zjistil, že má víčka pevně semknutá a spí, ale něco nebylo
v pořádku. Kňourala, její dech byl zrychlený a tvář se ze spánku mračila.
Nelíbilo se mu to.
Neváhal ani chviličku, posadil se k ní a přitiskl
k sobě.
„Michalko,“ zašeptal a pevně ji stiskl rameno. „Něco se ti
zdá, neboj, jsem tu u tebe a jen pro tebe.“
Ruce, co dokázaly v boji zabít, ji teď s něhou
probouzely z ošklivých snů.
Oči, které se dokázaly nehezky jiskřit, bedlivě pozorovaly
její tvář.
Jeho pevná hruď byla jejím bezpečným štítem, ke kterému se
nyní směla tisknout.
Z bran očí se vykutálely slzičky a rychle, jako by
nechtěly být spatřeny, sklouzly po jejích sametových lících až k límečku
barevného pyžama, jež měla na sobě.
Velké dlaně schovaly drobné. Lehce ji upravil peřinu,
s něhou, kterou věnuje matka svému mláděti a pohladil ji po vlasech.
Nemusel nic říkat, ona ho pochopila.
Posunula se, aby se k ní mohl položit.
„Nikdy nejsi sama,“ houkl poněkud přísněji než chtěl. Svá
slova, kdyby měl přesýpací hodiny, by s největší chutí vyslovil podruhé
jinak, nějak jemněji, ale však Silmarilien dobře ví, že to tak nemyslel.
Neodpověděla, jen se její drobné nehtíky zaryly hloub do
jeho paže.
Držel v náručí schoulené tělo, směsicí svalů, kostí,
šlach, kterým jejich jedinečnost dávala právě její duše, její charisma, to, co
z ní vyzařovala, když se smála nebo když naopak pozorně naslouchala jeho
zaníceným výkladům s informacemi, které ještě nikdy její ucho neslyšelo.
Spánek ve svém vězení držel jeho milovanou, on mu dokonale
vzdoroval a vysmíval se mu.
Však se vyspí během dne, kdy bude Silmarilien jako piják nezkušeného
školáčka saje kaňky, tak ona bude nasávat nové vědomosti.
Nyní však bedlivě střežil k jeho nejvyšší spokojenosti klidný spánek své dívky a mnoho hodin
strávených odpočinkem již bohužel nezbývalo…
Komentáře
Přehled komentářů
Páni nádherné *o* ale já bych radši byla nepřítelem Darrena :D
Děkuji 2
(Silmarilien-Palantírilien, 6. 4. 2008 12:36)
„Jeden za všechny, všichni za jednoho,“ - *pláče* :oops: ; Tak mě napadá – víš, že se tato věta v Mušketýrech objevila jen jednou a to v posledním díle a ne jako hromadné zvolání?
„Michalko,“ zašeptal a pevně ji stiskl rameno. „Něco se ti zdá, neboj, jsem tu u tebe a jen pro tebe.“ - :love:
Ruce, co dokázaly v boji zabít, ji teď s něhou probouzely z ošklivých snů.
Oči, které se dokázaly nehezky jiskřit, bedlivě pozorovaly její tvář.
Jeho pevná hruď byla jejím bezpečným štítem, ke kterému se nyní směla tisknout. – to je nádherné. 
„Nikdy nejsi sama,“ houkl poněkud přísněji než chtěl. Svá slova, kdyby měl přesýpací hodiny, by s největší chutí vyslovil podruhé jinak, nějak jemněji, ale však Silmarilien dobře ví, že to tak nemyslel. - :love: úplně ho slyším. :D
Děkuji ti Kamarádečko za překrásnou povídku. :hug: V tuto chvíli nemám slov, jimiž bych ti byla schopná fostatečně poděkovat za toto nádherné dílko. :oops: Promiň. Pozdravuj oe mě Cla s Phoebe. Zatím se necítím dostatečně silá na to, abych se s kýmkoli viděla/ si s kýmkoli psala. :sorry: :hug: Mám vás všechny moc ráda.
Děkuji 1
(Silmarilien-Palantírilien, 6. 4. 2008 12:34)
Sama Sil mu ukazovala, co jednotlivé oblouky, zakřiveniny a zlomeniny čar znamenají. Štíhlý ukazovák obtáhl jedno z písmen. – Správně. :D Jsem ráda, že jsi přijala na vědomí Lartena schopného číst. :D
rychle schoval slabikář pod kupičku novin. To by bylo, kdyby zjistila, že z poličky s knihami vzal tu, na kterou již podle jejích slov neměl ani očkem pohlédnout. – Slabikář! :D To snad ne. :D
Jako želví mládě, co se po vylíhnutí z vejce vydalo k blízko šumícímu moři, tak i se ona přisunula blíž k upírovi a složila mu hlavu do klína. – To je překrásné přirovnání. Okamžitě jsem si vybavila jeden přírodopisný film, ve kterém právě líhnutí malých želviček bylo. :muni:
„Michelle, my belle…“ zabroukal - :love: zlatko moje
Bloumal na koni po krajině se svými druhy, pro něž byl ochoten položit svůj život. Sláva pro něj nebyla důležitá, přátelství, čest a věrnost svým ideálům, to bylo vše, co ho naplňovalo, to byl kodex jeho života. - :oops: dokonale jsi mi touhle větou vehnala slzy do očí. :oops:
*o*
(gothic-itachi, 4. 10. 2008 20:42)