Strach...
Utíkal chodbami a hledal ji.
Něco sevřelo jeho mysl jako ukrutná ruka mačkající v prstech
nebohého opeřence, kterému jistojistě za chvíli ukončí život. Vždyť jeho
prachové peří je polámáno a drobné kosti křídel už křupají.
Rudý plášť mu vlál za zády a ruka nervózně pročísla zrzavé
vlasy na temeni hlavy.
Ještě kousek a bude u cíle.
Snad…
Vběhl do jeskyně a se strachem v očích se rozhlédl po
útulné místnosti.
„Lartene?“ Překvapení se zračilo v jejích modravých
očích a mísilo se s radostí, že vidí milovaného upíra.
Rozesmála se, když najednou jeho ráznost, s jakou vpadl
do její jeskyně, z jeho tváře, ramen, těla opadla a on najednou nevěděl,
co má říci.
Drobná upírka zavřela skříňku, v jejíž útrobách se
ještě před okamžikem nořila její dlaň a kráčela k mlčícímu Lartenovi.
„Bál jsem se… o tebe,“ neochotně ze sebe vysoukal na
vysvětlenou.
Zarazila ji jeho slova. Bylo to přiznání, které by od vždy
až přemrštěně se ovládajícího upíra nečekala.
„Bál?“ zahnala úsměvem dojetí a myšlenky naplněné nostalgií.
„Ano,“ hlesl.
Láskyplně ji objal a s rozechvělou něžností hladil
hnědé kadeře, které měl tolik rád.
Srdce přestala svírat ruka strachu. Proč také, když je tu s ním,
není mrtvá, jako jiní jeho přátelé, je stále takovou, jakou ji poznal a má to, čím
si ho získala.
Přitiskl ji ještě pevněji, aby byla blíž jeho srdci a tiše
vyznal v několika slovech své city.
Komentáře
Přehled komentářů
jéje, kay, díky mocka za milou povídečku, ale... vůbec netuším, že by tu bylo něco, za co by ses mi měla omlouvat. :-)
:o)
(Silmarilien-Palantírilien, 4. 10. 2007 18:34)