Šťouchat medvědovi klackem do oka se nevyplácí
„No tak, Gavy, na víc se nezmůžeš?“ posmíval se mistr her zjizvenému upírovi, který zrovna bojoval proti Lartenovi.
"Jen tak z legrace si sem člověk ve volné chvilce, která je pro někoho takovou vzácností, přijde zatrénovat a hned má na krku toho ukecánka. No počkej, Vanezi, ty si to ještě vypiješ.“ pomyslel si udýchaný Gavner a pokusil se poslední ránou dostat Lartena na lopatky.
Opak byl pravdu. Na žíněnce v pozici mrtvého brouka nakonec skončil on sám.
Zamračený se zvedal zpátky na nohy pozorujíc přitom pošklebujícího se jednookého upíra.
„Jen počkej.. tohle se ti líbit nebude.“
Kdyby byl jeho ďábelský smích slyšet, všem by stávaly vlasy hrůzou na hlavě.
Gavner Zurč odcházel z Tělocvičny do svého kutlošku generálů a v hlavě pomalu jako jedovatý pavouk spřádal své sítě pomsty.
Oranžovovlasý upír se zachmuřil a poodstoupil o krok od Seby
Nila.
„Co potřebuješ, Gavnere. Nemáme zrovna moc času.“
„Bude to chvilka, neboj. Chtěl se jen zeptat, zda ti už
Vanez neleze trochu na nervy.“
„Kam touto otázkou míříš?“ pozvedl pravé obočí Larten a ve
tváři se mu mihla zvědavost.
„Nebylo by špatné se Vanezovi pomstít.. Maličkou
škodolibostí.“ navrhl vždy veselý upír a čekal na Lartenovu odpověď.
Ten se pousmál, pokud se to dá tak nazvat a se slovy: „Má u
mě několik vroubků.“ odešel za svým mentorem.
„Co to… Kluci, nechte toho!“ vyjekl, když ho zvedli a
odnášeli.
„Kam mě to nesete? No tak.. to není žádná legrace, to je
naprostá hovadina, Gavnere. Lartene, nikdy bych si nepomyslel, že se k něčemu
takovému uvolíš.“ naříkal Vanez, když procházeli chodbami Upíří Hory. Procházeli..
on se nesl a sem tam zády zadřel o kamenitou podlahu.
„A právě proto, Vanezi Blane, je můj plán dokonalý. Od
Lartena bys to nečekal, che che.“ uslyšel Gavnerův hlas naplněn posměchem.
„Chováte se jako malí kluci a ne jako staří upíři.“ zaúpěl
Vanez, když bokem vymetl hrbolek.
„I staří upíři si musí někdy hrát. A pozor na jazyk, Vanezi.“
odsekl Hroozley.
„Jsme na místě, Vanie.“
„Kde.. Ne, nechci to vědět. Áááá..“ vykřikl, když ho pustili
a on bolestivě dopadl na.. dřevo?
„Neboj, Síň smrti to není. Tak zlí zase nejsme. Jen si tu
hezky poležíš..“
„Gavnere.. rakev.. vy jste mě strčili do rakve nějakého…“
Zbytek Vanezových výkřiků utlumilo víko z opravdu dobrého
a decentně zdobeného dřeva.
„To bychom měli.“ rozzářil se Gavner a zamkl víko. „Ještě,
že vždy zamyká svůj poklad.. Hrozný zvyk.“
„Který nám teď přišel náramně vhod.“ dořekl Larten. „Jdeme
se najíst? Po tom posilování mi vyhládlo.“
„Ale jistě,“ rozesmál se Gavner.
Jak to se mnou vypadá? Svázaný, oslepený, naprosto zbaven
pohybu… V cizí rakvi k tomu.
Báječná situace, Vanezi.
Taky si myslím. Moment?! Už mluvím sám se sebou.
Dobře, ještě, že mě dnes v Tělocvičně není tak
potřeba… Doufám!
Uch, co udělám?
Hm.. když už si tak uprostřed noci ležím v rakvi,
tak..
„Vanezi Blane, co děláš TY v MÉM pokoji?“ vykřikl Mika
rozzlobeně. „A ven, IHNED!“
Neschopný slova se silou vůle posadil, ale víc mu jak se na
upíra patří svázané provazy nedovolovaly.
„Pane.. mohl byste.. mi pomoci?“
„Tenhle hlas mi vůbec nechyběl.“ zašeptal Larten a odcházel.
„Ano, Vanie?“ vykřikl Gavner a otočil se k přicházejícímu
upírovi. „Tak co, jak se ti spalo?“
„Jak jsi.. jste.. mohli? A zrovna k Mikovi.. vy..
proradní.. hnusní.. podlí…“ supěl Vanez, zatímco ho Gavner se zaujetím a
úšklebkem na tváři poslouchal.
„Vanie, řeknu ti jedno.“ položil mu chlácholivě ruku na
rameno a zadíval se do naštvané tváře mistra her. „Šťouchat medvědovi klackem
do oka se nevyplácí…“
=))
(Tarantule, 9. 8. 2007 18:34)