Masáž
Nakoukl do jedné z tělocvičen. Jakmile opustil svůj pokoj, sám nevěděl, kam ho nohy ponesou.
Kecy, samozřejmě, že to věděl. Věděl to od začátku té podivné nálady.
Kurda Smahlt se potichu opřel o zárubeň dveří vedoucích do jeskyně plné zbraní a nářadí, jež mělo upíry neustále udržovat ve fyzické kondici.
„Jsou zde však i jiné prostředky, jak zůstat fit…“ pomyslel si dvojsmyslně a přimhouřil oči, zapíchávaje svůj pohled do zad mistra her.
Vanez Blane k němu naštěstí stál zády.
Samozřejmě, že o jeho přítomnosti věděl, byl to Vanez. Přesto však pokračoval ve cvicích, díky kterým se svaly pod černou látkou trička napínaly a zase uvolňovaly. Kurdův pohled se zastavil na hrotech Vanezových lopatech, které se pravidelně pohybovaly k sobě a zase od sebe…
„Bolí tě záda, Vanezi?“ pronesl kousavě blonďatý upír, jakmile si uvědomil, že Vanezovy cviky nejsou posilovací, nýbrž protahovací.
Vanez přešel Kurdovu jedovatou poznámku mrknutím zdravého oka a úsměvem.
„Copak tě přivádí do mého skromného příbytku?“
Za nic na světě by nepřiznal, proč přišel. Na každého občas padne nálada, copak nálada. Nutkavý chtíč, chuť si hrát: týrat nebo se být týrán, hladit nebo být pohlazen.
Vanez Kurdu počastoval vševědoucím pohledem.
“Jak jinak, Kurdie. Splním ti všechna tvá tajná přání.“
Mistrova ruka se potápěla do dlouhých pramenů světlých vlasů.
„Vanezi, nech toho.“ Odvětil milovník kartografie a setřásl Vanezovu ruku. Jen tak mimochodem mu konečky Blaneových prstů pohladily kořen nosu a koutek úst.
„Proč bys jinak přišel?“ rozesmál se Vanez.
„U Charny,“ zaklel v duchu Kurda. Muselo to čišet z každé buňky jeho štíhlého těla. Musel to vyčíst v jeho azurových očích.
Už nedal na Kurdovo kňourání, Dříve, než se Kurda zmohl na jakýkoliv odpor, jako dravec zatínající své pařáty do nebohé oběti, políbil ho. Mistrovy rty si pohrávaly s těmi blonďákovými.
„Bránit se?“ pomyslel si Kurda. Kdo by se bránil, když Vanez nabízí tolik sladkostí. „A pro ně sis přece přišel.“ Našeptávalo mu jeho zvrácené já, jež ho zrazovalo od všelijakých pokusů o obranu.
Je to jako na kladinách: útok, obrana, úskok stranou, shýbnout se, náraz…
Náraz?!
„Kam se podělá tvá pověstná něžnost?“ zavrčel Kurda, mnouce si naražený loket. Tak nešetrně s ním Vanez pohodil na nejbližší žíněnku, lehaje si k němu.
„A ona někdy byla?“ odvětil Vanez. „No tak, Kurdo,“ břinkl ho lehce do nosu. „Nemrač se, nesluší ti to.“
„Kdybych se najednou ocitl v ráji,“ pomyslel si Kurda, „had, co svedl Evu k ochutnávce zakázaného ovoce musel mít Vanezův hlas.“
Zavrtěl se, když ho Vanezův jazyk polechtal na uchu a ruka sjela po břiše k pravému boku. Stejně jako had v ráji, tak se i Vanez rychle obtáčel kolem Kurdova těla.
„Tak takhle to dneska nepůjde.“ Zabručel Blane a přetočil se na záda. Ruce, které měl Kurda obtočené kol boků, ho vyzvedly na Vanezův klín.
„Co tě trápí, mistře her?“ zachichotal se Kurda, když po jeho zhoupnutí Vanez nespokojeně usykl. „Pořád ta záda?“
Odpovědí mu bylo další nespokojené zabručení.
Hrát si…
Dlaněmi se zapřel o upírovu vypracovanou hruď, nosem se mu otřel o bradu a rty polaskal kůži pod Vanezovým uchem.
„Otoč se, namasíruji tě.“
Předpokládal, že Vanez neposlechne hned. Zabořil své nehty do upírových ramen, palci opisuje Vanezovy kliční kosti.
„No ták, nenech se pobízet,“ zaševelil Kurdův hlas a blonďák se odkulil stranou, aby si Vanez konečně lehl na břicho.
Svlékl Vanezovi černé tričko a mezi koleny sevřel upírovy boky. Lehce dosedl na Vanezovy hýždě a chvilku se kochal pohledem na svaly, které doteď byly před modrýma očima skryty pod tmavou látkou. Prstem opsal křivku páteře, počínaje svou cestu od místa, kde se kroutily pramínky červených vlasů, konče u tmavého opasku, tam, kde se záda zdvihala a měnila v další část upírova těla.
Lehce se naklonil a mezi prsty sevřel Vanezova ramena. Krouživými pohyby masíroval Blaneovy svaly.
Dával si záležet. Pravicí dráždil ztuhlé svaly krční páteře, levicí hladil výstupky lopatek. Sem a tam…
Z plné síly se zapřel a prohmatával vrchní část Vanezových zad.
„Bedra, zlato.“ Upozornil ho Vanez a tiše zaúpěl, jakmile Kurdovy prsty sklouzly ze zad k jeho obnaženým žebrům, vyťukávaje na nich jakýsi pravidelný rytmus.
Kurdovy zoubky se zakously do jeho spodního rtu a oči hltaly hru jeho rukou s tělem upíra, který mu v této chvíli byl vydán na milost.
Prohnětl zdroj Vanezových potíží. Rukou přejel po křivce zad až k opasku, druhou si pořád pohrávaje se svaly v okolí beder.
Zaťal ruku v pěst, mezi prsty svíraje Blaneův opasek a přitlačil.
„Bedra jsou výš, kotě.“ Zabručel spokojeně Vanez.
„Nevrť se,“ odvětil Kurda a vůbec nedbal na Vanezovu poznámku. Hrál si snad Vanez nebo on?
Pravice se pořád věnovala bederní páteři, levou rukou přejížděl po hranici zad a hýždí.
Měl toho tak akorát dost.
Položil se na upíra, líbaje ho na zátylek a rukama hledaje jeho dlaně. Jakmile se Kurdovy prsty propletly s Vanezovými, vzdychl a zhoupl se v bocích, přes látku kalhot přirážeje na Vanezovy hýždě.
Vymámil své dlaně z Blaneova sevření, v duchu si nadávaje za toto drobné gesto přízně.
„Vždyť jde celou dobu jen o to jedno…“ káralo ho jeho pyšné já. Ihned je poslal někam do hlubin nitra, kde by ho zrovna v této chvíli neotravovalo.
Prolíbával si po jeho zádech stezku k jeho lopatkách, které ho dnes kdo ví proč zajímaly více než jindy. Jazykem opsal nejdříve jednu, poté druhou, rukama vklouzl pod Vanezovo ploché břicho.
Kousl Vaneze do ramene, jako by mu říkal, aby mu pomohl. Nemusel nic vyslovovat. Vanezova bedra se odlepila od země a Kurda bleskurychle odepnul pásek i zip upírových džín.
Nebyl čas na vtípek, který mu zabřinkal v hlavě, jakmile po ani ne několikavteřinovém Kurdově svlékání přebytečného oblečení na něj upír zase ulehl.
Místo toho se kousnul do rtu, když mu Kurda roztáhl nohy a konečně se po té trýznivé masáži ponořil do hlubin jeho těla.
Nemohl se nechat dál mučit Smaltovými útoky a vyšel mu vstříc.
Oba upíři tančili odvěký tanec milenců. Jeden se nořil do druhého, druhý mu houpavými pohyby vycházel vstříc. Oba těla se skrápěla potem a ze rtů splývaly vzdechy slasti a rozkoše.
Vanez položil své dlaně na ty Kurdovy, opírající se o podlahu a stiskl štíhlé prsty.
S posledním přírazem mu Kurda stisk opětoval a s hlavou položenou na Vanezových zádech si vychutnával pomalu mizící pocity, jež mu v nitru vybuchly a jako láva zalily celé tělo i mysl. Jasně si uvědomoval Blaneův i svůj zrychlený dech, co se pomalu zklidňoval.
Najednou se mu odechtělo rychle odejít, jak si původně představoval. S hlavou na zádech, která mu dnes přinesla tolik potěšení, a nejen ona, si vychutnával poslední odezvy jejich hrátek.
Nadzvedl se, aby se mohl Vanez přetočit a mimoděk se přitulil k mistrově nahému boku.
„Ještě jednu masáž, kotě?“ zamručel Vanez, jakmile mu Kurdovy prsty počaly objíždět tetování na hrudi.
Neodpověděl. Kurdovy koutky úst se zvedly v úsměvu, dlaň naposledy pohladila lví hřívu a klouzala z hrudi, přes vypracované břišní svalstvo níž a níž…
Kurdiiiie a Vanez
(Wonti, 19. 3. 2009 19:08)