Hrníček vzpomínek...
Pomalu se posadil na jednu z dubových lavic a přisunul
si tác s přichystanou konvičkou čaje a jinými ingrediencemi blíž
k sobě.
Zvedl víčko konvičky a přičichl k páře najednou se
valící z vařící tekutiny.
Pousmál se.
Vůně čaje přinášející vzpomínky na rána prosezená
v proutěném křesle s Ní po boku.
Do tmavého, širokého hrníčku vsypal dvě a půl lžičky cukru a
natáhl se pro citron. Prsty hladily žlutou kůru a on jakoby přemýšlel, zda
plodu z jižních krajin přece jen nedát milost.
Ne, byl rozhodnut již dávno předtím, než jej jeho dlaň
sevřela.
Nůž projel slupkou ovoce a on přičichl k polovině.
Ano, hodí se.
Vymačkal na primitivním odšťavovači jeho šťávu a zalil jí
cukr na dně hrníčku.
Tak jako vždycky zběsile rozmíchal vzniklou směs a zalil ji
horkým čajem.
Horký, ještě před chvilkou hořký černý čaj se nyní zbarvoval
do zlatavé a vůně čajových listů se mísila s vůní citronu.
Objal hrnek oběma rukama a poprvé usrkl.
Málo cukru, mnoho citronu.. Jako obvykle.
Zahříval si dlaně zteplalým porcelánem a rozhlížel se po
ostatních, co zrovna seděli nebo postávali v jídelně.
Nedobrovolně se zašklebil, když mu jazyk na chvilku
ochromila kyselost.. Známý, milovaný pocit, kdy lahodný nápoj proplouvá ústy,
hrdlem, sklouzává do žaludku a do těla se rozlévá pocit spokojenosti, odpočinku
a úlevy.
Vždy dával přednost čaji před kávou. Tu se naučil pořádně
pít až s příchodem a povýšením na Knížete. Díky své podivné slabosti pro
onen nápoj si zasloužil posměch nejen ostatních upírů, ale i Její.
Ráno, když měli volnou chvíli, hlavně o víkendech, se
posadili na terasu jejich domu, domu, který postavil vlastníma rukama a byl na
něj tolik hrdý, s proutěným tácem na proutěném stole, s dvěmi
konvicemi a dvěmi hrníčky. Vycházející slunko hladilo jeho tvář a kolem její
hlavy jeho paprsky vytvářely svatozář.
Miloval tyto rána, kdy mlčeli, popíjeli čaj a kávu, byli
spolu.
Dopil poslední doušek čaje a ihned si namíchal další hrnek.
Poslední s citronem.
Litoval, že tyto plody nejsou u nich v Hoře častým proviantem,
na druhou stranu.. Aspoň mu ten šálek, dva nezevšední.
Nebylo mu přáno dopít druhý hrnek. Přiběhli upíři, co se
starali v chovných síních o dobytek.
Položil hrnek a utíkal s nimi k vyvádějícím koním,
které zranili několik z nich.
Po hodině lopocení se vrátil k vychladlému nápoji. S malou nechutí vypil poslední
dva doušky studeného čaje ochuceného citronem a cukrem a z konvičky si
nalil další, tentokráte hořkou porci čaje a znovu se pohodlně usadil na lavici.
Zachmuřen vychutnával již skoro vychladlý čaj
z konvičky.
Kývl směrem k rohu místnosti.
„Děkuji. Zbytek si vypiji v Knížecí Síni.“ vstával a
popadl proutěný tác, na kterém zůstala jen hliněná konvice s širokým
hrníčkem.
„Chcete ještě jednu konvici, pane?“ zeptal se mladý upír, co
pracoval spolu s kuchaři v kuchyni.
„Ne, děkuji. Pro dnešek to stačí.“ odvětil Šíp
s úsměvem a odcházel zpátky ke svým povinnostem.
Komentáře
Přehled komentářů
to je vážně mocinky moc pěkné. :o) taková odpočinková povídka. :-) a o šípovi, hmmm *pochvalné zamručení* :D:D:D:D
jééé :´)
(Silmarilien-Palantírilien, 19. 8. 2007 19:54)