Žijí ve městě mrtvých...
Smrt...
Lidé se jí bojí, zvířata před ní utíkají, upíři ji běží vstříc.
Oni?
Oni z ní žijí...
Objevili se znenádání.
Nikdo z upírů nevěděl, odkud se Strážci dozvídají o úmrtích v jejich klanu. Vždy
se tito podivní a strašidelně vypadající lidé objevili v sáni, kam odnášeli
mrtvé k přípravě na jejich poslední cestu a čekali, až jim předají mrtvá těla.
Ty pak upíři viděli až v den jejich pohřbu.
Skláněli se nad mrtvolou.
"Játra jsou v tahu. Taky má poškozená střeva." pronesl hluboký hlas.
"Dáme se do práce."
Muž stojící naproti němu sevřel v dlaních nádobu, do níž jeho ruce opatrně
pokládaly upírovy vnitřnosti.
Chvilku je pozorovala, ale práce jejího otce ji zabavily vždy jen na několik
minut.
Zatahala ho za nohavici a čekala.
Zamračeně na ni pohlédl.
"Sil, víš, že tohle nesmíš!" řekl přísně do ruky berouc podaný háček.
"Tati..."
"Víš co," skočil ji do řeči. "Vem jeden soudek a opatrně ho
odnes dolů."
Dívčiny oči na něj vděčně zajiskřily a její tvář se rozesmála.
Dítě opatrně sevřelo jednu z dřevěných nádob a důležitě odcházelo.
Položila soudek do místnosti bez světla.
"Už brzo budeš použita při Obřadu." pronesla k upíří krvi.
"Těším se. Všichni jsou během Obřadu jiní. I rodiče. Nu, jdu si
hrát." pohladila víko soudku a odběhla do sítě chodeb a jeskyní.
Beze špetky strachu pobíhala chodbou osvětlenou jen luminiscenčním lišejníkem.
Chodba se rozšiřovala a ona se ocitla v obrovské jeskyni, z níž vedly tisíce
chodeb.
Radostnými, bezstarostnými krůčky procházela kolem lidí se skelnými pohledy,
míjela rodiny, známé, kamarády a hledala tu, která ji dala život.
Ta s jinými ženami splétala do klubíček tenké, ale velmi pevné nitky, co
používali ti, do jejichž rukou svěřovali upíři své zemřelé. Muži a ženy
připravující mrtvoly byli v jejich lidu velice váženými osobami. Oni přinášeli
krev, kterou používali při Obřadu; vnitřnosti tvořící vyjímečný chod na
svatbách, pohřbech a jiných důležitých příležitostech; oni odnášeli krev
upírům.
Měla to štěstí a hlavně čest, že právě její otec byl jedním z nich. Uvědomovala
si vážnost a povinnost plynoucí z postu jejího otce. Díky běmu se už ve svém
nízkém věku dozvěděla mnoho o pohřbívání mrtvých. Ráda s ním trávila čas v
Jeskyni Přípravy a většinou mohla i ona sama přispět mužům svou pomocí.
Posadila se vedle matky a vytáhla z její brašny, kterou měla žena spletenou z
kusů látky a převěšenou přes rameno, zvířecí kůstky.
"Vrať mi je!" přikazovala klukovi, který se smál od ucha k uchu a v
dlaní pohazoval její hračkou.
Zlobila se na něj a z jejích modravých očí sršely blesky.
"Vyměním je." pronesl hoch zlehka se slyšitelnou škodolibostí.
"Zač?" odvětila.
Rozevřel druhou dlaň a natáhl ji k ní.
"Nesmíme si vzít jejich věci. Musíš to mrtvému vrátit!" vykřikla
poděšeně.
"Nic nemusím." zavrčel hoch. "Dostal jsem to." stáhl svou
dlaň zpátky k tělu.
"Od koho?" zamrkala zvědavě.
"Jeden mladý upír, nerozumněl jsem mu, ale pak mi dal tohle." opět
rozevřel dlaň a v bledých očích mu zajiskřilo. "Nemám čas jen na tebe.
Bereš nebo necháš být?"
"Beru." vyhrkla Silmarilien.
Kluk si potěšeně schoval kosti do záhyby hadrů, jež tvořily jeho šat a vtiskl
do dlaně stříbrný prsten.
Chladný kov ji studil na kůži a ona s bázní hleděla na pracujícího otce.
Sama v sobě prožívala boj dvou otázek: zda smí nosit to, co právem získala nebo
se řídit zákonem, který nepřímo zakazuje nosit předměty patřící jiným rasám.
"Co se děje?" všiml si jejího zamyšlení muž a přiklekl si k ní.
Usmála se a objala ho kolem krku.
"Nic, tati." v duchu se rozhodla pro jednou jedinkrát porušit zákon a
pravidla.
Jindy švitořivými zvuky naplněná jeskyně dnes byla podivně tichá.
Bledý lid se shromáždil a jeho členové v pozoru vyčkávali příchod kněžek.
Stála po otcově boku a upřeně hleděly tam, odkud měly přijít.
Cítila, že dnešek je vyjímečný a uplyne dlouhá doba, než se bude Obřad
opakovat.
Dlaní si přitiskla prsten schovaný pod cáry látek k prsům a vyčkávala.
Jakoby se zhmotnily, se mezi nimi objevily kněžky. Deset žen nesoucích upíří
krev a vnitřnosti se téměř ničím nelišilo od zbytku Strážců. Na okamžik
poklekly a rty zašeptaly slova modlitby, pak se roztrousily po jeskyni.
Silmarilien se rozbušilo srdce, když se jedna z nich zastavila před ní.
"Žiješ ze smrti, pamatuj." vyslovila dívka s úsměvem. Zanořila prsty
do rudé tekutiny a potřela nimi Silmarilienino čelo a hřbety dlaní.
Poté odkrášela k jejím rodičům a ostatním.
Celou dobu Silmarilien sledovala zvláštní klikaté znamení na kněžčině čele.
"Žiji ze smrti," pomyslela si. "Avšak... Co je to smrt?"
Usmála se a zamávala na černovlasého hocha o něco málo staršíhonež byla.
Ten jí zamávání opětoval a do pusy si se zašklebením nacpal kousek vařených
jater.
Na stole, před kterým stála, našla játra a udělala to, co on. Rozesmáli se a opět
si zamávali.
Silmarilien by ráda odběhla za Mealem, ale dnes se to nehodilo. Během Obřadu
měly být jejich rodiny pospolu, a proto dál kráčeli podél stolu a šklebili se
na sebe.
Choulila se v otcově náručí, které ji odnášelo do jejich jeskyně vzdálené asi
kilometr od té, v níž většina Strážců trávila své dny.
Vzdychla, když ji otec položil do přikrývek. Nechtěla pustit jeho dlaň a on byl
nucen přilehnout k ní. Útrpně pohlédl na svou milovanou a přehodil paži přes
usínající Silmarilien. Tmavovlasá žena si lehla k nim a jejich dcera se ocitla
mezi nimi.
Dny svobody skončily.
Nenávistně pohlédla na děti skotačící v kruhu. Ještě včera patřila k nim, dnes
však začínala další etapa jejího života.
Aniž by chtěla, slzy skropily klubka nití, které nesla do Jeskyně Přípravy. Tak
ráda by je pohodila do kouta a přidala se ke smějící se drobotině.
Nesměla.
Otec ji určil práci u den ode dne churavější matky a ona by nikdy neporušila
jeho příkaz. Všimla si matčina pohledu, který ji doprovázel a přidala do kroku.
Všichni máme místečko, kam bláhově utíkáme se skrýt před světem a životem.
Tam naše myšlenky vzbouřené starostmi a změnami, jenž přináší dny, nacházejí
klid, stávají se průzračnými a jednoduššími k pochopení.
I já mám takové místo, kde se Silmarilien stává pouhým jménem a zůstává jen
ticho spojené s myšlenkami.
Přítmí vládnoucí v oné místnosti je jako teplá přikrývka zahřívající
rozbolavělé srdce.
Vím, že není to není nejlepší místo k odpočinku. Kdykoliv se posadím do rohu
určeného nám, Strážcům, proniká do mé mysli křik bolesti a utrpení, kterým je
jeskyně naplněna.
Nevadí mi.
Občas se odvážím posadit se na okraj jámy a pozoruji kůly, jenž jsou příčinou
onoho křiku.
Slzy máčí mé tváře a já si jako vlčice lížu své rány.
Podala matce nádobu s vodou a čekala, až se napije. Pozorovala tmavé kruhy
pod očima, nové vrásky brázdící její tvář, podivný závoj zakrývající lesk v
jejích očích. Cípem rukávu setřela kapičky potu perlící se na matčině čele a s
obavou posbírala další várku nití.
"Mám zavolat otce?"
"A.. ano." vyslovila s námahou a položila ruce na vzdouvající se
břicho.
Už od rána, kdy ji opouštěl, bojoval s pocitem zodpovědnosti vůči ní a vůči
svému postavení.
Stačil jeden pohled do Silmarilieniných očí.
Nechal práci prací a rozeběhl se za svou manželkou.
"Pozor na žlučník." podotkl, když se ostří nože blížilo k vnitřnostem
mrtvého upíra.
Mladý muž se otočil a počastoval ji uraženým pohledem.
"Umíš to snad lépe než já?" zavrčel.
Vstala z lavice, na níž doteď seděla a přistoupila ke stolu, kde ležel mrtvý.
"Nepochybuji o tobě. Ale vím, že jsi zde jen krátce a ty i já víme, že by
nebylo žádoucí zamořit žlučí upírovo tělo a zmařit tím už tak pracnou činnost.
Dovolíš-li, povedu tě. Umím to."
Muž beze slova přikývl a ona sevřela jeho dlaň s nožem. Jedním pohledem
zjistila, odkud by bylo nejlepší začít a přichystala se k řezu.
"Druhou rukou drž misku." řekla a jejich spojené dlaně se ponořily v
upírovy útroby.
Vracela se k matce. Nepospíchala. Věděla, že když byl otec u ní, byla v pořádku.
Všimla si podivných pohledů Strážců, které míjela a zachvěla se díky zlé
předtuše.
Stalo se snad něco?
Studené, ztuhlé tělo. Na jeho prsou položeně další, mnohokrát menší než to, na
kterém leželo.
Slzy, vzlyky, mlčení.
Bolest, nepopsatelná bolest.
Oheň, plameny olizující mrtvá těla, dým.
"Tati.. já.. nemůžu." zašeptala k muži, jemuž se v bledých očích
leskly slzy a utekla pryč.
Tak tohle je tedy Smrt.
Pohrávám si se svým prstenem a dívám se na dřevěné klece trpělivě vyčkávající
na své oběti v rohu jeskyně.
Smrt...
Vzala mi matku a bratra, o němž mi rodiče ani neřekli.
Nezazlívám jim to.
Nezazlívám to ani Smrti.
Konečně jsem schopna plakat. Celou tu dobu od jejich smrti k pohřbu jsem to
byla já, o koho se otec podpíral.
Kdo teď ale podepře mne?
Nikdo, Silmarilien...
Poděšeně se podívala na upíra stojícího ve dveřích jeskyně. Setřela slzy a
dívala se na něj.
Světlé vlasy mu padaly na ramena a ve světlých očích plápolal strach.
Pomalu kráčel k jámě, u níž seděla.
Nahlédl do ní a zaklel.
Nerozuměla mu, ale cítila, že se bojí.
"Nemusíš se bát." řekla potichu a opět si otřela vlhké tváře.
Upírovy oči se na ni upřely a ve tváři se ještě víc než předtím zračila jeho
obava.
"Nemusíš se bát." zopakovala, ale marně.
Upír už chvatně odcházel.
Dny ubíhají pořád stejně, avšak každý z nich přináší něco jedinečného.
Pracovala, kde se dalo. Pomáhala v kuchyni, otci u mrtvol, ženám u spřádání
nití.
Už dávno nezáviděla dětem hříčky s kostmi a kameny.
Změnili se.
Otec před usnutím pořád bořil hlavu do dlaní a tiše plakal.
Ona se vždy choulila ve svém koutku a prsty si pohrávaly s chladným stříbrem.
"Nezlob se, Christiene. Dnes ti bude velet Silmarilien."
Oba překvapeně pohlédli na vysokého muže. Ten poodešel od stolu a pokynul
dceři, aby se chopila práce.
"Promiň," zašeptala k mladému muži.
Dvěmi tahy rozřezala mrtvole kůži a svaly na hrudi.
Opatrně vsunula dlaně do řezu a odkrývala vnitřnosti a hrudní koš.
Než stačila vyslovi prosbu, už ji do ruky Christien tiskl potřebný nástroj.
Miska se pomalu plnila orgány a ona ani jednou nezaváhala.
"Chceš se mu pošťourat v hlavě?" podotkla s úsměvem, když se
Christien natahoval pro háčky.
"Díky, nechám to na tobě. Užij si to." zašklebil se mladík.
Vsunula háček do nosní dírky a dál se nechala vést citem.
Pomalu, trpělivě čekala, až se zahnutý konec zabodne do mozku a ona ho bude
moci trhnutím vyndat ven. Oddychla si, když úspěšně hodila první kousek do
misky na vnitřnosti.
"Hotovo,"
Muž v rychlosti zkontroloval její práci a poplácal ji po rameni.
"Tvá práce zde skončila. Teď přijdou vycpavači a švadleny. Christiene,
víš, co máš dělat."
"Ano,pane." odvětil mladík a odcházel s vnitřnostmi do Vývařovny.
"Tati, já bych... Ráda bych ho zašila."
"Dobře." pousmál se muž. "Potom bys mohla pomoci ve Vývařovně,
Sil."
Poprvé směla pozorovat další část přípravy mrtvého upíra k Poslední cestě.
Obdivovala, jak rychle a hbitě, přesto v tichosti, dva tři Strážci
spolupracovali. Po nich přišly Švadleny s jehlou a nítěmi.
"Smím ho zašít?" zeptala se jedné z nich. Ta pokrčila rameny a podala
ji tenkou a ostrou jehlu.
"Prosím, jak ho mám..." nedořekla.
Švadlena ji ukázala, jak klečet nad tělem, jakými stehy zašívat kůži, aby na ni
nezůstaly skoro žádné stopy po jejich práci.
Po několika stezích ji předala jehlu a uvolnila místo.
Se zadostiučiněním hleděla na mrtvého muže.
Byl jejím prvním dílem, které připravila vesměs sama.
"Sbohem, příteli." zašeptala hladíc si hřbety dlaní a vzpomínajíc na
slova kněžek.
Někdo ji poklepal na rameno. Otočila se, ale nikdo za ní nestál. Chtěla
pokračovat ve své cestě, avšak narazila do nějakého muže.
Modré oči radostně zajiskřily, když poznaly teď už dospělou tvář.
"Silmarilien," pozdravil ji kývnutím hlavy.
"Meale," vyjekla radostně a objala ho. "Kdepak jsi se toulal,
příteli?"
"Sil, byl jsem pořád zde. Pracuji teď v kuchyni u přípravy jídel.
Ty?"
"Ještě nevím. Dle otcových slov bych si měla co nejdřív vybrat své
doživotní místo." odvětila s pokrčením ramen.
"Budeš následovat otce?"
"Uvidíme. Meale, ráda bych.." vyhrkla.
"Silmarilien, rád jsem tě viděl." skočil jí do řeči a s mrknutím
odcházel.
Několik vteřin pozorovala jeho záda, a pak se i ona vydala za svou prací.
Pokouši se o mne závrať.
Svět se mi roztočil před očima a nemíní se zastavit.
S každou kapkou krve, jež opouští mé tělo, se točí rychleji a rychleji.
Kousnu se do rtu a odolávám podivné malátnosti.
Podivná smlouva mezi upíry a Strážci.
Oni nám jejich mrtvé, my jim krev.
Vzdávám svůj boj a upadám do temnoty.
Postavila se vedle starého Strážce a zachvěla se. Její modravé oči se
rozhlížely po jindy tiché a opuštěné jeskyni.
Ještě nikdy neviděla tolik upírů pohromadě.
Tu se její pohled setkal s pohledem, který už kdysi dávno pohladil její tvář.
Světlé vlasy dnes byly neupravené, na několika místech chyběly celé prameny
vlasů, tváře a tělo byly samý krvavý šrám a bleděmodré oči byly přeplněny
žalem.
S hrůzou hleděla na bledou hruď, na které se jako háďata klikatily tři rudé
čáry.
Věděla, co ho čeká. On to věděl také.
Sledovala, jak kráčel k jedné z klecí a při jeho klopýtnutí sama usykla
bolestí.
"Nemusíš se bát." zašeptala, když upíra přivazovali k tyčím klece.
Skřípění kladky...
Ticho...
Nelidský křik rval její srdce.
Stráže zvedli klec a ona na okamžik uviděla škodu, kterou na ještě před cvílí
nádherném mužském těle napáchaly kůly. Krev stékala po bledé pokožce a barvila
ji. Jeho pěsti se zatínaly bolestí a šlachy napínaly, jak se upír snažil
osvobodit z pout.
Strážní znovu pustili provaz a klec dopadla na kůly.
Znovu a znovu, dokud řev neustal.
Stála vedle starce a čekala.
Upíři odcházeli a v první lavici se na okamžik zdržel jeden tmavovlasý. Po
divném gestu, kdy se jeho prsty dotkly čela a víček i on nechal mrtvého v jámě
za zády.
"Vytáhni klec." poručil ji stařec.
Poslechla ho a přiskočila k provazu. Ještě předtím však nahlédla do jámy.
Vykřikla, když místo těla uviděla zakrvácenou kupu masa, kostí, kůže.
Chytila pevně lano a zatáhla. K jejím dlaním se přidaly další a poslu s
Christienem vytáhli mrtvolu se smrtelným lůžkem.
"Copak," dobíral si ji, když zůstala nerozhodně stát.
"Nic," zavrčela a vrhla se k jednomu ze zápěstí zázrakem ušetřeného
před kůlem. Rozvázala pouta a opatrně položila upírovu dlaň na podlahu.
Pozorovala, jak ostatní Strážci sbírají upíří tělo a pokládajího na nosítka.
"Kam ho nesou? On nebude připraven?" vyjekla plačtibě, když
odcházeli.
"Ne," odpověděl ji stařec. "Byl to zrádce."
Vrátila jsem se.
Sedím na okraji jámy s kůly obarvenými upíří krví a přemýšlím.
I toto byla Smrt.
Krutá? Snad.
Mé prsty si už ze zvyku pohrávají s kovovým kroužkem navlečeným na kusu kůže.
S každým nádechem cítím kovovou pachuť, která je tak charakteristická právě pro
krev.
Rudé louže na dně jámy usychají a paměť pomalu zapomíná na toho, v nimž
kolovaly.
Jen bolest zůstává. Drtí srdce, slzné kanálky nutí k produkci dalších a dalších
slz vyslaných na marnou pouť po mé tváři.
Zrádce...
Žiji ze smrti...
Kolik mrtvých ještě potkám?
Z mého rozjímání mě vyrušil pohyb vzadu jeskyně.
Z temnoty ke mně pomalu kráčí právě onen upír, co opouštěl tuto jeskyni jako
poslední. Natuším, jak dlouho tu mohl být, jelikož jeho tmavé oblečení i vlasy
lehce splynou s tmou.
Snaží se mi něco sdělit, ale já mu nerozumím.
"Nerozumím ti." odvětím s úsměvem a stírám své slzy.
Přichází blíž, než by se mi to líbilo a mé srdce začíná poplašeně tlouct.
Natahuje paži a... lehce se dotýká mých prstů svírajících prsten.
Dlouhý, bledý prst hladí mé, a pak sklouzává na studený kov.
V jeho tváří čtu stopy poznání a vzpomínek.
Prsten tedy patří jemu, podivím se.
Rychle přetahuji dlouhou kůži přes hlavu a podávám mu ji.
"Vem si ho."
Pousměje se, odmítavě zavrtí hlavou, přesto mi prsten sebere z dlaní.
Na to mi opět visí kolem krku.
Na chvíli se díváme tomu druhému do očí, potom upír s vážnou tváří odchází.
Mé prsty opět svírají stříbrný kroužek a hrají si s ním.
"Silmarilien!"
Vzhlédla od rozdělané práce a udiveně hleděla do otcovy rozhněvané tváře. Už
dlouho u něj neslyšela tak rázný tón.
"Ano? Já už jsem se rozhodla." odvětila klidně.
"To myslíš vážně?"
Muž kráčel od jedné zdi jeskyně ke druhé, tam a zase zpátky dlaní si nervozně
tahajíc za vousy na bradě.
"Ano."
"Proč? Máš tak zdatné prsty, jaké se k práci u mrtvol hodí. Proč chceš být
obyčejnou švadlenou, když právě lidí u odebírání orgánů je potřeba víc? Navíc
je Christien výborným pomocníkem a spolu jste tvořili sehraný pár."
namítal. Pokoušel se jí přesvědčit, ale ona se jen usmívala jeho chabým
pokusům.
Před matčinou smrtí by pokorně svěsila hlavu a ustoupila ze svých požadavků.
Teď už si však stála za svým.
"Už nejsem dítě, tati. Rozhodla jsem se. Chci být švadlenou. Baví mě to
víc. Navíc... mám lepší pocit, když mrtvoly zašívám, než když jim beru jejich
vnitřnosti." s pokrčením ramen odložila kupu hadrů do kouta, vstala a
protáhla se. "Tatínku." přiskočila k němu, postavila se na špičky a
objala ho kolem prsou.
"Sil," vydechl láskyplně.
"Pochop mne, otče. Já jsem ta, kdo si vybírá. Chci jít svou cestou, ne
kráčet ve tvých šlépějích. Chci si svojí cestičku vyšlapat sama, ne jít po
určených stezkách."
Pohladil ji po slepených vlasech.
"Jdi." zašeptal.
Další krok k určenému cíli. Jaký že to je cíl? Spokojenost přece.
Chci být spokojená. Chci si žít, jak chci já a ne jak si přejí ostatní.
Já jsem ta, kdo si vybírá.
"Opravdu?" slyším syčivý, plazivý hlas. Otáčím se kolem své osy a
pohlédnu do tváře... Smrti. "Jsi si jistá, že jsi to ty, kdo si
vybírá?"
Nesměle se pousmála a vrhla se do práce.
Poklekla nad mrtvou ženou, rozmotala si neposlušnou nit a dala se do práce.
Krátký steh za stehem, jeden vedle druhého, žádný nesmí vyčuhovat, žádný se
nesmí lišit od toho prvního.
Práce vhodná pouze pro ty, kteří se mohou pyšnit trpělivosti a zručností.
Ráda si pohrávala s jehlou a nítěmi.
Cvičila si prsty před spaním, když měla volnou chvilku a snažila se
neposlouchat otce, který si přece jen občas ještě povzdychl nesouhlasíc s jejím
povoláním.
Ona byla spokojená. Se švadlenami vycházela celkem dobře, práce ji bavila a
když nosiči odnášeli mrtvé do místností s oblečením, které pro ně připravoval
upíří ubytovatel, cítila dobrý pocit, že jim mohla být i v poslední cestě nějak
nápomocná.
Odhrnula si neposlušné pramínky, co ji padaly do očí a setřela z čela kapky
potu.
Klečet nad mrtvými těly bylo mnohdy namáhavější než je přenášet z místnosti do
místnosti.
Rozloučila se v duchu s mrtvou ženou, na jejíž hrudi zkušené oko uvidělo louku
jejích stehů a usmála se na přicházejícího Christiena.
Zamračila se, když mu pohlédla do očí.
Z jeho tmavých zornic se na ni šklebila dáma se škodolibým úsměvem.
"Nemusíš nic říkat.." vyhrkla, když otevíral ústa. "Kde?"
Chytil ji za ruku a táhl za sebou.
Dívám se na otcovu mrtvou tvář a nenapadá mě nic, co bych měla dělat. Stojím
u jeho mrtvého těla, které Christien s ostatními položili na stůl, jenž byl
několik desítek let otcovým pracovním místem a ...
Zůstala jsem sama?
Pohladím ho po studené dlani.
Tatínku..
Nejsem schopná plakat. Připadám si jako kus kamene, který postrádá jakýkoliv
cit. Neumím ještě vyjádřit svou bolest, rána je natolik čerstvá, že mysl ji
ještě nepustila dovnitř mého vědomí.
"Christiene?" řekla potichu, ale rázně. "Připravte ho prosím
k pohřbu. Já.. musím si několik věcí teď ujasnit."
Muž souhlasně přikývl. Nebránil ji v odchodu. Viděl, že potřebuje chvilku
samoty.
Posadila se do svého koutku a nohy si přitáhla k tělu. Prsty pohladila hadry,
co měla obtočené kolem těla a pomalu jeden po druhém rozvazovala.
"Já..." zašeptala k neviditelnému společníkovi. Oči měla otevřené
dokořán. Protáhla se a schoulila se nahá do klubíčka.
Zírala do tmy a přemýšlela.
Nemohla usnout.
Smrti.. jsi zlá?
Já.. nic ti nevyčítám. Jsi jen něco přirozeného, jenž v našich životech
vystupuje a my s tím nemůžeme nic dělat. Jak řekla kněžka, jsi zdrojem našich
životů, žijeme díky tobě. Ale přesto.. Smrti, proč, když si vybíráš svou daň,
která ti už od narození patří, to tak bolí?
Srdce by plakalo, oči však zůstávají suché.
Možná.. jsem se stala necitelnou jaká jsi ty?
Ne, tomu odmítám uvěřit.
Smrti... už ti nezůstalo nic, co bys mi mohla vzít.
Nebo ano?
Držela Christienovu dlaň a zírala do plamenů, co olizovaly otcovy ostatky.
Chtěla drtivým pocitům, které se při pohřbech vynořovaly z koutů hory, v níž
žili a obalovaly splínem a pláčem jejich mysli, vzdorovat sama s hrdě vstyčenou
hlavou a vážným pohledem.
Nevydržela to a našla oporu v jediném dotyku, který si dovolila učinit.
Nemohla utéct, jako před lety. Nehodilo se to a.. něviditelné lano ji přivízalo
k planoucí hranici.
"Sbohem, táto..."
"Děkuji ti," pousmála se smutně.
"Nemáš zač," odvětil. "Co teď?"
Pokrčila rameny.
"Nevím."
Kobylky..
Nevěřila bych, jak se lidé kolem mne mohou změnit a podobat se kobylkám, které
se jako jedna z egyptských ran přeženou přes obilné pole a zbude po nich jen
spoušť a zničená úroda.
Nikdy! Nikdy bych nevyměnila náhražku domova, která mi zbyla, za jinou jeskyni.
Náhražka? Ne, ovšem. Je to pořád můj domov. Jenže... Teplo domova se netvoří v
kamnech, ale v lidských srdcích. Jaké teplo může vytvořit jedno opuštěné,
samotné srdce?
Mizivé. Zkřehlé dlaně se zatím marně vznášejí nad plamínky, aby se zahřály.
"Silmarilien!"
smála se Muerta a podávala ji další jehlu s nití. "Už ti někdo řekl, že
jsi nenapravitelná?"
"Ne," odvětila. "Proč?"
"Protože.." zamyslela se Muerta. "To je jedno." vybuchla v
další vlně veselého smíchu. "Muerto?" zadívala se do její mladě a
svěže vypadající tváře. Kdyby ji neznala, nevěřila by, že tato žena má už tři
děti, láskyplného manžela a ještě ke všemu si jí tak nějak neoficiálně vzala do
své péče. "Mohla bych vás dnes pozvat k sobě?"
"Ale jistě." usmála se Muerta. "Ale teď by sis měla dát pozor na
prsty nebo si je přišiješ k jeho kůži. Což by asi Christien nepřenesl přes
srdce, kdybys mu zkazila jeho dílo." dodala potichu se zachichotáním.
"Život je nejlepší učitel." pomyslela si při
přípravě pokrmu, kterým chtěla své hosty uctít. Těšila se.
Jeskyni, kterou po smrti otce chtěli získat jiní, ubránila a pečovala o ni.
Pořád uléhala do koutu, který ji rodiče přiřkli jako její, jejich lůžka byla
udržovaná a všude ponechala jejich stopy.
Bledé oči klouzaly po předmětech povalujících se všude v tmavé jeskyni a
vzpomínky ji zahalily jako závoj z nejjemnějších pavučin.
***
Seděla na lavici z kostí a plakala.
Hořkost se mísila s žalem a spolu naplňovaly její nitro.
Bylo jí tolik smutno.
Toužila po objetí, po láskyplném dotyku, kterým ji rodiče občas častovali, po
slůvku útěchy, které by proud slz zastavil.
Obklopovalo jí ticho síně a její vlastní vzlyky.
Přála si být zase malým dítkem, mít rodiče, nebýt sama.
Skrz slzy pohlédla na okraj jámy.
Ne, Sil, nesmíš...
Uklidnila se a otřela si obličej.
***
"Vivo, Muerto.." smála se mužově poznámce, až jí z očí vytryskly
slzy. V náručí držela nejmladší dítko z Muertiny rodiny a cítila se šťastně. Vytáhla
prsten, který ji visel od dětství kol krku, z pod cárů a podala ho dítěti.
"Hraj si, hraj..." kývala kůži sem a tam, aby se dětské ručky po něm
natáhly. Drobotina ji počastovala úsměvem a konečně sevřela to, co se jí míhalo
před obličejíkem.
"Měla by ses rozhlédnout po muži." podotkl Vivo.
"Ne!" vyjekla vesele. Vivo mávl rukou a políbil svou ženu na líc.
"A s takovou bláznivou holkou já pracuji." mrkla na ni Muerta.
Něco ztratíme, něco nového získáme.
Staré pominulo, je tu nové.
Přátelé... Po dlouhých dvou letech jsem se ocitla v tísnivém, přesto však
přinášejícím radost a pocit naplnění, kruhu, který dokážou vytvořit jen blízcí.
Můj plamínek se změnil v plamen.
Samota... Je všude kolem mne, dlouho sídlila i v mém srdci.
Ještě velký kus jí tam sedí a svazuje má křídla.
Chci vzlétnout, ale zatím nemohu. Předtím, než se vzduch opře do mých křdel z
jemného chmýří, budu muset onu samotu zabít...
Oči se jí klížily, ale její mysl pořád přemítala úryvky ze společně stráveného
večera.
Vivově poznámce se sice od srdce smála a zaháněla ji po celý zbytek jejich
návštěvy, teď se však vynořila a nemínila ji opustit.
Muž?
Denně jich potkávala desítky, ale nikdy ji žádný z nich neoslovil něčím
zvláštním.
Přála si, aby z muže, kterému by se měla dát, vyzařovalo to, co viděla
vyzařovat z otce a matky, kdykoliv si mysleli, že se na ně nedívá.
Ještě dnes, x let po matčině a otcově smrti se to něco vznášelo v zatuchlém
vzduchu jeskyně.
Ne, nikdo, nikdo ji zatím nebyl hoden.
Vzpomněla si na otcovu větu a v mysli ji rozšířila do jiných rozměrů.
"... Navíc je Christien výborným pomocníkem a spolu jste tvořili
sehraný pár."
Christien?
Ne, neměli se rádi. Škádlili se, pošťuchovali, s Muertou si z jeho nejvyššího
postavení v jejich lidu dělaly legraci, tehdy ji pomohl, ale...
V duchu cítila, že by s ním nikdy nemohla sdílet nejniternější pocity a
myšlenky, co se schovávaly v jejím těle.
Se zívnutím se rozloučila s myšlenkami a upadla do bezesného spánku.
Šlechetní dárci... Tak o nás prý upíři mluví.
Šlechetní...
Nesnáším odběry krve přinášející jen malátnost a únavu. Jsem po nich tak
otupělá, že nejsem schopná odejít do své jeskyně.
Přesto však nastavuji své žíly Odběratelům. Cítím každou kapku rudé tekutiny,
která skončí v útrobách upírů a závidím jim. Jen v tomto, v ničem jiném.
Ale dohoda je dohoda...
Dnes na mne opět přišla řada. Váhavě se položím na kamenný stůl a odrhnuji si
rukávy.
Zavírám oči a koušu se rtu.
Rychle, prosím, rychle. Jen ať to netrvá dlouho, opakuji v duchu prosby.
Známý pocit objevující se v zátylku se pomalu rozšiřuje do zbytku těla.
Otevřu oči a zadívám se na strop pokryty fosforeskující rostlinou.
Modravé oči dostávají nepřirozený vzhled a má mysl opět upadá do temnoty.
"Silmarilien.. Silmarilien!" slyšela z dálky hlas.
Silou vůle otevřela oči a pohlédla na mladíka, jenž se jí políčky a opakováním
jejího jména pokoušel probudit.
"Mhm.." zamumlala a pokoušela se posadit. Silné dlaně ošetřovatele ji
zatlačily zpátky na kamennou desku.
"Klídek," pousmál se mladík. "Skvělé, že jsi vzhůru, ale docela
jsi měla namále. Báli jsme se, že už tě nevzbudíme."
"Cože?!" vykřikla v mysli. "To snad nemyslí vážně.. Já málem..
umřela?!"
Její oči zaplnily otazníky, které nebyla schopna vyslovit.
"Jsi v pořádku. na chvilku si ještě odpočiň, pak pro tebe někoho pošleme,
ať tě odnese k tobě."
Pootočila hlavu a pohlédla na spleť přístrojů, které používali k odčerpávání
krve.
"Takže jsi si tentokrát chtěla vzít mne..."
Schoulená do klubíčka čekám..
Bezmocná jako právě narozené kotě čekám, až se nade mnou smilují a přinesou mi
kousek jídla a vody.
Jediné, co jsem byla schopna udělat, když mě přinesli domů, bylo svléci se a
zachumlat se do svého koutku.
Tento odběr byl.. nebezpečný.
Když si uvědomím, jak blízko byla ona dáma, se kterou už od dětství bojuji-
ano, bojuji- jímá mě hrůza.
Ale.. pořád žiji, jsem tu.
Á, někdo se přece jen smiloval...
"Jsem tady!" vykřikla, když slyšela, jak se příchozí motá v pro
něj neznámé jeskyni.
"Poslali mě s..." nedořekl. Jeho pohled pohladil nahé křivky jejího
těla a hrdlo mu znenadání vyschlo.
"Ty?!" vykřikla překvapeně.
----------------------
Pohladila nadouvající se bříško a pousmála se na Muertu, která zrovna zašívala
dalšího upíra.
Poslední dobou jim práce nechyběla, ba naopak. Denně se upíři setkávala se
Strážci, aby jim předali k Přípravě mrtvá těla jejich druhů.
Prý venku zuřila válka. Trvala už několik let, ale bojová linie se prý
přesunula blíž k Hoře, takže upíři se vraceli s mrtvými v náručí.
„Smutné,“ pomyslela si. Podala ženě další navlečenou jehlu a odešla zpátky tam,
kde od začátku těhotenství pracovala.
Na dřevěných stolech ležely v řadě mrtví. Čekali, až budou vysvlečení ze svých
často potrhaných šatů a budou jim omyty zakrvavené obličeje, zaschnutá krev
bude vymytá z jejích vlasů a těla budou očištěna z cákanců krve.
Popadla nádobou s vodou a houbou a přistoupila k nejbližšímu mrtvému nahému muži.
Už zcela automaticky omývala jeho paže, hruď, obličej.
Obličej…
Proč právě ti, kteří si v mém srdci udělali místo, jdou na smrt nejdříve ze
všech ostatních?
Teprve teď jsem si všimla, čí tělo to vlastně připravuji na separaci vnitřních
orgánů.
Odhazuji svou naučenou lhostejnost a automatické vykonávání své práce. Do svých
pohybů vkládám lásku a vděčnost.
Zač jsem vděčná? Ona chvilička v jeskyni, ve které panuje smrt, měla pro mne
zvláštní význam.
Lítost ji sevřela hrdlo.
„Co?“ zadíval se na ni nechápavě muž. Právě se skláněl nad mrtvým, když ho její
slova vyrušila.
„Mohla bych prosím tebe vyjmout vnitřnosti jednomu upírovi?“
„Víš, že to smí jen lidé, kteří zde pracují.“ zachmuřil se.
„Vím, já…“ nevěděla, jak mu má vysvětlit to, oč žádá a jaké k tomu má důvody.
Kapituloval.
„Jak tu bude jeho tělo, řekni mi.“
Mé dlaně opatrně vyjímají tvé probodnuté plíce, tvé srdce, které se už nikdy
nerozbuší v radostném rytmu, tvůj žaludek, jenž už nikdy nepřijme žádný pokrm
Do prstů beru poškozená játra, slezinu, střeva a vše pohazuji na jednu
hromadu do misky.
Tvé vnitřnosti nám poslouží při obřadech. Já bych však byla raději, kdyby
dělaly to, k čemu byly určeny.
Háčkem po částech vylupuji to, v čem se skrývaly tvé myšlenky, tvé rozkazy, tvá
nejskrytější přání a touhy. S každým kouskem šedé hmoty mizí tvá osobnost a
zůstává zde jen tvá tělesná schránka. Tak křehká, silná, mrtvá…
„Nedovolím ti to.“ odmítala vyslechnout její argumenty. „Slíbila jsem, že na
tebe dám pozor, tak se nepokoušej mě přemluvit k něčemu tak.. riskantnímu. Jak
to vysvětlím tvému muži?“
„Prosím…“ sepjala dlaně a modravé oči se zaleskly. „Jen jednou, jedinkrát..“
„Ne.“
„Muerto.. nemohu ti vysvětlit své pohnutky, ale je to pro mne velmi důležité.“
nechtěla se smířit s porážkou.
Žena se zadívala na prosící tvář. Vzdychla. Nesouhlasila, ale kývla na souhlas.
Silmarilien ji radostně objala.
Víš, měla jsem tě ráda. Ani nevím, proč. Možná proto, že jsi byl jediným
upírem, se kterým jsem kdy ve svém životě mluvila.
Tvůj prsten stále nosím a nosit budu i nadále.
Sbohem…
„Jsi v pořádku?“ optala se podezřívavě Muerta a podala ji nádobu s vodou.
„Ano,“ pousmála se Silmarilien a očima doprovázela právě dokončené dílo, jenž
odnášeli ostatní Strážci pryč. „Děkuji ti.“
V modravých očích se mísil smutek s radostí.
„Nezlob se, půjdu si domů odpočinout.“ omluvila se a pomalým krokem odcházela.
Meal, kdykoliv mohl, přinášel z kuchyně různé dobroty pro její potěšení.
Byl to on, kdo ji přinesl jídlo, kdo se o ní později několik dní staral. Byl to také on, kdo se u Nejvyšších dovolával rozumu a také její amnestie z odběrů.
Ještě nikdy neslyšela, že by se jí někdo zastával tak rázně.
Choulila se v koutku a čekala, jestli bude vyzvána ke slovu.
Nechtěla, aby se na ni ukazovalo prstem, že ona se odběrům chce vyhnout. Ne, to ne. Nesnášela je, činily ji od začátku potíže, ale.. nechtěla při nich zemřít.
Ne, tak lehce se dát smrti?
Ne!
Položila se.
Uždibovala tmavé kuličky a vychutnávala si jejich sladkou chuť.
Cítila, jak se jejich dítě převrací v jejím lůně a nemohla se dočkat chvíle, kdy je pochová ve svém náručí.
Dítě.. Drobeček života, který bude pokračovat v díle, které započali předci před statisíci let a ona a Meal v jejich díle pokračují a snad i ono...
Polekala se, když pocítila nepříjemné bodnutí v páteři.
Modravé oči vyděšeně pohlédly na krev, která ulpěla na pokrývce.
Ty nelidské zvuky, co slyším.. to je můj vlastní křik?
Myslím, že umřu.. Nepřežiji to.
Jakoby se mé vnitřnosti sesunuly do mého podbřišku.
Zběsile dýchám.
Jsem na to sama, uvědomuji si s hrůzou...
Pot mi stéká ve stružkách po zádech, prsty se bolestí zatínají do přikrývek.
Musím... Musím si poradit, vždy jsem si poradila, tak...
V mysli mi proběhne vzpomínka na Muertin porod a posledními rozumem naplněnými myšlenkami se řídím tím, co jsem dávno viděla...
"Silmarilien?" vyjekl, když se vrátil do jejich domova. Pospíchal, když ucítil známou kovovou vůni.
S úlekem sledoval klidně oddychující tvář a dítě položené vedle ní. Všude v jejich posteli byla krev.
"Ty opravdu nemůžeš na nic počkat, lásko.." pohladil ji po potem slepených vlasech a políbil ji na čelo.
"Meale.." zamračila se. "Tohle opravdu není fér."
"Copak?" pousmál se.
"Že vyhráváš." odpověděla a hodila kosti na podlahu.
"Zase jsem vyhrál." podotkl a podal ji misku s ovocem. "Na, najez se."
"Ne, děkuji. Nemám hlad." zavrtěla nespokojeně hlavou.
"Jak chceš." vstal z podlahy a vše, co měli doteď rozložené kolem její postele, začal sbírat a uklízet.
Cítil, jak ho její modravé oči probodávají a pozorují každý jeho pohyb.
Otočil se a oči mu klukovsky zajiskřily.
"Bleee," zašklebil se a ukázal na kus masa, co měla od oběda odložený v misce.
"Bleee," zopakovala po něm.
"Fuuuj," vzal do ruky kus jablka a snědl ho.
Opatrně vstala a docupitala ke stolu.
"Fuuuj," spolkla kousíček ovoce a rozesmála se. "Tohle jsme už dlouho nedělali."
"To ne," souhlasil Meal. Než se nadál, ucítil na svých rtech Silmarilieniny měkké rty.
"A tohle jsme ještě nikdy nedělali." vydechl, když mu dovolila se nadechnout.
Vrátila se do svého koutku s červení ve tváři.
"Já zase přijdu." rozloučil se s ní Meal a než odešel, položil ji na polštář hrozen vína.
Opatrně mu podala jeho syna. V srdci cítila tolik rozpodivných pocitů, až myslela, že není možné, že by díky nim neexplodovala.
Ne, pořád seděla vedle nich, dvou nejvíce milovaných lidí z jejich lidu a pozorovala Mealovu hříčku s miminkem.
Meal, syn.. její, její rodina.
Tak i já jsem se dočkala...
Už nemusím ve skrytu srdíčka Muertě závidět její štěstí. Sama jsem ho získala.
Smrti, vyhrála jsem.
Nyní kráčím po cestě spokojenosti, jež jsem si dávno vytyčila za cíl. Krok za krokem cítím štěstí proudící do mé mysli v rozbouřených vlnách.
V náručí držím nově rozkvetlý kvítek života a kolem pasu se mi ovinula manželova paže.
Vím, že tě nikdy neporazím. Vždyť soupeřit s tebou je holé šílenství, avšak...
Cítím se jako vítěz.
Žiji ze smrti, avšak v dlaních držím život...
----------
Silmarilien, kdepak sedmerčata, to bys tomu dala. BTW. takové noční můry ještě naštěstí nemám.. :-D Dnes nebo zítra by se tu mohla objevit jedna, dvě vsuvečky a hlavně pořádný epilog. :oops:
Jinak... tato povídka skončila. :oops:
Komentáře
Přehled komentářů
koukám, že i porod jednoho dítěte dá zabrat :D:D:D
:´( už bude konec? to je škoda. ale že to bylo mocka pěkné. :o) máš můj obdiv, kay. už se těším na den, kdy budu v ruce držet knížku, na jejímž přebalu bude tvoje jméno. doufám, že to bude brzy :-) ;-)
:´(
(Silmarilien-Palantírilien, 10. 9. 2007 19:34)
fňuk, chudítko, takže další smrt :´(
jinak počkat, to jsem jako - teda Sil - těhotná??? :D:D:D to je jak z mého snu, který se mi včera zdál - měla jsem v něm sedmerčata - byl to vážně horor :D:D:D
:-)
(Silmarilien-Palantírilien, 8. 9. 2007 15:40)kratičké leč krásné :o) jsem zvědavá, jestli si tedy Sil někoho najde a zda to bude Ch. nebo někdo jiný :D:D:D
:´(
(Silmarilien-Palantírilien, 8. 9. 2007 15:18)
to je smutňounké. možné se mi to zdá tím smutnější, že sama zrovna nepíšu nic veselého a každá věta, kterou jsem teď cetla mi přijde jakoby nepřímo propojená s tím mým vlastním příběhem. :´(
nu zkrátka se ti povedlo sem dát v pravou chvíli tohle pokráčko, které mi zahrálo na ty nejskrytější city :-)
:´(
(Silmarilien-Palantírilien, 8. 9. 2007 9:44)
a další facka od života... :D:D:D
jinak díky, je to ksvělé. a mimochodem - ten design vypadá úžasně :o)
:o)
(Silmarilien-Palantírilien, 6. 9. 2007 18:19)
je to vážně skvělé - tvrdohlavost a neústupnost, to je moje :D:D:D
:o)
(Silmarilien-Palantírilien, 3. 9. 2007 11:14)
kay, ještě jednou díky za dvoubarevný text. :o) takhle se nová část najde ratź dva. jsme my to ale šikulky. :D:D:D
jinak po tomhle úryvku je mi smutno u srdíčka. :´( chudítko Kurda. :´(
:o)
(Silmarilien-Palantírilien, 1. 9. 2007 11:50)
vždycky jsem váhala nad tím, jestli nemám jít pracovat na patologii - a to jako vážně. :D v určitých ohledech jsem dost morbidní :D
jinak kay, taková maličká prosbička. nemohla bys prosím oddělovat jednotlivé přidané části třeba čarou nebo já nevím čím? zatím se mi to, co nově přibylo, hledá snadno, ale časem... prosím, prosím, smutně koukám, ty určo něco vymyslíš, viď? :-)
:o)
(Silmarilien-Palantírilien, 31. 8. 2007 18:53)
já a pracovat :d to jsem ale chudítko :D:D:D
kay díky, je to skvělé :)
:o)
(Silmarilien-Palantírilien, 31. 8. 2007 18:38)díky za další pokráčko. je to vážně skvělé :o)
Nadpis
(wontik, 24. 8. 2007 23:41)No je to dost zajímavá povídka.....nidky by mě nenapadlo o nic psát :D
díky
(Silmarilien-Palantírilien, 24. 8. 2007 21:15)*červenající se smajlík* kájo, díky mocka za věnování. příběh o strážcích - hmm, zní to skvěle a zatím se to taky skvěle čte. jen tak dál. budu se těšit na další díly :o)
:-)
(Silmarilien-Palantírilien, 11. 9. 2007 17:12)