Vyhnanství
Obzor se zalil jedinečnou září a slunko protahující se peřinkou tmavé hory ještě přikryté se pomalu batolilo ze svého lože.
Jeho paprsky zaháněly temnotu a pohladily šest tváří.
Petra Hartmutt popotáhla rukávy teplého svetru, který ji půjčil její manžel.
Opět se vděčně usmála a zadívala se do modrých očí.
Niels Hartmutt pohladil svou ženu po rameni a přivřel oči před náporem světla, jež vysílal posel nesoucí zprávu o novém dni. Opět se propadl do hlubin svých myšlenek, které ani slunce nedokázalo vyhnat.
Semir Gerkhan se přitulil ke své blonďaté přítelkyni. Oba, zakutaní do teplé, modré deky si potišku špitali.
Tom Kranich se sklonil ke své spící manželce, stulené na zadním sedadle Mercedesu a zatřásl s jejím ramenem.
Nový den a oni měli jen jedinou jistotu.
Jistotu života.
Žijí, dýchají ještě nocí prochladlý vzduch a oslepuje je sluneční svit. Buňky jejich těl se ohřívají a mysl se částečně nechává konejšit žhavou, zářící koulí, která konečně nechala daleko za sebou tmavou horu a ukázala jim ji v její plné kráse.
„Musíme jet.“ odehnal mlčení a chvíli klidu Hartmutt. „Za chvíli nás najdou.“
Všichni se podívali na zachmuřenou technikovu tvář a na znamení souhlasu opustili svá zateplená místa.
„Co se děje?“ zablekotala probuzená hnědovláska.
„Nic, nic.“ uklidňovala ji Péťa a kol jejího trupu omotala pás.
„To už zase jedem?“ vzdychla a opět zavřela oči.
Tom Kranich pohledem do zrcátka zkontroloval stříbrné BMW.
Oddychl si, jedou za nimi.
„Cože?“ vypískla. „Cože jsme?“ nemohla uvěřit, co se stalo.
„Zrádci.“ pokrčil rameny. I on tomu nemohl uvěřit. Zíral na potištěné psaní s razítky a přesto.. nevěřil.
„To… není možné!“ zabědovala a posadila se na židli.
„Dá se s tím ještě něco dělat? Třeba.. odvolání nebo..“ blekotala.
„Ne.“ odsekl. „Co bys proti tomu asi chtěla dělat, Wox?“ i v této chvíli neuměl odložit ironii.
„Asi.. nic.“ pípla. „Jdu to říct Semirovi, ty..?“ zvedla se.
„Jdu za Karolinou a s ní za Hartmuttovými.“ hlesl a otevřel prosklené dveře.
„Musí se najít nějaká cesta!“ uslyšel za zády její hlas.
Týden na prašné cestě…
Kapoty aut zkrášlovaly blátivé cákance, na dveřích tmavomodrého vozu se skvěl podlouhlý škrábanec a motor stříbrného BMW nepříjemně chrčel.
Vzpomínky na střetnutí s lidmi, kteří jim chtěli zabránit v útěku.
Museli během několika hodin vybrakovat ledničky, skříně, rozloučit se se vším, co je spojovalo s jejich milovaným městem.
Drželi v obou dlaních milovanou věc a ve vteřině se rozhodnuli, zda je potřebná či ne.
Měděnovláska v duchu naposledy pohladila kůru stromu, pod kterým s Nielsem častokrát obědvali.
Muž, jehož tvář lemovaly zrzavé kadeře, před odjezdem pečlivě zamkl Lucy a naposledy pohladil její zářivý lak.
Hnědooký muž v mysli naposledy smetl suché lístky keře na Jejím hrobě.
Blondýnka naposledy otřela prach z šanonů plných novinového papíru.
Tmavovlasý muž naposledy v představách zapálil svíci a prohlížel staré fotky.
Hnědovláska naposledy pohladila psí srst a nechala se od milovaného čumáčku olíznout.
Naposledy…
Život se jim jevil jako samé Naposledy.
Kam zmizelo Poprvé?
„Za pár dní nebudeme mít žádné lihové kostky“ upozornila zelenooká žena ostatní a sfoukla jednu před hodinou ještě bílou kostičku.
Karolina všem podala krajíc chleba a Wox podala Tomovi a Semirovi lžíce se slovy:
„Řidiči první.“
Jeden ešus, lihový vaříč s kostkami, dvě lžíce, pomalu se končící zásoba jídla a pitné vody, deka, kousek domova v podobě osobních věcí a dvě auta s nádržemi chlemtajícími benzín z kanystrů.
Celé jejich bohatství.
„Stejně je mi záhadou, jak jsme to tak rychle stihli.“ zahuhňala novinářka.
„Buď připraven- skautské heslo.“ odpověděla Petra. „Tušili jsme to, ale… Nic jsme nepodnikli.“
„Věřili jsme, doufali,“ opravil se technik. „že se to nestane.“
Nikdo jim nic nevyčítal.
Všichni si najednou uvědomili, že i oni stejně jako vysoký pár v duši slýchávali varovný hlásek, ale nikdo z nich mu nepřikládal větší význam.
„Skvělý oběd, Péti.“ usmál se na oslovenou Semir.
„Báječný.“ přidal se k němu Tom.
Obyčejná polévka z pytlíku byla přímo božským jídlem.
Posadila se na kapotu, jež chránila motor. Terka s Péťou se také opřely o vozidlo.
Všechny se zadívaly na poklidnou hříčku vlnek řeky a čekaly.
Na kapotě druhého vozu byla roztažena mapa a nad ní se skláněli jejich muži.
„Co kdybychom to vzali tady tudy?“ prst Kranichovy dlaně načrtl jednu z mnoha cest.
„Moc riskantní.“ namítl Semir. „Projíždíme velkými městy a všude už o nás nejspíš vědí.“
„Semir má pravdu.“ přerušil ho Hartmutt. „Co kdybychom se soustředili spíše na venkovské a opuštěné cesty?“
Souhlasili.
Spokojeně poskládal mapu a mrkl na manželku.
Ta si bezděčně přejížděla holých ramenech ve snaze se trochu zahřát a diskutovala s kamarádkami.
Přes hlavu přetáhl svetr zahřátý jeho tělem a podal jí ho.
Zelené oči vděčně zazářily a paže se zachumlaly do teplé vlny.
Přitulili se k sobě a uvelebili se na zadních sedadlech BMW.
„Co myslíš? Podaří se nám to?“
„Nevím. Musíme věřit, že ano. Je to.. divné.“ přiznal, že i on není pevně přesvědčen o úspěchu jejich náhlého putování pryč.
Pryč z místa, které je pro ně nebezpečné.
„Je. Já pořád nemůžu věřit, že nám pokládají za zrádce. Co jsme udělali? Proč se nemůžeme bránit?“ namítla s nadějí a bojovností v hlase. „Přece pořád musí existovat něco, co..“
„Pšt!“ přerušil ji Semir a neposlušný pramínek blonďatých vlasů shrnul z jejího čela. „Není, neexistuje.“
Modré oči se zahleděly někam mimo vůz a myšlenky se omotaly kol slova SPRAVEDLNOST.
„Budete dnes vzadu?“
„Ano, Péti.“ odpověděla jí se zívnutím Karolina a vklouzla do vozu.
„Zase počkáte, až všichni usnou, a pak?“
„Ano, Tome. Je to lepší. Já a Niels máme rádi noční řízení a nemusíte se bát, že by se něco stalo.“ Pousmála se žena. „Přejeme krásné sny.“
„Dobrou.“ vklouzl Kranich ke své polovici.
Ruka ruku chytila a už nepustila. Táhla tu druhou ruku pryč od dvou vozů stojících na zničené silnici.
Nohy se probudily trávou pokropenou rosou.
Tu jí ruka doteď táhnoucí pryč, zastavila.
Před Hartmuttovými se rozprostírala louka zalitá měsíčním svitem a lemovaná lesem.
Mlčeli.
Rozuměli si dokonale.
Vydali se napříč loukou ke krmelci krčícímu se v rohu čtvercovitého kousku země.
Pohladil ji po tváři a pokusil se aspoň částečně dopřát unavenému organismu pohodlí.
Karolina rychle setřela slzy a usmála se.
Oba se pokoušeli usnout.
„Tome, bacha!!!“
V poslední vteřině se Mercedes vyhnul několika policistům a všichni ve voze poskočili leknutím. Nelibý zvuk proťal napětí panující ve voze i mimo něj a Tom mohl zatím jen hádat, jakou škodu mu na jeho milovaném a věrném oři udělala tyč přesahující z lešení stojícího u opravované zdi jednoho z domů, kterou minuli ve vysoké rychlosti.
Měl jiné starosti než se zabývat autem.
Musel dovést čtyři lidské životy do bezpečí.
Pouze myšlenkami a pohledy do zpětných zrcátek doufal, že Semirovi se podařilo uniknout před muži zákona, kteří byli donedávna jejich kolegové.
„Jako štvaná zvěř.“ prolétlo mu hlavou a prudce sešlápl plyn.
„Tak,“ otřela si spokojeně do Terkou podávané látky ruce. Jakmile zbavila dlaně nečistoty, podala ji manželovi.
„Tak co, jak je na tom?“ fňukl Semir a láskyplně pohladil zrcátko.
„Neboj, jezdit bude. naštěstí má Niels zlaté ručičky a umí dělat zázraky. Jen bacha na prudké pohyby.“ křísla rozverně po zádech a zakryla několik desítek minut odhalený mozek auta.
„Já to vždycky říkal, jsi génius!“ děkovně se usmál Semir a rozhlédl se po ostatních. Netrpělivě naskočil do vozu a otočil klíčkem.
„Tak co, pojedeme někam dál?“
Petra si přisedla ke Kranichovi tupě zírajícímu na zranění svého vozu.
„Tohle ti neopravím, Modroočko.“
„Jo, já vím, Péti.“ povzdychl si a vstal. „ Tak děcka,“ zazubil se na Wox. „Jedem!“
Humor a vtip, dva přátelé člověka, který je v dobré náladě. Který se pokouší být v dobré náladě a zahnat těmito svými důvěrníky splín táhnoucí se jako roztavená guma od jedné veselím se pokoušející se zaplavit mysli ke druhé.
I oni vtipkovali a pokoušeli se usmívat.
Prý pro zvednutí morálky, ale všichni věděli, že dokud se usmívají, je jim aspoň trochu dobře.
A navíc, měli důvod k radosti.
Ještě žijí, jsou tu, hruď se jim pravidelně zvedá a klesá, srdce bije.
Jak dlouho?
Po dobrých zprávách obvykle přicházejí ty zlé.
Život je tímto jevem proslulý. Je jako sinusoida, jejíž křivka se vznáší a padá v určených intervalech.
Lidské tělo je i přes všechnu snahu lidí táhnoucí se přes staletí pořád nedokonalé a stačí pouhá banalita, která srazí mnohé silné jedince na kolena do prachu a špíny.
„Jsme o hladu.“ zamumlala Karolina a zavřela kufr světlého auta.
„Tak to je skvělý.“
„Tome, mohl bys toho, prosím tě nechat?“ vyčítavě se na komisaře zadívala blondýnka.
„Čeho?“ zeptal se jí s nevinným šklebem vysoký muž.
„Nechte toho oba!“ křikla hnědovláska a oběma se ve tvářích usadilo překvapení. Žena si mnula spánky a otočila se k nim zády. „Semire, Harty, Péti, co uděláme?“
„Budeme muset zajet do města.“ pokrčil rameny zrzek a vytahoval z vozu mapu.
„Není to nebezpečné?“ broukla Hartmuttova žena.
Nikdo neměl odvahu jí odpovědět. Vlastně odpověděli. Odpověděli jí výmluvnými pohledy, kterými se častovali, gesty, kdy nevěděli, co s rukama, mlčením.
„Nejblíže je této divočině nějaká podle všeho vesnice, která by se dala nazvat dírou po granátu.“ ukázal Semir na příslušné místo a jal se s Tomem studovat cestu dalšího jejich putování.
„Omlouvám se.“ pípla Karolina, jakmile se většina začala připravovat k odjezdu a ona mohla být s Wox chvíli o samotě. „Já.. neměla jsem tak vybuchnout.“ Podala ji pravici a Wox ji beze slova přijala.
„Já.. nezlob se.“ pousmála se Tereza.
„Holky, pojďte,“ křikla na ně Péťa.
„Nemohla bych na chvilku jet s tebou a Semirem?“ broukla Kranichova polovice nevšímajíc si Tomova pohledu.
„No jistě!“ poskočila vesele blondýnka a hrnula se za Semirem.
„Ahoj Péti, pustíš nás nahoru?“
„Dobrý?“ ozvalo se v bzučáku po hlasitém odemykání vchodových dveří.
„Musíme si pospíšit.“ přecházel netrpělivě sem a tam Kranich. „Chceš s něčím pomoct, Hartmutte?“
„Ne, díky. Většinu věcí už mám v Lucy.“
„Lucy?“ vyjekl překvapeně Tom. „No…“
„Co je?“ zeptala se Petra táhnoucí baťoh a rychle se obouvající. „Je na tom něco špatného?“
„My.. my jsme mysleli, že by bylo nejlepší jet jen ve dvou autech.“ vysvětloval Tom s dlaní projíždějící vlasy v gestu tak typickém pro jeho nervozitu.
„Samozřejmě v tvém a Semirově, že?“ pronesla s náznakem zlosti měděnovlasá žena.
„Petičko, Tom má pravdu. Tak si pospěšme, musím z Lucy vzít nějaké věci.“ usmál se zamyšlený Hartmutt a pohledem pohladil jejich byt.
Kdoví, jestli se tu ještě vrátí…
„No holky, to snad nemyslíte vážně.“ zatvářil se Semir naoko dotčeně.
„Copak, Turečku, babinec se ti nezamlouvá? Já zase můžu jít k Tomovi s Nielsem. Beztak jim už, Kájo, chybíme.“ uchichtla se zelenooká krasavice a navzdory svým slovům se uvelebila na zadní sedadla k přítelkyním.
„Péťo, ty víš, že tobě jsou dveře BMW vždy otevřené.“ mrklo na ni ze zrcátka jeho hnědé oko.
„No toto..“ pronesla dotčeně blondýnka a než i ji stačil Semir počastovat laškovným mrknutím, špitala spolu s Hartmuttovou a Kranichovou.
Zvědavě se rozhlíželi kolem sebe.
Vesnice vypadala, jako by se jí městský pokrok spojený se spěchem a hektičností vůbec netýkala. Malebná zeleň lemovala uličky a lidé pomalu křižovali chodníky.
I oni by se k nim rádi přijali.
Všichni si vzpomněli na své domovy a něco jim bolestivě stisklo srdce.
Stesk, závist, lítost…
„Tak co?“ zračilo se všem v očích, když se Tom a Semir vraceli s kanystry plnými benzínu k vozům zaparkovaným pod rozložitou lípou.
„V pohodě.“ ujistil je Semir s úsměvem házel nádoby do kufru BMW.
„No…“ chtěl ještě něco dodat modrooký muž, ale Turkův pohled ho donutil zmlknout. „..mám hlad.“ dořekl s hraným úsměvem. „máme něco k jídlu?“
„Ne, čekali jsme na vás, ale tam jsem viděla nějaké bistro.“ ukázala do jedné z postranních uliček Wox.
„Zvu vás na oběd.“ mrkl na ně Tom a popadl manželku za ruku.
„Všimla sis těch pohledů?“ špitla blondýnka.
Petra se se zvednutým obočím rozhlédla po světlé místnosti. U stolů posedávali lidé, co si dopřávali pozdní snídaně. Usmívali se, povídali si, bavili se.
„Jakých?“
„Podívej se k pultíku.“ sklopila hlavu Wox a vidličkou dloubla do zbytečku palačinky.
Číšnice s černou zástěrou kol boků s úsměvem podávala talíř se zákuskem jednomu z hostů schovávajíc přitom neposlušný pramen černých vlasů za ucho.
Nepatrné gesto nervozity, řekla si Hartmuttová. Pohledem ještě jednou pohladila osazenstvo a zadívala se na společnost obsluhy.
Její pohled se střetl s pohledem rentgenujícím její tvář.
„Máš pravdu, Wox.“ odpověděla, aniž by se pohnula. „Pozorují nás.“
„Co..“
„Hlavně neplašit.“ skočila ji do řeči hnědovláska pozorující změnu u jejich stolu.
I mužům přejel po tvářích stín nervozity.
„Víte co?“ protáhla se Karolina. „Vezmu nám ještě zákusky a přitom zaplatím, jo?“ odsouvala židli od světlého stolku, při němž se krčili a z manželovy dlaně vzala potřebný obnos. „Klidně běžte do aut“
„Takže benzín, jo?“ ujišťoval se prodavač na benzínce a odšroubovával víčka kanystrů.
„Ano.“ usmál se Semir a sledoval prodavačovo počínání.
Muž s modrou kšiltovkou na hlavě, s vlasy trčícími na všechny strany a s hustým tmavým obočím podezíravě pozvedl obočí, ale mlčel.
Jediné, co rušilo pohádkový klid, byl proud benzínu narážejícího do plastové stěny.
Tom pohodil hlavou směrem ke stolu, jenž ve stínu plnil funkci provizorní kasy.
Semir uviděl rozložené noviny a na jedné z stran velkým podtrženým písmem titulek hlásající čtenářům seznam hledaných osob, které zcela jistě jsou na tom stejně jako oni.
Jsou hledaní a oni to možná vědí!
Ucítil mrazení v zátylku a kolečka uvažování se roztočila se svou maximální rychlostí.
Až prodavačův hlas ho vytáhl z apatie.
„Tak, tady to máte. Jo, díky.“ schovával si do kapsy peníze a potěšeně se usmíval.
„Jedeme pryč.“ rozkázal Semir a naskočil do auta.
Nastartovali a zamířili po hlavní silnici tam, kde tušili výjezd z města.
Chtěli odjet někam daleko, kde se na ně lidé nedívají skrz prsty a neotáčejí se k nim zády s pohoršenými pohledy, jako by byli nejhoršími zločinci.
To oni přece nejsou.
Jsou.
V lidských krátkozrakým očích dívajících se přes sklíčka médií a těch, co nastavují na oněch sklech počet dioptrií je šest lidských existencí ničím, jen zrnkem nepříjemného a nežádoucího prachu na perfektním tmavém obleku této společnosti.
Ženy poděšeně vykvikly a Semir s Tomem byli nuceni strhnout vůz doleva.
Hodiny, pískot pneumatik, řinčení skla a zběsilá jízda končící…
Ve vězení.
Vystoupili z aut a pokoušeli se běžet.
Utekli sotva několik metrů, když se kolem nich vytvořil kruh. Lidský kruh pomalu zmenšující svůj poloměr.
Přitiskly se k těm, kteří jim vždy byli oporou a hlubinou bezpečí.
Byli vyděšení, smutní, plačící, nevzdávající se, věřící ve svou nevinu.
„Semire..“ vydechla Wox a pocítila slzu skapávající na zelenou látku trička. Přitiskla se k mračícímu se příteli a nechala jeho pravici obtočit se kolem jejího pasu.
Petra stiskla Nielsovu dlaň a snubní prstýnky se o sebe otřely.
Karolina se schoulila do manželova objetí a poděšeně zamrkala.
Dav byl čím dál tím blíž a hrozil, že je udupe, zlynčuje na místě, zabije svou blízkostí.
„Neeee!!!“ kopala kolem sebe měděnovláska a zelené oči byly zality slzami. Nechtěla pustit manželovu dlaň, ale policistovy paže byly silnější.
Odrhli je od sebe a ona věděla, že je to naposledy, co se vidí.
Poslední pohled modrých očí vpíjející se v zelené tůně.
Poslední dotyk a už jen slova protkané láskou, neslyšně šeptaná.
„Nielsi!!! Co jsme provedli?!“
Manželství, přátelství.. Nitky těchto věcí tak posvátných zpřetrhali.
Nelíbilo se jim, v co věřili a nikdy věřit nepřestali.
Tereza Wox věřila ve spravedlnost.
„Spravedlnost má svůj čas. Ona si nás najde.“ tvrdila s vážnou tváří, kdykoliv odhodila na pohovku článek o nepotrestaném viníku trestného činu či obdarovaném podle jejího mínění příliš mírným trestem.
Semir Gerkhan spolu se svým parťákem a přítelem Tomem Kranichem věřil v odvahu.
Tolikrát nasazovali svoje životy, jen aby zůstal zachráněn jeden jiný, i přes prokazatelnou vinu. Věřili, že jim společnost oplatí stejnou mincí a teď to budou oni, co budou zachráněni.
Karolina Kranich věřila v dobro lidských duší. Až se směšnou naivitou věřila, že lidé si v srdcích zanechali kousek dobra a lásky, která jim brání v rozsévání zla kol sebe.
Niels Hartmutt věřil v lidskou inteligenci. Vždyť člověk vynalezl a odhalil tolik přírodních krás a jevů, vymyslel a vytvořil mnoho strojů přispívajících k lidskému blahu a rozvoji. Jediné, co lidem zazlíval, byla myšlenka, co stvořila zbraně ničící to, o co se mnozí géniové pokoušeli.
Petra Hartmutt věřila v přátelství.
„Přátelství je jako zlatá brána. V nás, jen v nás je od té brány klíč.“ smála se, když citovala kamarádům větu hlásající krásu přátelství.
Komentáře
Přehled komentářů
teda kay, je to moc moc moc moc pěkné. akorát konec je strašně smutňounký :´(
a jen menší dodatek, heh, snažila jsem si ho odpustit, ale nějak to nejde, promiň :-) ta povídka se nejmenuje Z deště pod okap a ještě hůře, nýbrž Z deště pod okap a ještě lépe. ale to je jen zanedbatelná maličkost. :-)
:´(
(Silmarilien-Palantírilien, 21. 9. 2007 15:11)