Jdi na obsah Jdi na menu
 


VF - povídka

2. 9. 2010
Slečna Foxie je mladé děvče zamilované do Aleše Vávry, třicátníka, jehož si předchází každý ve městě, ve kterém žije. Muž si dívku pozval k sobě na prázdniny a Foxie je nadšená. Ty tam jsou nudné výlety s rodiči, škola a internát jsou v těchto dnech zakázaná slova.
Ano, ano, mladá slečna by se měla od svého přítele držet co nejdál a mít vždy u sebe ženský doprovod. Ovšem blonďaté Lišče se tímto neřídí, bezhlavě se vrhá do prvních zkušeností a Vávra je rád učitelem, vůdcem a lovcem Liščat.

(předchozí děj bohužel nezveřejním ;) )
****************************************

„Svůdnice,“ zavrčel, popadl ji do náruče a zase ji prudce políbil.
„Já? Nikdy.“ Zachichotala se.
„Tak si pospěš, já už jdu dolů, budeme v salonu.“ Chtěl ji ještě jednou pořádně zulíbat, avšak ona se hbitě jako zrzavé lesní zvířátko vyhnula jeho nataženým pažím a vyběhla ven z pokoje.
 
Jakmile zabouchla dveře od své ložnice, energie, kterou překypovala v jeho pokoji, zmizela. Posadila se na svou postel, přitáhla nohy k tělu a zamrkala, když cítila, že se jí do očí hrnou slzy.
„Proč ta slaná potopa, děvče?“ houkla sama k sobě.
„Ale… to víš.“ Odpověděla si a zadívala se na knihy položené na nočním stolku. Jednu zvedla, opatrně vytáhla kapesníček a ten nato rozložila na posteli.
Fialové hlavinky zvonků již nevoněly, nevábily motýly a další hmyz svou krásou a životem, který do nich vtisklo léto. Teď to byly již mrtvé květy, které již nikdy nebudou součástí louky. Pro ni však měly hodnotu i teď, po jejich smrti.
V hlavě si přehrávala ranní společné okamžiky. Zavřela oči a vybavila si jeho dotyky. Všechny.
I pouhá vzpomínka stačila, aby se jí opět zrychlil dech.
„Aleši, Aleši…“ kárala ho v duchu, snad si ani neuvědomuje, že si za to, co spolu podnikali, může částečně sama.
Láskyplně schovala suché květiny zpátky do kapesníčku, založila ho mezi knihy a vyburcovala se k oblékání.
V duchu mu hrozila pěstičkami a zlobila se.
Šaty, za jejichž barvu by se nestyděly žádné pampelišky, co na počátku léta ještě sem tam vykukují na louce, již měla dávno oblečené, vlasy, které ozdobila černou sametkou, upravené a špička nohy v černém sandálku se dobývala do škvíry v prknech na podlaze. Kdepak by se dávno vyschlé dubové dřevo vzdalo měkké podrážce.
„Jau,“ vyjekla a zamračila se ještě víc. Posadila se na postel a vytahovala si z palce třísku.
Měl by přece přijít on pro ni, a pak ji dole hostům představit. Místo toho se zdálo, že na dobré vychování Aleš Vávra nadobro zapomněl.
Stejně jako na mně, fňukla si potišku.
„Když nejde Vávra za Foxie, musí ona za ním, ts.“
 
Karoline Kranichos způsobně seděla na pohovce, tak, jak by měla žena jejího věku a postavení sedět a pohrávala si s vějířem. Petría Hartmutt sledovala za oknem poletující pár ptáků a myslela na manžela. Ten byl podle jejího názoru až příliš často na cestách, avšak její rozum chápal, že pokud si chtějí splnit přání a touhy, musí trpělivě čekat na každý jeho návrat.
Aniž by si to měděnovlasá krasavice uvědomila, dlouze vzdychla.
„Nač ty vzdechy, milá Pet?“ ozvalo se ode dveří.
Ne nadarmo se Vávrovi říkalo lev salonu, večírků a král všech plesů, které se v městě pořádaly a jichž se zúčastnil. Uměl si najít onu chvilku, kdy by byl v sále slyšen pád špendlíku a využil ho dokonale ve svůj prospěch. Uměl využít každý moment, aby dal všem najevo, s kým mají tu čest.
Petría se otočila, tvář ji rozzářil úsměv a než se Vávra nadál, už ji měl v náručí, jako již v dětství tolikrát.
„Karoline,“ jeho úsměv trochu opadl, ale podání ruky na přivítanou na upřímnosti neubralo.
 
Hosté se pustili do hovoru s hostitelem a popíjeli čaj, který mezitím sloužící přinesli.
Foxie se mezitím pomalu šourala k salonu, odkud se ozýval smích a hovor. Bylo ji trochu líto, že na ni tak jednoduše Vávra zapomněl a dal přednost jím před ní. Připadala si v tu chvíli menší než šneček, menší než dešťovka, co se objeví po vydatném dešti na chodníčku vedoucím k altánu v zahradě u internátu. ¨
„No jen počkej,“ zahrozila mu v duchu a vykouzlila na tváři okouzlující úsměv.
„Zdravím vás,“ pozdravila osazenstvo salonu a uklonila se.

V životě se právě nepředpokládatelné stává skutečností.
Příslušnic něžného pohlaví bylo ve Vávrově sídle do tuctu, avšak ani jedna z žen, které přišly na kus řeči s pánem domu, si nedokázaly představit, že by se již skoro pověstně nepolapitelného boháče města podařilo zrovna tomuhle pískleti polapit do osidel lásky a vášně.
Drobná, oblečená v šatech, které ji neladily, dívka se sebevědomě usmívala a kolem ní se málem viditelně vznášel opar drzosti.
"Tak, není se co divit, když je to pískle," pomyslela si Karoline, když byla Foxie představována. Ještě teď, pět minut po jejím vpádu do místnosti, ji zněla v uších věta,  která rozťala i ty poslední pochybnosti o její roli v tomto domě na padrť:
"Seňorita Tereza Holá, Alešův host a známost."
Petría nezklamala. Atmosféru, jež po dívčině příchodu poněkud zhoustla, naředila dávkou úsměvů a konverzace. Jako správná ženská se jemnými otázkami pokoušela rozplést tajemno Foxiiny osůbky. Vávra s Karoline byli okamžite zapomenuti.
"No to víš, že ti všechno vykvákám," pomyslela si Foxie. Ne nadarmo se naučila proti všetečným otázkám svých spolužaček bránit. Nahlas však s úsměvem odvětila:
"Aleš byl tak milý, že mě pozval na návštěvu do města, o jehož historických krásách jsem již mnoho slyšela."
"Takže máte ráda památky?" chytila se žena návnady, jak Foxie doufala. Rozhovor týkající se koníčků pro ni představoval menší zlo, než kdyby hovořila přímo o sobě.
Aniž by chtěla, zas se jí trošičku rozechvěl hlas, jakmile se rozpovídala o zemích, kam by se chtěla vypravit za krásami, které dokázala vytvořit lidská ruka.

Karoline svědil jazýček. Nejraději by si rýpla, kde k takovému pískleti Vávra přišel. A už už by to udělala, tu si náhle všimla Vávrova zamračeného pohledu.
"Kamaráde, pověz, jak dlouho se už se seňoritou Terezou znáte?" podotkla pobaveně. Samozřejmě si domyslela, proč se Vávra mračí. Málokdy se mu stalo, že by ho někdo takhle okatě ignoroval, což nyní blondýnka dělala a s jakým gustem!
*
Vávra zabručel něco nesrozumitelného. Vlastně ani netušil, na co se ho Karoline ptala. Kdyby byl vlčák, vrhl by se teď se zavrčením po vlčici Foxie a s chutí by se jí zakousnul do stehna. Teď se však od něj jako od hostitele očekávalo, že zabaví i toho hosta, který postával vedle něj a pobaveně se šklebil, narozdíl od něj.
"Dámy," zahlaholil a přerušil tím celkem již přátelský rozhovor dvou krasavic. "Navrhuji přesunout se v tak krásný den do altánu na zahradu a tam si dát něco malého k jídlu."
Foxie zvedla hlavu a poslala Vávrovi ošklivý pohled. Zmínka o jídlu byla podpásovkou, která rozezvučela hladový orchestr jejích vnitřností.
"Aleš má pravdu, seňory. Venku je krásně a my jsme v domě. Pojďte. Mohu se vás na něco zeptat?" podívala se na Karoline, která ji následovala ze salonu skrz další salon do knihovny, ze které mohly přejít do zahrady.
Dotazovaná kývla hlavou na znamení souhlasu.
"Jak jste se s Alešem poznaly?"
Karoline se pobaveně ušklíbla, skoro jako kočka Šklíba, protože aniž by o tom Foxie věděla, tu samou otázku před chvilkou položila jejímu druhovi. Nechala si chviličku na zamyšlení. Jakmile vkročily zdobené střevíčky dam do měkké trávy, promluvila.
"Seňorito, víte, že ani nevím? Naše rodiny se přátelily již dlouho před naším narozením..."

Černovlasá žena se naklonila k ženě, jejíž vlasy měly o něco světlejší odstín, než jaký mají kaštany schovávající se v podzimem zbarveném listí a tiše se rozesmála. Obě měly zdobené šaty, které byly zrovna nejlepším módním kouskem, který byly místní švadleny schopné vytvořit. K ústům nesly šálky s horkým čajem a jak to již s matkami bývá, po několika letech již byly imunní na křik svých dětí, respektive jeho intenzita zatím nepředstavovala pro mateřskou lásku žádné znamení nebezpečí či nepředstírané bolesti.
Nedaleko od nich si v trávě hrály tři děti. Nejstarší z nich pomrkávalo kolem sebe hnědýma očima a v centru jeho zájmu byla hračka, kterou ve svých drobounkých tlapkách držel chlapec s černýma očima.
"Dej." zažvatlala Karoline panovačně.
Aleš se zamračil, ještě více sevřel umně vyřezaného dřevěného vlka.

Spousta hádek o hračky, o první místo, o to, kdo je zručnější, rychlejší, lepší, se mezi nimi událo. Koutky úst se jí zvlnily v pobaveném úsměvu, když si vzpomněla, jak se Petría s Alešem vždy spolčili proti ní. Ano, byla pěkná potvora a ti dva jí to dokázali krásně vrátit.
"Takže rodinní známí," potvrdila si její slova Foxie.
Sluneční paprsky ji polechtaly na nosíku, svěže vypadající tráva zvala k rozeběhnutí a otevřený prostor zahrady pokoušel, no, jako Vávra po probuzení, ke všelijakým hříšnostem, které jenom lišče ocení.
"Kdepak," okřikla se v duchu a způsobně kráčela vedle návštěvy.
Seňory se opět rozpovídaly s hostitelem o událostech v rodinách i ve městě a ona tiše cupitala vedle nich.
V altánu se všichni posadili ke dřevěnému stolu a pokračovali v rozhovoru, který už ani moc nevnímala.
Pousmála se, když zahlédla fialové zvonky. Vedle nich se na rozkvetlém květu kopretiny pohupoval motýl a dívka si přála mít křídla jako on a vzlétnout. Odlétnout k pyramidám v Egyptě, posadit se na torzo nosu vznešené Sfingy, ponořit sosák do vod Nilu.
Nejspíš se až příliš ponořila do svého snění, protože dospělí kolem ní se pobaveně usmívali. Ani si neuvědomila, že bezmyšlenkovitě spořádala plný talíř koláčků, jenž přinesla sloužící hostům ke kávě.
Nasadila úsměv, který používala, kdykoliv provedla něco, co potřebovalo býti rychle zapomenutým. Prostě kotě s velkýma modrýma očima, rozkošnost sama.
Vávrova naštvanost pomalu odplouvala s každým Foxieiným úsměvem a s každou Petřinou větou. Ta vždy věděla, kam stočit rozhovor, aby na bitevním poli utichly děla hádek.
Foxie se zaposlouchala, když Karoline pronesla cosi o oslavě narozenin. Jméno oslavence slyšela poprvé, stejně tak i mnoho dalších jmen, kterými chtěla žena přesvědčit Aleše, aby také přišel.
"No, uvidíme." odvětil Vávra a dále se k pozvání nevracel.
"Však ti ještě přijde pozvánka," dodala ještě Karoline a natáhla se pro šálek s čajem.

Narozdíl od Aleše se Foxie zlobila. A zlobila se dlouho. Celý den usmívání a věnování se návštěvě ji unavil víc, než si sama chtěla připustit. K tomu ještě ta naštvanost.
Proč vlastně? Jo, Vávra na ni zapomněl a dal přednost návštěvě před ní, jeho přítelkyní. I teď neměla daleko k pláči.
Hodila naštvaně sandálkem na podlahu, k němu se připojil jeho kožený druh, za chvilku i šaty a zbytek šatstva.
Stála v pokoji nahá, mračila se a zatínala pěsti.
Opodál ve vaně pomalu stydla horká voda.
"Grrrrrrhrrrrch," zavrčela a ani nezaregistrovala tiché zaklepání.
Ještě minutu zuřila a kdyby žhnula, dávno by propálila podlahu a propadla se do nižšího patra. Pak se konečně ponořila do vody.

Aleš tiše otevřel dveře Foxieina pokoje. Jakmile ji uviděl, započatý pohyb nedokončil a zůstal tiše stát.
Vypadala překrásně. To bylo poprvé, kdy ji viděl nahou, aniž by jakýkoliv kousek dívčina těla zakrývala látka.
Blonďatá bohyně, mlaďoučká, bojovná, dravá, hravá.
Nejraději by odhodil způsoby, vlítl k ní a... Kdoví, jak by to dopadlo.
Přinutil se zas tiše zavřít dveře.
Liščí bohyně ho k sobě stejně časem pozve a on si rád počká. I když...
Jeho mysl polapily do svých osidel hříšné myšlenky lovce.

*
Vlažná voda zchladila lávu vzteku, která před večerní koupelí vyvěrala na povrch Foxieiny mysli.
Doslova.
Nyní měla dívka po těle husí kůži.
Rychle si na nohy natáhla punčošky, byť bylo léto a vklouzla pod peřinu, aby se zahřála.
Pocit ublíženosti přese všechno zůstal.
"Tohle jsi nemusel, Aleši." zamumlala polohlasem.
V hlavě si začala přehrávat události dne, již mávajícího světlovlásce na rozloučenou.
Vlna nejistoty rozhoupala bárku, v níž se Foxie nacházela. Bála se. Ti tam byli třesoucí se strachy apoštolové. Nikde ani Boží syn, co by uklidnil rozbouřenou hladinu.
"Chm..." rozehnala ve své mysli pochmurnou představu. Místo toho se ještě víc zachumlala, natáhla ručku, jako by ji někomu podávala a pokoušela se usnout. Šlo to těžce, po hodině však přítel spánek dorazil.

Aleš Vávra by to nikomu ani za nic neprozradil, ale těšil se jako malý kluk.
Představy plné Foxie a jejího krásného těla, ho pobízely, aby jednal. Ale co to?
Foxie nějak... nejde.
Však ona přiběhne, ozvala se Ješitnost a muž se natáhl na ještě nerozestlanou postel.
Tuto noc se však Aleš Vávra nedočkal.

"Půjdeme dopoledne do města." zabručel Vávra a namazal si na pečivo tlustou vrstvu džemu.
Ráno vstával rozmrzelý a mračil se jakou bouřkový mrak. Voda na umytí byla studenější než led, vázanku vázal snad čtvrt hodiny, než se mu to povedlo a teď... I džem mu dal najevo, kdo je tady dnešní den pánem.
Foxie se tiše zachichotala. I ona dnes vstávala jistou částí svého těla napřed a bručela.
Pobídku k tomu, aby se připravila na procházku po městě, uvítala, byť se na ni moc netěšila. S naježeným vlkem, co je jen kousek od toho kousnout lišku do krku, to by v uzavřeném prostoru nemuselo být zrovna příjemné.

*
Zaklesnutá do svého společníka se procházela po městě. Modrá kukadla pozorně hleděla na vše, co se kolem ní dělo.
Málem pootevřela ústa, když kočí bravurně zvládl hřebce, který se najednou chtel vzbouřit a rozeběhnout i navzdory řemenům, které ho zbavovaly volnosti. Soucítila s koněm, kterému se zachtělo svobody.
Tu její pozornost upoutala zas starší černovlasá žena, nabízející kolemjdoucím rozkvetlé a životem, jež lze najít jen na venkově, překypující květiny. Už už zatahala Aleše za rukáv, aby ji jednu koupil, když si vzpomněla, že je na něj vlastně ještě pořád nazlobená.
Křik hadrkujících se prodavačů zněl za jejími zády, když se vydávali do parku. Už by se zvědavě otočila, nakonec však nechala svou zvědavost neukojenou. Vytrhla se Vávrovi a rozeběhla se k fontáně. Dívka ponořila prst do vody a mimoděk se na její tváři usadil úsměv, který patří jen zamilovaným.

Nenechal se slečnou zahanbit, ponořil ruku do vody a vrátil ji stříkanec. Kapky smáčely Foxienu tvář, která byla rozzářená stejně jako onen den. Učitelka se spolužačkami byly pro tuto chvíli zapomenuty.
"Tedy," vyprskla a rozchechtala se ještě víc. Najednou měla velkou chuť a potřebu se smát. Smát se, tak, jak se nesmála už... Připadalo jí to jako věky.
Když se konečně uklidnila, nabídla svému společníkovi pralinku.
"Ne, děkuji. Mně bohatě postačí vaše sladká společnost." odvětil s kocouřím úsměvem, popadl ji za dlaň a odtáhl od vody k lavičce.
Vykulila oči při takové důvěrnosti, ale nekomentovala to. V duchu byla potěšena. Nasávala plnými doušky jeho společnost, jako by to bylo víno nejlepších kvalit...

Lavička, na které tehdy seděli, byla nyní obsazená. Pousmála se, shovívavě a střepala vodu z dlaně směrem k Alešovi. Ten měl paže založeny a trpělivě čekal opodál, až si dohraje. Jako by tohle byl její rituál. Pokaždé si musela ve vodě smočit prsty. Lišče jedno hravé, pomyslel si.
A přece moje, dodal, když k němu přicupitala, na okamžik se přitiskla k jeho pravému boku a společně vykročili dál.

*
Procházka tupila hrany jejich špatného rozpoložení. Jakby taky ne, když jim hezké počasí a město plné ruchu přinášelo do niter klid a jakési uspokojení rozbouřených emocí.
Aleš Vávra přimhouřil oči, jakmile ho na ulici oslovil jeden z jeho dobrých klientů. Bylo samozřejmostí, že se s ním aspoň na chvíli zapovídal.
Foxie trpělivě čekala, až si dva muži dopoví jisté organizační věci, které ji po pravdě skoro nic neříkaly. Usmívala se a špičku jedné ze svých bot opět ničila. Zlozvyk byl zlozvyk a když viděla prach, který ji ulpěl na střevíčku, rozhodla se, že s tím musí co nejdříve skončit, nebo bude za chvíli chodit bosa.
Vyřkla slova na rozloučenou a s Alešem odcházeli.
"Počkej, prosím tě, tady." zabručel muž a poodešel. Koutkem modrého očka zpozorovala, že se vydal směrem ke květinářce.
Najednou se vše pěkně rychle zvrtlo, jak už to tak bývá.

"Foxie, FOXIE!"
Držel v náručí bezvládnou dívku. Nesl ji k nejbližšímu doktorovi, ke kterému ho vedla květinářka.
Pořád se mu v hlavě promítala událost, na kterou stačila pouhá minuta.

"Chyťte ho!" ozývalo se ulicí. "Zloděj, chyťte ho!"
Ošuntělý muž  běžel po ulici a v tu chvíli mu byli ostatní lidé ukradení. Důležité bylo co nejdřív se vypařit.
V cestě mu stála blonďatá dívka, rozhlížející se kolem sebe.
Proběhl kolem ní, odhazujíc ji směrem do cesty, po níž jel obstojnou rychlostí kočár.
Právě koupené květiny spadly na chodník. Vávra byl v mžiku u dívky, kterou obestřelo bezvědomí, jak se praštila do hlavy. Prudce s ní trhl na chodník, nedbaje, že kamení odírá kůži na pažích a nohách.

Lékař dokončil ošetření již probuzené dívky a dovysvětlil Vávrovi, co se vlastně Foxie stalo.
Otřes mozku, slova vibrovala v pořád ještě adrenalinem nadopované mysli. Odpočinek, ležet, hlídat, aby se neobjevily komplikace. Důležitý klid na lůžku...
"Dobře, dobře." zavrčel Vávra netrpělivě. Měl toho tak akorát dost, chtěl si děvče odvézt domů a zavolat svého doktora. Příliš mu jako neznámému člověku nedůvěřoval, přesto teď neměl na vybranou a zapisoval si do paměti každé slovo diagnózy.
Vysoký, hubený, ještě mladíček, kterému do očí padaly pramínky světlých vlasů, trčících do všech světových stran, hnědé oči těkající sem a tam. Takhle vypadal doktor, který Foxie ošetřil.
"Tady jsou peníze, děkuji za pomoc." Vávra neměl opravdu stání.
"Ještě počkejte," zastavil ho mladík. "Chtěl bych se později ujistit, že je ta dívka v pořádku."

"Rozhodně vám nekecal." potvrdil rodinný lékař Vávrů, doktor Casa diagnózu neznámého lékaře. "Což se teda divim."
"No právě," skočil mu do řeči Vávra.
Doktorova tvář pokrytá strništěm se poněkud zamračila a hůlka klepla o podlahu.
"Mno," mlaskl doktor. "Holka utekla hrobníkovi z lopaty, lebku má tvrdou a pokud se jí tam něco nepomíchalo, přežije. Prášek?"  nabídl Vávrovi nažloutlou pilulku. Ten odmítl.
"Jak je libo." pilulka skončila v lékařových ústech.
Byl podivín, ale Vávrům odjakživa vyhovovali lidé, kteří se z nich neposadili na zadek, namísto toho je uměli sami mnohdy uzemnit.
Na rozloučenou doktor mávl holí a odkulhal k východu.

Aleš Vávra se unaveně posadil do křesla. Sloužící už dávno pomohli Foxie a on potřeboval chvíli na to, aby si utřídil myšlenky.
Tak, to je pěkně na...
Nebylo mu přáno myšlenku dokončit.
"Pane, seňorita Foxie už spí." oznámila mu sloužící a odešla.
Zvedl se a odešel do své ložnice.
Převlékl se do čistého oblečení, vklouzl do Foxieina pokoje a schoulil se v posteli vedle zraněné dívky.

*
Strach o milovanou osobu je něco, čím si zamilovaný člověk musí projít. Kdo si tímto jevem neprošel, nepochopí, jaké to je věnovat každou myšlenku tomu druhému, svírat ruce v pěst nebo jimi bezděčně lomit, pochodovat po pokoji sem a tam, případně čekat na jakousi zprávu, kterou mu ten druhý dá najevo, že je v pořádku.
Aleš Vávra procitl z krátkého spánku a rychle zkontroloval dívku. Pravidelný dech zvedal její hruď, zatím ještě spala. Sklenice vody na nočním stolku byla pořád plná a dívčino čelo pod mužovou dlaní bylo sice zpocené, ale nezdálo se, že by Foxie měla zvýšenou teplotu.
Sem tam tiše zakňourala a tvář se zakabonila.
Bál se, tolik se bál, že...
Ve svém životě si jen málokdy připadal tak bezmocně jako tehdy, když se otočil a viděl ji na cestě, kam dopadla, bezmocně jako teď, když musel jen čekat.

Probudila se a fňukla. Takhle ji hlava ještě nebolela. Minimálně deset permoníků si v její lebce udělalo dostaveníčko a ona je nemohla nijak vypudit.
Pokusila se posadit, ale pěkně rychle si to rozmyslela.
"Asi budu zvracet," pronesla tiše k Alešovi, který, jakmile si všiml, že už nespí, byl v mžiku u ní.
"Dobře, Foxie, tady." natáhl se pro nádobu a odhrnul dívce vlasy z tváře.

Nebyl zvyklý, že by ho někdo takhle potřeboval. Divný pocit. Někdo je na něm závislý, on se o někoho stará.
Foxie už zase ležela. Poprosila ho, aby ji něco vyprávěl. Nemohla usnout a doufala, že jí Alešův hlas uspí.
Přitulil se k ní, tak, aby si mohla čelo opřít o jeho bok, ručku chytil do pravé dlaně, levou ji něžně hladil po zádech.
Chvíli přemýšlel, co by ji měl vyprávět, pak si vzpomněl na nějaké zážitky ze života a snad poprvé ji prozradil, že se ani on nevyhnul hudební výchově a přísnému učiteli.

"Ještě jednou, mladý pane." pronesl jízlivě učitel, kterému tmavé, umaštěné vlasy padaly do čela. "Jak vidno, domácí přípravě jste opět moc nedal."
Vysoký, štíhlý učitel zalistoval v notách, jež měl Vávra položené na stojanu a bledý ukazovák zabodl do jednoho z listů.
"Pokračujte."
V havraní černi chlapcových očí se zračil vzdor, přesto však štíhlé prsty sevřely krk houslí, přiložily hudební nástroj k bradě a nahmataly struny na hmatníku.
Smyčec začal klouzat po strunách a Aleš se začetl do notového zápisu rychlé etudy.
Neměl to rád. Minimálně ze začátku. Postupem času si hru na houslích zamiloval, ale hodiny byly učiněným peklem. Rozhodl se, že tuto nechuť k učiteli, který mu dával okázale najevo svůj názor na potomky bohatých rodičů, které musí učit, vydrží.
Nikdy by nikomu nepřiznal, že nejlepší chvilky byly ty, kdy se utápěl v přemýšlivé a odstíny depresí obarvené náladě dospívajících mužů, ve kterých mu právě tento hudební nástroj dělal společnost. Chvilky, kterými si vynahrazoval hořkou pachuť povinných hodin prostátých u stojanu v jednom ze salonů. 
V takových okamžicích, které patřily jen jemu a houslím, zalezl do zadního rohu zahrady, kam nikdo nechodil, stoupl si mezi stromy a hrál.

Foxie obdivně vzdychla. Už se jí na jazyk tlačila prosbička, zda by ji někdy Vávra nezahrál, pak ji ale spolkla a oplatila milovanému člověku úsměv. Však on ji jednou zahraje sám od sebe, nenuceně.
Náhlá vlna nevolnosti ji málem katapultovala z postele. Rychle se předklonila nad nádobu, kterou ji pohotový Aleš opět přidržoval.
"Já se snad vyzvracím z podoby," pronesla kousavě v mysli větu, kterou ji během nemocí častovala svérázná chůva a otřela si ústa kapesníkem.
Opatrně se položila, ručky omotala kolem Alešovy paže a pokoušela se opět usnout.
"O co, že usneš dřív, než já." v duchu se zachichotala, zanadávala a stulila se ve Vávrově náruči, která ji poskytla azyl.

"Už?" pípla.
"Ještě ne." zabručel a zamračil se ještě víc.
Koutky ji cukaly, když se dívala, kterak pán domu louská její maličkostí vybranou knihu a přemýšlí, jak by vybranou pasáž předvedl, aniž by vyřkl jediného slova.
"Alešku," zakňourala a prstíky lehce pohladila mužovo stehno.
"Říkal jsem ne." houkl, aniž by odtrhl zrak od popsaných listů knihy.
Ts, zaprskala neslyšně a naježila se jako liška, které někdo zrovna sebral před očima ní vybranou oběť.
Ještě chvilku trápil tu malou nedočkavou mršku, která si pro dnešní dopoledne vymyslela potrhlou hru, pak však vyskočil prudce z postele, až se Foxie lekla.
Poklekl na podlahu a zamilovaně hleděl před sebe.
"Tos mi to moc neulehčil. V řeckých bájích je zamilovaných a poblázněných mužů spousta."
Jakoby někoho odstrčil, dál zamilovaně hleděl, ležérně se natáhl na podlahu, podepřel si bradu dlaní a jakoby do vzduchu rozstřikoval kapky vody.
Foxie se zamračila. Na okamžik ji vůbec nic nenapadalo, pak však Vávra utrhl imaginární květinu a bylo jí to jasné.
"Narkissos!" vykřikla vítězně.
"To ti to trvalo." odvětil Vávra s pousmáním.
"Další!" poručila si Foxie a ulehla zpátky do polštářů.
Vávra nahlas vzdychl, lehl si vedle dívky, majetnicky ji chytaje za zápěstí, položil si její ruku na stehno, po kterém mu ještě před několika minutami sama od sebe rejdila a začal listovat v papírovém příteli člověka.

Chodil po pokoji jako kocour na lovu. Kdepak kocour, šelma. Černý panter, který si již brousil drápy a těšil se, až je po delší odmlce opět zasekne do své oběti.
No tak, doktore... Pobízel Aleš Vávra muže medicíny, jež právě ošetřoval jeho malou přítelkyni.
"No, podle toho, jak chodíte ode zdi ke zdi, byste asi nerad slyšel, že se má ještě měsíc šetřit." uchechtl se škodolibě doktor Casa.
"Chmpf," odfrkl Vávra.
"Kecal jsem, je odpočatá až až, tak směle ji přinutit k pohybu, nebo nám ještě, holka, zleniví."

Jako rybka nad vodní hladinou, tak sebou i ona mrskla na hladině peřin a polštářů.
Doktor sice říkal, že je již v pořádku a nemělo by se nic stát, avšak jí se nechtělo ještě dnešní odpoledne nic podnikat.
Zmlsaná? - zopakovala přídavné jméno, kterým ji počastovalo její kousavé já.
Trošičku, skoro vůbec.
Zachumlala se, schoulila se do klubíčka a usnula, nu, jako lišče po dobrém obědě.

Nejlepší lék na všechno je podle Aleše Vávry práce. Aspoň nyní si ji naordinoval, aby zahnal jistý druh myšlenek.
Celé odpoledne strávil ve své pracovně. Využil toho, že ho Foxie nepotřebuje a doháněl pracovní resty.

Foxie se instiktivně přitulila k horké dlani klouzající po její rozehřáté kůži.
"Hmmm," zavrněla spokojeně, když ji Aleš pohladil po břiše. Samozřejmě se mu za chvilenku omrzelo a šel prozkoumávat další část dívčina těla.
"Aleši... Aleši?" otevřela oči a nakrčila nosík.
Políbil ji na špičku nosu a ruce zabořil pod její záda. Než se Foxie nadála, měl ji přehozenou přes rameno.
"Aleši," vypískla a zabušila pěstičkami do mužových zad.
"Tiše, nebo probudíš celý dům." zavrčel Vávra výhružně. P
Zabralo to, děvče ho už jen soustavně bušilo do zadních svalů.
Pak otevřel dveře a odnášel si ji do své ložnice.

Vyjíkla, když ji pohodil na svou velkou postel.
"Takhle se zachází s dívkou?" durdila se. Založila ruce na prsou a zamračila se. Vávra nevypadal, že by si z její rozmrzelosti cokoliv dělal.
Odhodil první část svého oblečení, druhou...
Foxie si zakryla dlaněmi oči a zamumlala si pro sebe cosi o exhibionismu. Nedalo jí to, vytvořila si mezi prsty mezírku a pokukovala po svém příteli.
Mužná záda, ach, ty svalnaté paže... A co teprve to ploché břicho...
V hlavě se jí jako roj vos rozvířily myšlenky, za které by ji rodiče nepochválili.
Jík!

Opět měl na tváři úsměv mlsného kocoura. Přinesl si svou blonďatou oběť do své ložnice, teď si vychutnával čekání, kterým ji napínal. Všiml si, jak po něm pokukovala.
Vklouzl k ní pod peřinu a majetnicky si ji přitáhl. Přitulila se k jeho boku a hlavu položila na hruď.
Na okamžik si vychutnával její přitomnost, pak ji prsty přejel po tváři a přinutil zvednout hlavu. Políbil ji. Hladově, dravě, skoro tak, jak líbá gepard gazelu, již dohoní. S tím rozdílem, že Foxie nebyla roztrhána na kusy plné živin. Málem. Vávra polibky, doteky a celým tělem dorážel na mladé děvče tak intenzivně, až měla pocit, že dál nelze dojít. Ó, jak se, maličká, mýlila.

,,Alešííí!“ pokusila se zakňourat.
Ten však jakoby neslyšel. V očích se mu objevily jiskry touhy a chtíče. ,,Foxie, lištičko moje,“ zavrčel a opět ji prudce políbil.
Pokusila se ho udeřit do hrudi, avšak byl rychlejší.
Sevřel drobnou dlaň ve své, lehce ji kousl do hrdla a pošeptal: ,,Neboj se.“
Takový musel být hlas pokušitele v biblickém ráji.
Přetočil ji na záda a sám ji zakryl svým vlčím tělem, pod kterým se nyní schovávala stále nedůvěřivá liška.
Otřel se nosem o dívčí líčko a zavrčel jí do ucha.
Dívka vykvikla, když se Vávrovo tělo stalo těžším.
,,Jen na chvilku,“ oznámil jí.

Občas je zvednutí ruky pohybem téměř nemožným. Foxie v hlavě probíhalo mnoho myšlenek. ,,Už několikrát si s tebou hrál... Tak proč je to dnes jiné? Proč?“ Prsty pohladila Alešova nahá záda, psala mu na ně vzkaz, který nebyl nyní sto přečíst. Na víc se nezmohla, nemohla.
Prudce se nadzvedl na předloktích a opět ji chtěl políbit, ale tentokrát se nedala. Málem dostal Foxieinou bradou do nosu, jak otočila hlavu.
,,Dobře, trochu jinak...“ ozvalo se to poslední z racionálna v Alešovi.
Většinu váhy přenesl na místo po Foxieině levém boku. Hlavu zabořil do polštáře, kousaje ji do snad náhodou obnaženého ramene.

Levá ruka hladila dívku po břiše, jež pořád schovávala bavlněná košile.
Schválně jí pomohl, aby se vyhrnula výš.
Foxieiny dlaně se mu pokoušely v tomto útoku bránit. Marně. Alešovy prsty nakonec vítězně spočinuly na rozžhavené kůži.
Dlouho se však Vávra s dobytým územím nespokojil. Rychle sklouzla jeho ruka do dívčina klína.
,,Jík!“ Foxiina kolena byla hbitější než lososi táhnoucí do sladkých vod. Dívka semkla nožky k sobě a překulila se na bok.
Vávrovo tělo se rychle přimklo k jejímu.
,,I liška lovci neuteče,“ zachroptěl a přehodil přes její bok nohu.
 
Po tvářích se jí rozutíkaly zrádné slzy.
Utřela je hřbetem dlaně, popotáhla a odtáhla se od Aleše sledujícího každý její pohyb. V očích měl hvězdičky rošťáka, kterému se povedl husarský kousek.
Nejraději by ho kousla, bušila do něj pěstičkama a vrčela, nehorázně vrčela.
Jak mohl?! 
Zachumlala se do peřiny, v níž hledala záchranu.
Natáhl ruku s úmyslem ji pohladit, její ostré zoubky se však zakously do jeho dlaně.
Zašklebil se, volnou ruku vsunul pod Foxieiny záda, druhou vysvobodil z vězení jejího chrupu a přitáhl si ji k sobě.
Zavrčela.
"... jak liška chycená v pasti, v železech mého srdce..." 
Vrčela ještě chvíli, pak ji ale objala Únava a ukonejšila ji se sestrou Spánkem.
 
Ráno vyklouzla z okovů Vávrova objetí a utíkala do svého pokoje. Celá zadýchaná potichu zavřela dveře, opřela se o ně zády a pokoušela se přemýšlet.
Copak to ale šlo? V hlavě měla zamotané klubko emocí, smutku a rozpaků.
Co teď, Foxie, co teď...
 
Přetočil se na záda a protáhl se. Byl trochu mrzutý, Foxie se včera nenechala ulovit, ale co.  Natáhl ruku, aby si ji k sobě přitáhl a poňuchňal ji, ale ona nikde.
Asi vyjímečně vstávala dřív než on.
Pomalu a líně se zvedal z postele a začal se oblékat.
 
Seděla na pohovce, jakoby spolkla pravítko a nervózně si mnula ruce.
Služky již dávno odnesly její zavazadla do kočáru, jenž si poručila přichystat na cestu a u nohou ji ležel poslední kufřík s drobnostmi, které měla nejraději u sebe. Naučila se v internátu, že pokud někomu na něčem záleželo, bylo nejlepší to mít neustále při sobě nebo to mít velmi dobře schované.
Seděla a čekala. Připadalo ji kruté a neslušné, kdyby odjela bez rozloučení.Navíc nebylo v její povaze utíkat z boje.
Sklopila hlavu a sledovala své propletené prsty.
V tomto boji byla však nucena dát se na ústup a zanalyzovat svou dosavadní strategii.
Ano, byla na něj naštvaná. Včera se na ni vrhl jako kdejaký mladíček na služku. Ovšem ten dotěrný hlásek v její hlavě ji říkal, že si za to částečně může i sama. 
Kuš, okřikla ho a soustředila se na to, co Alešovi řekne.
Nebude rád.
 
Za jejími zády zaskřípal poslední schod a Aleš Vávra byl u ní.
"Dobré ráno, Lištičko." řekl vesele. "Dnes jsi ranní ptáče."
"Ehm, dobré ráno." odpověděla mu a nechala se od něj políbit na líčko.
"Aleši," kníkla, ale nemusela pokračovat. Jeho tvář se při pohledu na zavazadlo pořád odpočívající na podlaze zachmuřila.
"Moc děkuji za to, že jsem mohla přijet. Já..." tak nějak nevěděla, co dál říct.
"Odjíždíš?" 
"Ano." 
"Zlobíš se na mě?" zavrčel.
"Ano... i ne." odpověděla nejasně. Vytáhla se na špičky, políbila ho na bradu a chtěla odejít, když tu ji muž zastavil, přitáhl k sobě a objal se silou, s jakou lvice objímají svou oběť.
Chtěl něco říct, sdělit ji důležitou informaci, ale slova se v této chvíli zdála být marnějšími než nejmarnější věc na světě.
Pochopila. Pevné objetí muži opětovala. Po chvilce mu ale dala nasrozuměnou, že by ráda odešla. 
Zamávala mu a odešla.
 
Aleš Vávra měl pocit, že nyní může dokonale popsat pocity muže, do něhož udeřil blesk.
Takto se nyní cítil.
Všechna dobrá nálada byla ta tam a nyní mu v mysli bušila jedna jediná otázka: proč? 
Proč tohle všechno? Proč odešla? Jak mohla? 
Zatřásl hlavou, aby se zbavil těchto pubertálních výlevů. Ještě pořád stál u pohovky, na níž již před desítkami minut seděla plavovlasá dívka.
"Pane?" vyrušila ho nesměle starší služebná.
Vzhlédl a ona ustrašeně odstoupila. "Mám přichystat snídani?" 
"Ne," odsekl a odešel.
 
Zuřivě přecházel po prostorách stáje, kde v jednotlivých boxech nervózně přešlapovali koně. Jejich ržání a hýkání bylo vhodným doprovodem k Vávrovu vnitřním monologu.
Přemýšlel. Přehršel emocí, které by se nejraději zbavil, však oslabovala schopnost myslet.
Dobře, zvoral to.
Foxie odjela. Neřekla, kam, ale nejpravděpodobněji jela domů k rodičům.
Vrhl se na ni, jako kdyby byla dajná holka z laciných městských čtvrtí.
Jet za ní hned, anebo počkat několik dní, až její i jeho emoce opadnou? 
Hned! 
 
 Vyhoupl se do sedla a pobídl koně do cvalu.
Připadal si jako štvaná zvěř, což, přiznejme si, byl pro Vávru pocit téměř nepoznalý. Někdy v dávné minulosti si slíbil, že pocit zoufalství, beznaděje a strach již nikdy neokusí. A nyní... Sliby chyby, jak se říká a on se hnal instinktivně tam, kam dle jeho domněnek zmizel kočár a Foxie.
Tmavovlasý muž, hnající svého tmavého koně, oba bojující s odporem vzduchu... Kdekdo by si je spletl s nějakým temným přízrakem.
Kůň docválal až k prvním domkům patřícím do vedlejšího města, zprudka oddychoval a neklidně přešlapoval, když pán u jednoho z domů zatáhl za otěže a přinutil ho zastavit.
I muž lapal po dechu a rozhlížel se kolem sebe.
Co se to děje? On, ve všech situacích ovládající své emoce, se teď žene za mladým liščetem jako hormony napumpovaný mladíček.
Poklepal klisnu po boku, tiše zamumlal, že už s ní bude zacházet jako člověk a ne jako necita, otočil se o 180 stupňů a pobídl zvíře k mírnému klusu.
Bude nejlepší, když se dnes uchýlí k přítelkyním whisky a samotě.
 
Doba strávená v kočáře ji připadala jako věčnost. Kdo kdy psal o věčnosti, neměl ani tušení, jak se ne minuty, nýbrž vteřiny vlečou a vlečou.
Jen co zapadla do soukromí, které ji sliboval vnitřní prostor kočáru, vytáhla z rukávu kapesník a rozbrečela se.
Nechtěla odjet, na druhou stranu cítila, že musí.
Promočený kapesník již nějakou chvíli nezvedala k ušmudlaným tvářím, naopak ho nervozitou a emocemi zmítané prsty třepily a trhaly.
Takhle to přece nemělo být, okřikovala v duchu sama sebe.
 
Během návratu domů, kdy si připadal jako vlk, který se místo boje přikrčil, stáhl ocas mezi nohy a odběhl hloub do smečky, přemýšlel, co s oním imaginárně rozlitým mlékem.
Foxie bude už dnes večer doma, když se tam objeví a bude se s ní chtít sejít, její rodiče budou proti, ne-li mu dokonce přiřknou jistá provinění.
Měl se za ní rozjet a rozmluvit ji ten odjezd, měl! 
Klisna nervózně zaržála, když na její čelo dopadla jedna z prvních dešťových kapek. I Vávra zvedl hlavu a pohlédl na oblohu zakaboněnou jako jeho vlastní mysl.
 
Odvedl zvíře do stáje a odehnal sloužícíího, který chtěl převzít koně a nechat pána odejít. do domu Sám odstrojil černé krásce promočené sedlo a další příslušenství, popadl houni a vytřel černou srst, co to šlo.
Pohladil ji mezi ušima, na krku a přeběhl dvůr ke vchodu do domu. 
 
Posloucháš, posloucháš tak úpěnlivě...
Vběhl do domu a zůstal stát hned za vchodovými dveřmi.
Na pohovce seděla Foxie, která, jakmile vešel, vstala a vrhla se mu do náruče.
"Foxie?" zahuhlal.
Dívka nic neříkala, stále se k deštěm nasátému oblečení tulila a objímala toho, kterého ono šatstvo zahalovalo.
"Dětino," zabručel, popadl ji do náruče, roztočil se s ní a rozesmál se.
"Foxie, lištičko moje nezbedná." 
"Ts!" vyprskla Foxie, "taky mě zlobíš, Vávro." 
... a v pasti zůstane naše minulost...
 

Převlékl se do suchého oblečení, mimo jiné i do košile, kterou mu na jedné z jejich krátkých setkání během školního roku pochválila a rychle odešel do salonu, kde již sloužící rozdělali oheň v krbu a dívka, schoulená do klubka, seděla v rohu sofa.

Přisedl k ní, objal ji, pak ji položil hlavu do klína a nechal Foxie, aby mu cuchala vlasy. Ráda to dělala, ale jen málokdy se stalo, aby se Vávra nechal bez kousavých poznámek.

Chvíli jen tak mlčeli a koukali do tance plamenů, které v divokém víru požíraly polena, pak se však rozpovídali. Špitali tak, jak špitají dva zamilovaní lidé a existoval pro ně v tuto chvíli jen a pouze ten druhý.

 
Obálka nadepsaná Karolininou rukou již několik dní odpočívala na Alešově stole. Ten zatím váhal, zda na oslavu dorazit, ale drzý dovětek připsaný rukou Petríi ho pobavil a přesvědčil, proto včera řekl Foxie, aby s oslavou narozenin Karolinina manžílka počítala.
Dívka nejdříve nakrabatila čelo, nebyla nadšená, že by měla čelit zvídavým pohledům dam a pánů, kteří by se mohli potutelně posmívat, že ona doprovází jednoho z nejmajetnějších lidí ve městě. Pak se ale usmála, kývla na souhlas a typicky ženským způsobem vypískla: "Co si ale vemu na sebe?" 
Vávra si pomyslel cosi o malicherných problémech žen, ale než stačil myšlenku proměnit ve slovo, líbla ho Foxie na bradu, vytahuje se přitom na špičky a ujistila ho, že to byl pouze žert. 
"Neboj se, já ti ostudu neudělám." zašeptala vážným hlasem, otočila se k němu zády a opět se věnovala hřebelcování klisny, na níž se ještě před desítkami minut proháněla po Vávrově rozlehlém pozemku. 
Muž si povzdechl, protože o tom, že by díky Foxie upadl do úst všech městských lidských rozhlasů, nepochyboval. Neučinila by nic, čím by ho zesměšnila anebo naopak dostala do situace, která by ho zdiskreditovala. Ovšem ony lidské komunikační přístroje o nich mluvit stejně budou, tomu se nevyhnou. 
 
 
Kočár zastavil. ale než měl možnost vystoupit, zatahala ho za rukáv a zadívala se na něj prosícíma očima. 
"Popřej mi štěstí, Aleši." poprosila ho. Ano, již se účastnila mnoha společenských akcí, ale tohle bylo poprvé, kdy na nějakou šli společně. Věděla, že ženy budou posuzovat každý její vlas a vyhledávat sebemenší důvod k tomu, aby ji vyhodnotily jako tu poslední, co by si Aleše zasloužila. 
Pohladil ji a políbil na čelo. 
"Maličká, neboj se." 
Sloužící otevřel dveře, přistrčil schůdky, Aleš vystoupil a pomohl Foxie z kočáru. 
Ještě uhladila záhyb na šatech, v jedné ruce sevřela malou taštičku a druhou propletla s Alešovou paží. 
Nerada odcházela ze zahrady, ale nemohla jinak. Povinnost připravit se na večer byla přednější, než její touha rozeběhnout se s loveckými psy po louce a po polích. Rozloučila se s snad o několik let starší dívkou, která byla jedna z Alešových sloužících pracujících ve stájích a starajících se o zvířata. Jakmile se s Foxie jistým způsobem sblížily, stala se poněkud drzejší, ale Foxie nedělalo těžkosti ji kontrovat.. Naopak často v jejich společných rozhovorech, které poslední dva týdny byly častější a častější, neboť Aleš dolaďoval poslední komplikace týkající se jejich odjezdu, světlovláska vítězila. I přesto, že spolu hovořily, však Foxie nikdy nezapomínala, že ona je ta, která rozhoduje, co se má stát a co ne a její nová známa naopak osobou, která její přání má plnit. 
Vběhla do domu a se zavýsknutím vyběhla schody vedoucí k osobním pokojům pána domu a ložnicím. Rozrazila dveře, jako kdyby ji hořelo za patama a zůstala překvapeně stát. Šaty, které si přichystala na dnešní večer, nahradily jiné. Jednoduchý střih podtrhoval krásu její drobné postavy, přesto však nezařazoval šaty k levným modelům. Falová látka byla protkaná černými detaily a vše doplňovaly černé perly poskládané do náhrdelníku, naušnic a náramku. Model dokončovala nezbytná taštička na kapesníček a jiné ženské drobnosti. 
Na nočním stolku bylo položeno několik zvonků. 
 
Oslavenec s manželkou vítali přicházející hosty. Vypadalo to, že jejich dům dokáže pojmout stovky a stovky lidí. 
Foxie se usmívala, zdravila s lidmi, kteří se dali do řeči s Alešem a rozhlížela se kolem sebe. Kdykoliv pohlédla a usmála se na některou z většiny přítomných dam, setkala se s falešnými úsměvy lstivých lasiček, které však již teď ví, že kořist si před jejich nosem uzurpovala liška. 
Blížili se k hostiteli a Foxie poznala, že tady něco nehraje. Aleš se začal mračit a pán domu jakbysmet. 
"Přejeme vše nejlepší," zavrčel Aleš a předal do rukou Kranichose dárek. 
"Děkuji," odvětil stejným tónem modrooký muž. 
"Vše nejlepší, hodně zdraví a ať se daří." špitla dívka a opětovala hostitelův úsměv. 
S přáním hezkého večera se s nimi hostitel rozloučil a oni odešli. 
 
"Konečně," povzdychl teatrálně Kranichos a pozvedl sklenku s alkoholem k ústům již notně vyprahlým skoro věčně trvajícím zdravením a děkováním. 
"Kolik lidí sis pozval..." odvětil muž nalévající si zlatavý mok a v očích barvy rozteklé čokolády se rozzářily jiskry při pohledu na ženské osazenstvo oslavy. 
"Karoline chtěla takovou slávu." odvětil Tomas. "A ty se prosím tě kontroluj, slintáš jako hormonami zmítaný pubeťák." 
"No dovol?" odprskl Dahl. "Viděl jsi tu mladičkou blonďatou ve fialových šatech?" 
"Od Vávry?" 
"Nevím, po jejich doprovodu nekoukám. Dlouhé blond vlasy, drobná, ale určitě vášnivá potvůrka." snažil se o popis nejdůležitějších poznávacích znaků právník. 
"Hm," pousmál se Tomas. "Pozor, kamaráde, abys nepřestřelil, Vávra si na své nenechá sahat. Stačil mi jeho výraz, když jsem se na slečnu Foxie usmál." v duchu v něm při oné vzpomínce na ono pošťouchnutí se v něm rozlil libý pocit. 
 
*
Blonďatý mladík ji nabídl sklenku vína. S omluvným úsměvem odmítla a raději se vydala ke stolu, kde tušila, že by mohlo býti cosi nealkoholického.
Prodírala se mezi hosty, zdravila cizí tváře a marně natahovala svůj krček, zda nezahlédne aspoň cíp Alešova kabátu. Její doprovod byl vtažen do víru tančících párů. Hostitelky nedaly jinak, že si musí s nimi zatančit aspoň jeden tanec a spoustu jiných jeho známých s ním chtělo prohodit minimálně pozdrav.
Ne, že by na ni zapomněl, to ne, jen jaksi bylo od začátku jasné, že se chvilku bude muset zabavit sama.
Pousmála se na dámu v bleděmodrém, která cosi se zápalem vysvětlovala po jejím boku stojícímu doprovodu. Seňor se očividně bavil, jeho zelenošedé oči jiskřily a koutek úst se zkroutil pobavením, když mu hnědovláska briskně odpověděla.
 
Konečně dorazila ke stolu s občerstvením. Objevila sklenku džusu a nabídla si.
"Kdepak se mi touláš, Alešku." vyslala S.O.S. myšlenku ke svému milému. Dívka se otočila a málem by couvla, kdyby za ní nestál lahůdkami obložený stůl.
"Hezký večer," pronesl sametově Robert Dahl a usmál se.  Tento úsměv poznávalo mnoho žen, které byly zde v sále a nejen ty.
"I vám, pane," odpověděla Foxie a chtěla odejít, jenže Dahl se tak snadno nenechal odbýt.
"Jak se bavíte?" 
Málem by vyhrkla, že se doteď bavila dobře, ale vzpomněla si na dobré vychování.
"Děkuji, dobře. Vy? Dle vašeho úsměvu soudím, že báječně." 
"Jak jinak, slečno. Promiňte, ani jsem se nepředstavil." právník se chytil příležitosti, sevřel drobnou dlaň ve své, aniž by čekal na svolení a zároveň s vyslovením svého jména se dotkl rty hřbetu Foxieiny dlaně.
"Ale, ale, seňore Dahle," pousmála se a vykroutila se z jeho sevření. "Tohle se přeci nedělá." 
"Promiňte, slečno. Po vašem boku člověk zapomene na dobré mravy, jak je okouzlen vaší krásou." 
"Co na to říct. Snad jen, že pro vaše vlastní dobro byste si je měl připomenout a chovat se dle nich." pronesla nahlas světlovláska, v duchu však zavrčela: "No jen počkej," 
Robert Dahl dobře vycítil skrytou hrozbu, což byla voda na jeho loupežnický mlýn.
"A neopomněla jste na ně také trochu vy?" nedbal varování Dahl a dál se pokoušel uvěznit Foxie ve svých sítích, ve kterých ženy vzdychaly a nechávaly se ním přivádět ke sladkému šílenství.
Právník věděl, jak vyvést lidi, se kterými jednal, z jejich vnitřního klidu a rozkolísat jejich hladinu soustředění a sebejistoty. Foxie malinký okamžik přemýšlela, zda neudělala něco, čím by se provinila jak etiketě, tak dobré pověsti svého přítele, pak se ale vítězně usmála a přimhouřila očka.
"Kdepak, seňore. Mravy jste opět porušil vy, když mne chcete upozorňovat na mé případné nedostatky. S prominutím, jste drzý, pane Dahle." 
"Pro vás, seňorito, Robert. A smím-li znát jméno té, která o mě tvrdí, že jsem drzý a nevychovaný?" kontroval muž.
"I když se tak pěkně ptáte, seňore Dahle, ne." odvětila Foxie, s úlevou odložila napůl prázdnou sklenici na stůl a s dovolením nechala právníka za sebou, kráčeje k Alešovi, jež ji konečně našel.
 
*
 Vypadalo to, že se všichni hosté baví. Karoline se rozhlédla po přeplněném sále a spokojeně se usmívala.
"Opět se vám to povedlo," přitočil se k ní Robert.
"Děkuji." odvětila paní domu s úsměvem. "Snad se všichni baví," vyslovila nahlas svou tichou obavu.
"Nebojte, všichni se baví, každý tak, jak má rád." pronesl muž větu, která měla odehnat všechny její obavy a podíval se na hlouček dam, které se shlukly kolem černovlasého sloužícího s brejličkami na nose.
 
"Podívejte se na ni, jak se nese, jak se naparuje a dává všem najevo, že ona je ta nejhezčí, nejlepší, královna celé země." sladkým hlasem pronášela jedna z dam. Nádherná hříva kudrnatých vlasů poskládaných do umného účesu poskakovala sem a tam, jak otáčela hlavinku, aby oslovila co nejvíce žen, které ji obklopily. Její oči připomínaly korálky lasičky, která se však jen z dálky mlsně a závistivě dívá na svou oběť mizející za obzorem.
"Máte pravdu, seňorito Markéto," přitakala starší tmavovlasá dáma. Všechny se na ni podívaly s menším pohrdáním, tuto róbu měla již na oslavě konající se minulou sobotu. "Určitě má pletky se seňorem Dahlem. Všimly jste si, jak spolu cvrlikali?" pokoušela se ještě ona seňora zasést další semínko závisti a pochybností.
"Však to není jen tak, že ulovila neulovitelného Aleše Vávru." přisadila si další z žen.
Markéta Agencia pořád pokukovala po páru, jež vzbudil tento večer největší senzaci. Nepatřila k nejoblíbenějším ženám v sále, ale také ne k těm, kterým se muži raději vyhýbali. Její šat vykouzlil z dámy s ne příliš pěknou postavu poměrně pěknou kůstku. Robert Dahl by si dal říct. Však kdysi... Koutky úst ji samovolně poskočily nahoru při vzpomínce na románek s právníkem znajícím mnoho dámských ložnic tohoto městečka. 
"Je třeba jednat." pomyslela si, kývnutím hlavy dala svým známým na srozuměnou, že opouští debatní kroužek a pomalu vykročila směrem k Foxie, která se opět ocitla sama mezi cizími lidmi.
 
*
Předal Karolinino rámě jejímu manžílkovi, z něhož vyzařovala spokojenost.
"Jako ryba ve vodě," pomyslel si Robert a věnoval Tomasovi významný pohled.
"No co, co," mlčky nakrabatil čelo Kranichos a s káravým pohledem, aby si dal Dahl pozor na skandálky a skandály, sevřel ručku Karoline.
Robert Dahl však na jeho dobře míněné rady nedal a pohledem hledal mezi ozdobami přeplněnými sukněmi tu světle fialovou s černým zdobením.
Navenek se usmíval, jeho mysl však hledala všemožné způsoby, jak se dostat nejen k slečně bojovné, ale i nad nebo pod ní.
"Seňore Dahle," ozvalo se za jeho zády sladce.
 
"Dovolíte?" 
Foxie se otočila a s úsměvem poodstoupila od stolku s občerstvením. Tam ji dohnala žízeň, jenže než si stačila nalít další sklenici džusu, vyrušil ji Robert Dahl s doprovodem. Ona dáma se na ni usmívala, ale nepřesvědčila ji o tom, že by byla tou správnou společností pro tento večer.
"Seňorita Foxie, že?" zacvrlikala Markéta Agencia. "Roberte, nalil byste nám prosím něco dobrého?" 
"Já..." chtěla se bránit Foxie, ale Markéta ji nenechala domluvit.
"Ale prosím vás, pouze na seznámení, drahá." ujišťovala ji o svých nejčistších úmyslech žena a kudrliny ji poskakovaly kolem tváře. 
"Tady, dámy," podal jim sklenky Robert. "Na zdraví," 
Foxie si přiťukla se ženou, jež ji vnutila tu trochu alkoholu.
"S kým mám tu čest?" usmála se na ni a smočila rty ve drinku.
"Seňorita Markéta Agencia," představila se Markéta.
 
*
Aleše Vávru opět uchopila do svých spárů další z mnoha známých v sále plným lidí. Pomalu v něm vřel vztek, že mu lidé a jeho postavení nedopřejí dostatek soukromí k tomu, aby potěšil Foxie i sebe a společně se pobavili. Místo toho ji již podruhé nechal někde v sále, ani sám nevěděl, kde se lištička nachází. Jediné, čím se utěšoval, bylo vědomí, že Foxie je dost rázná, než aby ji tlak společnosti zatlačil do hlíny bezradnosti.
Netrpělivě potřásl hlavou a odpověděl na další z dotěrných otázek oné starší dámy.
Slíbil si, že je to poslední člověk, který ho od blondýnky odtrhl. 

Seňorita Agencia švitořila o všem možném. Také se všemožnými způsoby pokoušela z Foxie dostat důležité informace o jejím původu, místu, odkud pochází, společenském postavení, jak se jí podařilo ulovit Aleše Vávru.

Foxie se však měla od začátku na pozoru. Jakmile ji byl vnucen alkohol, dávala si dobrý pozor, aby nikdy nepohlédla na prázdné dno oné prvé sklenky.

Seňor Dahl se stával neodbytnějším a stejně tak seňorita Agencia. Být to spolužačka ve škole, tak by ji peprně poslala do háje, tedy do školní zahrady k šípkům, ale nyní ji nezbývalo nic moc jiného, než ji nechat, aby dokončila své doposud pořád ne příliš úspěšné výzvědy. Samozřejmě, že se dozvěděla, odkud Foxie pochází, jaké jsou poměry, ve kterých vyrůstala, jak se dnes baví.

Robert Dahl občas Marketino vyptávání přerušil vtipnou poznámkou, a když byla vhodná příležitost, otočil se na Foxie s dotazem.

"Zatančíme si?" navrhl ji tmavovlasý muž, jakmile Markéta dokončila vyjádření svého názoru na Foxiino hodnocení večera. "Odmítnutí nepřijímám." 

"Pak je zbytečné používat větu tázací a doporučovala bych místo ní použít větu rozkazovací." odsekla Foxie a odložila sklenku s nedopitým drinkem.

"To bych si nedovolil, slečno Foxie." pousmál se Robert, také odložil sklenku a nechal Foxie, aby se do něj zavěsila.

Vlastně byla ráda, že se tímto způsobem zbavila jednoho zla v podobě nesympatické ženy. Kdyby nebyla tak dotěrná, možná by její společnost Foxie uvítala, ale takto...

"Seňore Dahle, neměla jsem toliko možností, jako vy, tak doufám, že omluvíte mé případné chyby a šlápnutí střevíčku na vaší ctěnou nohu." zašvitořila, jakmile si ji Dahl přitáhl k sobě, jak jen jim to společenská norma povolovala.

"Ovšem. Nemohu se přece zlobit na tak roztomilé a sličné stvoření," V tmavých očích se zablýsklo a zpevnil sevření, ve kterém držel mladičkou dívku.

"Jak jsem o tom mohla pochybovat," povzdechla si Foxie v duchu si slibujíc, že mu na tu jeho nohu opravdu dupne, pokud s ní nepřestane takhle otevřeně flirtovat.

 

Nechala se unášet tóny tance, během něhož se s tanečníkem splétali a rozplétali v různých tanečních figurách. Ráda tančila tento tanec, neboť měla dostatek prostoru pro vyjádření ladnosti a také určité nevinné svůdnosti. Podtočila se pod Robertovou paží a mimoděk se na něho usmála. Kývla na něho, jak taneční kreace přikazovala, podívala se doprava a zase zpět na partnera, pak s úklonem dokončila tanec.

Robert Dahl ji opět nabídl rámě a doprovodil ji zpátky ke sloupu, pod kterým předtím stáli a také zpátky k seňoritě Markétě.

Ne, ne, takhle jednoduché to dnes Foxie rozhodně mít neměla.

 

"Krásný tanec," pronesla Markéta. "Slušelo vám to. A slečno Foxie, byla jste jak motýlek. Kde jste se učila tančit?" 

"Rodiče se vždy účastnili důležitých společenských událostí, proto jsem byla i já od útlého věku vedena i k výuce tance. Abych vám ale odpověděla, nejdřívě mne učila matka, pak samozřejmě taneční mistr." odvětila Foxie s úsměvem.

"Seňore Dahle," otočila se k muži, který se pásl pohledem na Foxiein zvedající se a klesající hrudníček, po tanci o něco v rychlejším tempu, "přinesl byste nám opět nějaké občerstvení? Vsadím se, že seňoritě Foxie vyschlo v ústech po vašem emocemi nabitém tanci." 

"Samozřejmě, seňorito, nějaké konkrétní přání, když už jsem byl pasován do role sloužícího?" odsekl Dahl.

"Ne, děkuji, nechám to na vás, vy určitě potěšíte naše mlsné jazýčky." odpověděla Markéta mile a obrátila se k Foxie. Jakmile se však muž vzdálil, mrkla na nedaleko stojící přítelkyně a oním neverbálním gestem je přizvala krozhovoru s blonďatou konkurencí.

*

Mnohdy si myslíme, že nic horšího již nás potkat nemůže. Opak je pravdou. Právě toto si říkala Foxie, jakmile ji obklopil houf dam již poněkud omámených alkoholem, závistí a škodolibostí. Nejen, že je tyto věci omámily, hnaly je k jednání, jaké si dovolovaly k Foxie. Mírnou alternativu tohoto chování znala dívka již od svých spolužaček, toto však předčilo vše. Jako jedna žena se pustilo ženské pokolení do jedovatých otázek, poznámek a šťouchanců.

Markéta Agencia se pouze nenápadně usmívala a snažila se na oko ženy mírnit, aby nebyly tak zlé. V duchu si však gratulovala a bavila se, jakým směrem se onen večer ubírá.

„Ne, nechci nic, děkuji.“ Již snad popáté odmítla Foxie nabídku na kapku alkoholu a zoufale pokukovala po někom, kdo by ji ze spárů drbu chtivých žen zachránil.

„A kde jste se se seňorem Vávrou poznali, drahá?“

"Zde máte ty bonbony, slečno."
Zvedla hlavu a pomněnkové oči se zahleděly do očí černějších než po staletí v zemi se vytvářející zásoby uhlí.

Ani za všechna bohatství, slávu a historické památky světa, které ji byly tak drahé, by v tuto chvíli těmto lidem nepřiznala, jak se s Alešem seznámili. Ne snad proto, že by za to styděla, to vůbec ne. Naopak. Přišlo ji to v tuto chvíli však tak intimní, že se začervenáním, které dámy připisovaly jejímu mladému věku a snad i případným nepřístojnostem, pronesla:

„Seznámili jsme se na jednom plese. Pan Aleš hledal příjemnou a inteligentní společnost, kterou našel v mé maličkosti.“

Styděla se, hrozně se za tu lež styděla, ale nic naplat, již bylo vše vysloveno a dámy byly chtivé dalších senzací.

„Nemyslíte si, že jste na něj příliš mladá?“ podotkla seňora, která ji byla představena jako Andreasita Tonto.

Foxie jako kdyby někdo před nosem zamával muletou.

„Ale no tak, Andreasito.“ Ohradila se Markéta a než stačila dodat další hranou výtku, Foxie začala zuřit i slovně.

„Ano, seňoro, rozhodně byste se k němu věkem hodila spíše vy, i když,  spíše seňora Markéta, ta je přeci jen mladší. Ovšem nemyslím si, že pan Aleš u svých přítelkyň hledí na věk, spíše na to, co mu mohou nabídnout během rozhovorů a společných chvil.“ Odsekla naštvaně. „A v tom jsem, s prominutím, lepší.“

„No toto, co si to dovoluješ?“ přešla žena na tykání.

„Víte, dámy, těšilo mě. Přeji vám hezký zbytek večera a… Á, seňore Dahle, jsem ráda, že se vracíte.“ Usmála se Foxie na přicházejícího muže, v jehož dlaních se nacházelo několik sklenic. Rychle mu pomohla se jich zbavit. „Půjdeme si ještě zatančit, že?“

„Ovšem.“ Souhlasil právník překvapen Foxieinou vstřícností. „Rád.“

„To je mi jasné,“ pomyslela si dívka, navenek se spokojeně usmívala a táhla Dahla k parketu. „Jenže ty jsi přece jen teď menší zlo.“ Povzdychla si v duchu a doufala, že u toho malého zla zůstane.

*

Dívka čekala, že společník bude opět poněkud dotěrnější. Jaké však bylo její překvapení, když se z Roberta Dahla vyklubala příjemná společnost. Po sérii tanců, které trvaly přiměřeně dlouho, aby sálem dámy roznesly klepy, jak se to vlastně má se seznámením a společenským statusem mladé dámy, ji Robert Dahl odvedl k jednomu z mnoha stolů s pohoštěním.

Právník s ní debatoval o zvratech v Evropě, o dějepise, který tak milovala, a co víc, naslouchal jejím názorům, oponoval anebo souhlasně pokyvoval hlavou.

"Jste samé překvapení," rozesmál se po Foxieině dlouhém výkladu, v čem toto město ztrácelo a v čem zas bylo na výši oproti jiným, které poznala.

"Zakládám si na tom pověst," odvětila a přijala nabízenou sklenku. Chtěla zvednout nesouhlasně obočí a odvětit, že alkohol nepije, avšak...

"I já dokážu překvapit." 

*

Zvědavě nakoukla na terasu, která se topila v šeru noci, jejíž temnotu prozařoval dorůstající měsíc.

"Neostýchejte se a pojďte dál. Zahrady vypadají krásně, ne?" lákal ji k sobě Robert.

Dívka nerozhodně přešlapovala na prahu a pokukovala po přírodě obklopující sídlo Kranichosů. Ze zahrady se ozývala tichá zavýsknutí spokojených párů, laškujících, případně se proplétajících a dovádějících. Občas je přerušilo nespokojené zakřičení vyrušeného ptactva.

Právník se rozhodl překonat její ostych a ukojit její zvědavost, mimo jiné. Dvěma rychlými kroky byl u ní, sevřel její dlaň ve své a odtáhl ji až k zábradlí.

"Vidíte? Nelhal jsem, když jsem vyprávěl o krásách a tajemstvích zahrad." zašeptal ji do ucha.

"Ano?" zašeptala okouzlena krásou, jenž vykouzlila noční obloha ve spojení se stromy, keři a květy topícími se v měsíčním světle. "Jaká tajemství?" chytila se na udičku Foxie.

Robbie ji objal kolem ramen a přitiskl k zábradlí.

"Přeci tajemství, která si sdělují pouze milenci, slečno Foxie."

Ve Foxie by se krve nedořezal. Takhle hloupě naletět hlupákovi, jaký se vyloupl z onoho kultivovaného muže, se kterým diskutovala, vyklubal.

Začala se vzpírat, pokoušela se vymamit ze želez jeho léčky. Jakmile se ji pokusil políbit, vší silou ho udeřila temenem do nosu. Podpatek zaryla se vší silou do jeho nártu. Bránila se, seč mohla, jen aby ji pustil a nechal.

Nejspíš měla štěstí, protože Robert si hodně rychle rozmyslel své rádoby romantické nálety a nechal ji za sebou, mnouce si natlučený nos a zjišťujíc, zda zůstalo pouze u natlučení, anebo došlo ke krvavým ztrátám.

"Hlupáku," zasyčela, těžko říct, zda k Dahlovi, nebo k sobě samé. Pěstičkama si otřela slzy, deroucí se do nalíčených očí a utekla.

*

Narazil na ni, když vycházela z toalety. Oči a nosík zarudlé, drobné dlaně sevřené v pěst. Jakmile si ho všimla, rozeběhla se k němu a slzičky ji samy od sebe opět skanuly po tvářích.

"Alešíííí," popotáhla a zamračila se. "Nechal jsi mě samotnou." vytkla mu a symbolicky ho udeřila pěstí do hrudi.

"Kdo ti co udělal?" zahřímal, popadl její ruce do svých, pak ji ale objal a přitulil k sobě, nedbaje na to, že mu její slzy udělají na slušivém fraku šmouhy.

Zamračila se, odtrhla se od něj a dala ruce v bok.

"Tak nejprve ty," odsekla naštvaně. "A pak... ale nikdo. Jdu zpátky na toaletu se upravit, počkej tady na mě." zavelela, otočila se na podpatečku a odkráčela. 

 

V duchu plakala a plakala, až by srdce usedalo, navenek si však upravovala, v rámci možností, pokažené líčení. Bylo ji, jako kdyby ji někdo sebral všecičku radost. Asi zavelí, aby odešli a pokud nebude chtít jít i Aleš, tak... odejde sama. Ták!

 

Plány jsou jedna věc, to, jak si život vymýšlí různé nástrahy a pasti, druhá. 

Vešli do sálu, kde se bavil zbytek hostí, již notně posilněných nejlepším alkoholem, který mohl hostitel nabídnout, zaklesnutí a usmívající se. 

"Hrdličky se nám vrátily ze zahradních radovánek," zašvitořila sladce Markéta a pohodila kudrlinami. 

"A nešla tam náhodou slečna s Dahlíčkem?" odvětila druhá s poťouchlým zachichotáním. 

"Že by jeden krasotince nestačil?" přisadila si Andreasita. 

"Nu, těžko říct, každopádně se něco dělo, protože..." odmlčela se Markéta a významně pohlédla směrem k páru, "má Vávra nějak ušpiněný kabát a ona pomačkané šaty." 

Všechny dámy, slečny, vdané paničky i vdovy zaostřily a souhlasně kývaly hlavinkami, polohlasem pronášejíce kázáníčka a moralizování. Stačil pověstný oka mžik a danou fámu si mezi sebou vyprávělo mnoho hostů. 

 

"Přišli jsme se rozloučit." zavrčel Vávra k oslavenci. 

"Už?" podivil se Kranichos. "To snad ne. Pokud se, slečno Foxie, nebavíte, dovolte, abych to napravil. Smím prosit? A pamatujte, že oslavenci se plní téměř všechna přání." zapředl muž jako kocour, ignorujíc dívčin doprovod. 

Dívka se podívala na Aleše, pak na Tomase, přijala nabízené rámě a rozpačitě pronesla: 

"Když se oslavenci plní téměř všechna přání, proč nesplnit tuto drobnost." 

 *

Foxie se v Kranichově náručí cítila poněkud nesvá. Jeho pohled jasně oznamoval, že ví, co se na terase událo. 

"Doufám, že aspoň trochu zmírním hořkost dnešního večera, drahá." pronesl s úsměvem a uklonil se na konci tance. "Ještě jeden?" natáhl k ní ruku. 

Přikývla. Nejraději by se zahrabala pod peřinu, objala polštář a v slzách utopila svou hořkost a zklamání. Nadechla se, narovnala a pousmála se na svého tanečního partnera. Za jeho zády uviděla hlouček dan s ústy plnými pomluv. 

"Já se nedám," pomyslela si. 

"Děkuji, seňore a omlouvám se, pokud vám kazím večer." otočila se kolem vlastní osy a vzápětí se znovu opírala o mužovo rameno. 

"Ale kdeže," přesvědčoval ji o opaku jejích slov modrooký krasavec. "Není proč se omlouvat," Přitáhl si ji k sobě blíž a zašeptal ji do ucha: "Jen se připravte na vlnu drbů, dohadů a klepů, milá." 

"Samozřejmě," odvětila rovněž šeptem. 

"Pořád ještě chcete odejít? Anebo se mi vás podařilo přesvědčit, abyste zůstala aspoň na chvilku? Za okamžik bude krájení narozeninového dortu." lákal ji hostitel. 

"No..." zamyslela se. "Tak dobře, ale jen na chviličku." 

 *

"Aleši," pokárala ho již podruhé Karoline, když ji ve své nepozornosti dupnul na nohu.

"Promiň," zavrčel, odstrčil ji od sebe a zase si ji přitáhl. 

"Vůbec to té holčině neulehčuješ." vyčítavě pronesla bruneta a byla ráda, že tanec končí. Jindy báječný tanečník by dnes mohl soutěžit v soutěži o největšího "dupnožku". 

 

"Vůbec to té holčině neulehčuješ."

Karoline ťala do živého. 

Kranichos doprovodil Foxie k Vávrovi a pozval je k ochutnávce narozeninového dortu. Foxie měla očividně lepší náladu. Jak mohl zapomenout na to, že je to pořád ještě svým způsobem dítko a dnes potřebovala jeho pomoc? Až příliš spoléhal na její samostatnost a jistou vyspělost. 

Oslavenec pozval všechny ke stolu s dortem, jedním výdechem sfoukl svíčky a spokojeně se zazubil. Foxie a většina hostů nadšeně tleskali. 

Vrčel. Pohlédl na Kranichosovu tvář a věděl, že mu Karolinin muž uštědřil pěknou výchovnou lekci. 

 

Markéta musela uznat, ře co se jídla, pití a narozeninového dortu týče, tak seňora Kranichos vybrala velmi dobře. Vložila další lžičku ovocem naplněného těsta do úst a rozhlédla se po svých přítelkyních. 

"Všimly jste si? Tak už okouzlila i seňora Thomase." poznamenala jedovatě. Většina očí pohlédla tam, kde nyní stáli Foxie, Aleš, Thomas a Petría. Thomas bavil ostatní a Foxie se z plna hrdla rozesmála. Omluvně se usmála a přitiskla se k Alešovi. 

"Ale, ale, seňore Dahle." zašvitořila žena s vodopádem kudrlin kolem obličeje a pozvala muže do jejich diskuzního kroužku. "Jak jste se pobavil se seňoritou Foxie?" 

Robert měl v první chvíli chuť ženu uhodit. Nejhorší ze všech, které mu nabídly exkurzi po své ložnici a těle. V očích barvy rozteklé čokolády se zajiskřilo a právník odvětil s úsměvem mlsného kocoura: 

"Markétko, přeci víš, že nejsem indiskrétní. Ale abych ukojil tvou zvědavost, slečna Foxie si nestěžovala." 

"Soudě dle pomačkaných šatů a mírně rozmazaného líčení nepochybně." ďobla si Markéta a dámy se pobaveně rozesmály. 

"Krasavice, omluvte mě, musím něco sníst. Nějak mi po tom dovádění vyhládlo." 

*

Díky Thomasově zásahu se Foxie ještě chvilku zdržela, dokonce si ještě zatančila s Alešem. Zlobila se na něj, ale to si s ním vyřídí doma. 

"Děkujeme, že jste přišli." loučila se s nimi Karoline. 

"Zítra přijďte na odpolední čaj." pozývala je Petría. Thomas se naklonil k Foxie a zašeptal tak, aby to slyšela jen ona: 

"Ještě přijde spousta zklamání, drahá, ale vy to určitě ustojíte." 

Narovnal se, podáním ruky se s nimi rozloučil a oni odešli. 

 

Ještě služky nepřinesly mléko, ovoce a zeleninu a už se městem šířily zvěsti o té, která ulovila nepolapitelného Vávru. 

Prý je to pěkná divoška... Okouzlila Roberta Dahla... Ne, ten okouzlil ji... Pěkně si zašpásovali... Nakonec ještě koketovala s Kranichosem... Přímo před Karoline...

A delší perličky doprovázely dozvuk velkolepé oslavy. 

Foxie si spletla vlasy do copu a pohlédla na svůj odraz v zrcadle. 

"To bylo hloupé." promluvila dívka v zrcadle. 

"Bylo." odpověděla s pokrčením ramen. "Ale nebudu mu přece říkat, jak jsem se díky své hlouposti dostala do spárů toho, toho... grrr." 

"No, aspoň jsi zažehnala dalšímu skandálu, když už nic." rýpnul si do ní její odraz. 

Třískla s hřebenem o toaletku a zamračila se. 

Tohle bude mít na talíři od sebe samé ještě pěkně dlouho. A nejen to... 

 * 

Robert Dahl se rozvaloval na pohodlné pohovce a pohazoval si jedním z pomerančů, které do misky na stolku stojícím na vzdálenost natažené paže naaranžovala služka, jistě na příkat Karoline. Ta si na detaily potrpěla. 

Jedním uchem poslouchal výtky pána domu a jeho zaměstnavatele v jedné osobě, druhým naslouchal v pozadí znějícímu prozpěvování služky, co ve vedlejší místnosti sklízela po snídani ze stolu. 

Zašklebil se, když Málinka, pokud si dobře pamatoval její jméno, zazpívala známou melodii tak falešně, že by se za to styděly i kočky na střechách při jejich nočních koncertech. 

"Posloucháš mě vůbec?" 

Robert zaregistroval tento dotaz a zadíval na Kranichose. 

"Upřímně, ne. Nestojím o promlouvání do duše, příteli." 

"To vidím. Každopádně to byl tvůj poslední exces, co se týká slečny Foxie." položil mu Kranichos imaginární nůž pod jeho krk. 

"Zdá se mi to, nebo jsi tu žábu vzál pod svá ochranná křídla?" naklonil právník hlavu na stranu a jeho sametově hnědé oči rentgenovaly Kranichosovu tvář. 

"Vávru sice nesnáším, ale nepotřebuji si z něj udělat ještě většího nepřítele, než byl doteď." pronesl Thomas nahlas, avšak v duchu se ozval hlásek s opačným tvrzením. 

"Vážně si na seňoritu Foxie neděláš chutě sám?" 

"Nebuď nechutný." odsekl Thomas. "Je to sice pohledné mládě, neříkám, že by se mi nelíbila, ale jak říkám, mám rád svůj nos a nepotřebuji, aby mi ho Vávra rozbil," 

"Proč si neokořenit trochu svůj nudný život. Sám jsi říkal, že máš poslední dobou své ženušky dost." pokoušel ho stále právník. 

"Na to ale nepotřebuji být skoro pedofil." odvětil Kranichos sarkasticky. "Navíc, není můj tip. Tak nějak ji v jistých partiích hodně schází." 

"Ale, ale... To mě zajímá. Neměla náhodou tvá oslava nějakou sladkou dohru?" muž odložil pomeranč zpátky k ostatním. 

"Kdoví, Roberte, kdoví. Moje žena každopádně ne." nasadil Thomas úsměv mlsného kocoura. "No," nespokojeně mlaskl. "Máme hromadu práce a zatím tu tlacháme jak služky na trhu." 

"No, dovol." ohradil se Dahl a postavil se. "Tak ukaž, s čím si nevíš rady..." přistoupil ke Kranichově pracovnímu stolu a za chvíli byli oba ponořeni do hromady obchodních smluv, formulářů a korespondence. 

 * 
Foxie se zamračila a utáhla pásek na jezdeckých kalhotách. Sice by si měla splést vlasy do copu, z praktického hlediska by to bylo lepší, ale věděla, že když se zlobí, hříva zlatých vlasů bude vypadat efektivněji. 
Zlobila se, opravdu se zlobila. Sice si za to z části mohla sama, ale když si dnes po probuzení analyzovala průběh včerejšího večera, uvědomila si, že Aleš s ní skoro ani nebyl. Nechal ji napospas lidským žralokům libujícím si v konzumaci malých nezkušených ryb.
Popadla do ruky jezdecký bičík a s tichým zaklapnutím zavřela dveře, byť ji svědila ruka, aby s nimi pořádně třískla.
 
Aleš Vávra se zakousl do křupavého croissantu a sladká náplň polechtala jeho na chutě náročné patro.
Špatně se dnes vyspal. Možná proto, že Foxie nepřišla a on si již zvykl na svůj rituál při usínání, kdy zabořil hlavu pod její rameno a usnul přilípnutý k jejím zádům a voňavé záplavě vlasů.
V kočáře si při odjezdu ze sídla Kranichosů dívka sedla do rohu, paže překřížené na prsou a tvář zachmuřenou. Snažil se vyzvídat, co se jí stalo, přece viděl, že plakala. Odmítala se mu svěřit. Omluvil se, zabručela jen, že je to oficiálně všechno v pořádku.
Oficiálně.
Čokoládová náplň poněkud zhořkla.
Slyšel, jak Foxie schází ze schodů.
"Dobré ráno," pozdravil ji hlasitě skrz otevřené dveře. 
 
*
Rozhodl se zkontrolovat stáje. Koneckonců tam již nějakou dobu nebyl a pokud si člověk na své podřízené čas od času nedupne, tak pořádně vykonanou práci nemá. 
Ne, opravdu byla jen náhoda, že se tou dobou měla Foxie vracet ze své projížďky. Z plesu se ještě nevyspala, ráno mu odsekla, že snídat nebude,  nemá chuť a jde se raději projet a nadýchat se čerstvého vzduchu. 
Jako spratek pubertální. 
Jako? 
Uraženě pohodil hlavou, ale ihned si uvědomil, že se právě nechal unést emocemi, které by v něm snad ani být neměly. 
Odpoledne jdou ke Kranichosům na čaj. Taky si to Kranichos mohl odpustit. 
Musel uznat, že to byl od něj povedený tah. 
 
Chechtala se. Přidala si tak krásně volná... Volná... Bez starostí... 
Koňské svaly byly napnuté a během zběsilé jízdy pracovaly, jak jen mohly. Napnuly se a... 
Hop! 
Foxie nadšeně vykřikla a pobídla zvíře k dalšímu skoku. 
Hop! 
Věděla, oč může přijít, kdyby spadla, a možná proto jí taková jízda nejvíc bavila. 
Blížila se k Vávrovým stájím a pobídla koně ještě k většímu výkonu. Kůň si musel myslet, že je snad honí všichni čerti s Luciferem v čele. Poslušen pobídnutí přidal. 
 
Divoženka - to byl první příměr, který ho při pohledu na Foxie napadl. Její zlatá hříva povlávala a skoro by se vsadil, že s koňským hřbetem za tu dobu, co byla pryč, srostla. Snad se ani právě nekoukal na člověka se zvířetem, ale na nějakou novou, podivuhodnou bytost, z níž vyzařuje magická síla, ke které by měl člověk cítit úctu a dokonce i špetku bázně. 
"Aleši!" vykřikla a přitáhla otěže, aby zastavila. 
"Toho koně jsi pěkně uhnala." zabručel a pomohl ji seskočit. 
Pochopili oba, že hádka, která je od večera rozdělovala, byla skoro pryč. 
"I ne," oponovala dívka. "Potřeboval se pořádně proběhnout, aby nezakrněl. Však ho pěkně flákáš a nejen tohle zvíře. O další se postarám příští dny." 
"Jen to ne." rozchechtal se tmavovlasý muž a odnášel sedlo, které Foxie mezitím, co mu hubovala, rozepnula a připravila k očištění. Sama se jala vysušit zvířeti propocenou srst. 
"A pospěš si, abychom ke Kranichosům nepřišli pozdě." zavolal na ni Aleš přes rameno.
 
Foxie celou cestu vykukovala z kočáru. Těšila se. Po očku přitom pokukovala po Alešovi, který si mezitím rozprostřel noviny, které ještě ten den nestihl přečíst. Mračil se při jejich čtení. 
Samozřejmě. Bulvár si nenechal ujít včerejší ples u Kranichosů a vybarvil ho v těch nejzuřivějších barvách. 
Alešovi to slušelo. A jak. Jen ji vadily ty s přesností učesané vlasy. Kdyby mohla, vjela by mu svou drobnou dlaní do hnědých kadeří a pocuchala je. 
Jupí, už budou na místě. 
 
Robbie brblal. Nejraději by už před hodinou skončil, zašel by si do parku, aby si trochu užil krásného počasí a také pohledu na mladé slečny. 
"Ještě musíme zkontrolovat tuhle smlouvu. Do zítřejšího večera ji musím odeslat a nejpozději za tři dny potřebuju dostat zboží." ukáznil ho Thomas a vrazil mu několik listů do rukou. "Na randění budeš mít čas, až tohle dotáhneme do konce." 
"Občas bych měl chuť tě zažalovat za šikanu zaměstnance." 
"Nech toho," pronesl Kranichos nevrle, hluboce již ponořen do papírování. 
Vyrušil je až povyk na chodbě. 
 
*
Foxie se rozhlizela kolem sebe. Byla v novem prostredi hodne nervozni. Senora Karoline je privitala s usmevem a malou spetkou odmerenosti, kterou ji ovsem Vavra nandaval po hrstech. Jakmile vsak pribehla senorita Petria, byl divcin ostych mensi a jeste k tomu ji jedna z hostitelek nakazila svou bezprostednosti. 
"Date si kousek dortu? Urcite si date." nenechala ji medenovlaska ani odpovedet, popadla ji za ruku a tahla ji ze salonku pryc. "Musim se priznat, ze kdyz je Ales s Karoline, musim je po chvilce nechat samotne, jak moc mi pripominaji stekajici psy, kteri se neustale skoro rvou." 
Foxie byla davkou uprimnosti prekvapena. 
"No..." chtela Petrii neco rici, ale zena ji opet nedala moznost dokoncit vetu. 
"Takze, Foxie... Mame tady kousek ovocneho zakusku, cokoladovy dort s naprosto uzasnou penou, mimochodem, kralovske umeni naseho kuchare a taky zbyl jeste karamelovy dort. Karoline toho nachystala, az si myslim, ze to budeme urcite jist jeste tyden." 
Foxie se posadila na zidli u stolu v prazdne kuchyni. 
"Tak jaky?" 
"Hmmm, cokoladovy." odpovedela a leknutim malem vyskocila, kdyz se ji za zady ozval emocemi nabity hlas. 
"Senorito Petrio, vzdyt vite, ze by stacilo rici Malince a ona by vam dortik prinesla." 
Petria se rozesmala, vbehla kucharovi do naruci a nechala se od nej pohladit po tvarich. 
"Michelio, vis, ze si rada pro nejaky mls dojdu sama. Aspon te zase uvidim." 
"Slysel jsem dobre, ze si date, senorito, cokoladovy dort, ze?" pod kstici cernych vlasu se na ni usmaly kucharovy oci a nez se otrepala z prekvapeni, ze najednou v kuchyni nejsou sami, uz mela pred sebou kousek velmi dobre vypadajici sladkosti a Michelio chystal pro navstevu a pro panu salky s kavou a cajem. 

Kranichos nespokojeně mlaskl. S Dahlem šili všichni čerti a co na tom, že jaro už předalo vládu létu a tím pádem by ho měly jarní choutky už dávno přejít. 
Kdepak. Bylo zřejmé, že hluk za zavřenými dveřmi upoutává jeho pozornost více, než by měl. 
A tolik práce by bylo třeba dodělat. 
"Roberte, Roberte. Co s tebou?" povzdechl teatrálně muž. Následovné kývnutí směrek ke dveřím bylo pro právníka jasným znamením, aby vystartoval jako gazela pryč. 
 
"Ne, už ne!" jíkala Foxie povalená na podlahu hnědým psem doprovázeným světlosrstou fenkou. "Aito!" vyjekla, když ji fena notně olízla obličej. Kuličku už okřiknout nestačila, když ji svou huňatou hlavu vrazil do hrudi. 
Všichni tvořili veselé klubko plné nohou a rukou. 
"Měnil bych s tím psem, seňorito." zaševelil Robbie a nabízel Foxie dlaň k pomoci. 
Foxie zbledla a nevěřícně zírala na muže, který ji zkazil včerejší ples. 
 * 
 
(zkopírovat z historie)
 
 
*
Aleš Vávra měl ve zvyku si na své věci dávat za všech okolností pozor. Foxie sice nebyla žádným předmětem, který by mu patřil, přesto však představovala cosi převelmi vzácného, co je potřeba střežit. 
Po očku sledoval hrající si Foxie a jedním uchem poslouchal švitoření hostitelek. Ústa, která se na veřejnosti smála jen velmi pramálo, se povytáhla k úsměvu, když viděl, jak pes Foxie povalil na zem a dožadoval se větších projevů nákloností. 
"... hodláme se zúčasnit noci lampionů. Doufám, že dorazíš také se seňoritou Foxie." pronesla Karoline a Aleš dobře vytušil, že to není doufání, ale bezkompromisní příkaz, aby přišli. 
Slavnost lampionů... To by se mohlo Foxie líbit. Noční zahrady, světla lampionů a samotné jejich vypouštění je významnou událostí města. 
"Uvidíme se tam, Karoline. Petría půjde také?" 
"Ale ano," odpověděla dotyčná a pohrávala si s vějířem. "Půjdu, i když nevím, co bych tam vlastně dělala. Slavnost je většinou určena párům." 
"Jak tě znám, Pet, nudit se určitě nebudeš." mrkl na ní Aleš. 
 
Zpozorněl. 
Foxie si přestala všímat psa a spíše se soustředila na muže, který se před ní objevil. 
Byl včera na oslavě... 
Dahl. 
Bavil se s Foxie. 
Natolik již Foxie poznal, že naprosto zřetelně vyčetl z jejího postoje a vzdorného pohození hlavou naježenost a odtažitost. 
Co se to tam mezi nimi děje? 
"... mohli bychom předtím společně poobědvat, odpoledne si zajet někam na výlet a večer jít na slavnost...." Karoline byla opět ve svém živlu, kdy plánovala další z mnoha střetnutí. 
"Ale jistě, jistě..." Momentálně by muž odkýval ženám, se kterými mluvil, cokoliv. Jeho pozornost byla upřena na drobnou světlovlásku a muže, se kterým se již očividně hádala. Pokud dobře viděl, vytáhl ji ten muž bez jejího dovolení za zápěstí, aby se postavila. 
Jakmile se na něj dívka podívala a on viděl třpyt jejích očí, který nebyl zapříčiněn štěstím, zapomněl na slušné vychování a vystartoval z křesla, na němž seděl, jako gepard za gazelou přímo k Foxie a Dahlovi. 
*
 
Přitulila se ke svému milému a spokojeně vzdychla. Zakutaná pod peřinou se schoulila do klubíčka a nechala se objímat. 
Aleš již nezuřil, naopak se k ní tulil a líbal ji na holé kůži - ramenou, krku, čele. Když ji políbil na nose, slečinka se zachichotala. 
"Už je dobře?" zeptal se Aleš starostlivě. 
Místo odpovědi kývla hlavou. 
Foxie se i přes jeho něžnosti v duchu trochu třásla. Dnes poprvé opravdu viděla tu stránku Alešovy osobnosti, se kterou se ještě nesetkala. 
Robert Dahl si určitě ještě teď ledoval natlučený nos. 
 
Muž se přiřítil k hádajícímu se páru. Až poněkud hrubě odstrčil Foxie bokem a aniž by se ptal po důvodu jejích slz, napřáhl se a dal Dahlovi pěstí do nosu. 
Byl tak rozčílen, že by se nedivil, kdyby mu ten nos zlomil...
 
"Nezlobíš se?" 
"Proč bych měla? Proto, že jsi mu dal jednu do nosu? Ale kdepak. Patřilo mu to." zasmála se Foxie a překulila se na Aleše. Obkročmo se na něj posadila a prsty si prohrábla vlasy.
"Moc se tam nevrť," zabručel Aleš spokojeně. 
"Proč?" odvětila Foxie, aniž by pořádně uvažovala, nač se to vlastně ptá. 

*
Po Alešově odborné odpovědi zčervenala. No jasně, byla to hloupá otázka, souhlasila. 
Naschvál sebou zavrtěla. 
"Hyjé, jedeme!" zavýskla a zarajtovala. 
"I ty jedna." zavrčel Aleš a jednou dvakrát přirazil. Pak ji shodil vedle sebe a přitulil se k ní. Rád se k ní tulil a upřímně, Foxie volila pro muže jeden z nejvíce nesnesitelných prostředků trestů, když se zlobila. 
Zašeptal ji do ucha, jak ji má rád a pohladil ji. Bylo na ni znát, že ji to potěšilo. Přeci jen, měla za sebou perný den... 

"Příště si už snad dáš pozor na chmatání po cizím majetku." pronesl pobaveně Kranichos. 
Kdyby mohl, jednu by zaměstnávateli a příteli v jedné osobě pleskl. Poslední, na co měl zrovna chuť, bylo poslouchat Thomasovům kázáním o tom, jak nevhodně se choval. 
Měl předpokládat, že Vávra zareaguje tak prudce. Slyšel o něm samé zajímavé informace - obchodník, který se nebojí jít až přes pomyslné mrtvoly, aby dosáhl svého. Ovšem, pravda, kdoví, nakolik jsou  dané povídačky pravdivé. O jeho mušce a pěsti však pravdivé byly. Bohužel. 
Thomas mu podal další pytlík s ledem, který si vložil mezi sněhobílou látku a přiložil k nosu. 
Usykl. 
To jediné na záletech nesnášel - občasnou ránu. 
"Snad toho na chvíli necháš." 
"Nech toho." zavrčel právník. "Na tohle fakt nemám náladu." 
Do pokoje, kam se ti dva po incidentu odebrali, vešla Karoline a podala Robertovi sklenku s tvrdším drinkem. 
"Příště prosím mimo zdi našeho domu." řekla razantně a zazvonila na služku, aby odnesla již nepotřebný led měnící se na talíři v kaluž vody. 
 
Foxie se zamračila a otočila se. Služky se přestaly chichotat a úslužně ji naservírovaly snídani. Jakmile se však otočila, začaly se jí za zády opět chichotat. 
Nerada to dělala, nikdy nic nezveličovala, ani si nestěžovala. Bylo ji však jasné, že pokud toto chování nezarazí v zárodku, zbytek pobytu u Aleše ji bude ztrpčovat služebnictvo. 
Vzpomněla si, jak ji Aleš svou nádhernou hodinou zeměpisu ve škole nechtěně pokazil zbytek času, co měla daný rok strávit v internátu a rozhodla se. Jelikož zde není paní domu, tak to bude muset zařídit skrze Aleše. 
 
Byl již zvyklý, že vstával dříve než Foxie. Dívka byla od přírody hrozný spáč a jeho den začínal ne dvakrát pozdě ráno. Obvykle toho totiž jako obchodník musel mnoho stihnout. 
Rozhodl se pro ranní procházku městem. Měl rád, když se město probouzelo. Služky šly pro brzký nákup čerstvých potravin, zelináři rozkládali stánky se zeleninou a ovocem, mlékař objížděl domovy a roznášel mléko. Ztichlými ulicemi se začínaly rozjíždět drožkaři hledající pro dnešní den nějakou práci a kameloti se pokoušeli prodat nová čísla tiskovin. 
Zrovna jeden se k němu otočil s nabídkou: 
"Kupte si noviny, pane. Aktuality ohledně potopení obchodní lodě Amanella. Také novinky z našeho města." 
Odmítl. Tiskoviny nalezne u ranní kávy, tak proč by si je kupoval. 
Jen se ušklíbl. 
"Tak Amanella šla ke dnu. Báječné." Ne, že by byl škodolibý, ale loď konkurenta kempicí na dně oceánu, to byla pro Vávru po ránu dobrá zpráva. Snad bude dobrých zpráv dnes více... 

  * 
Vyslechl si Foxie. Věděl, že si dívka na nic nestěžuje pro nic za nic, jak to dělávala ostatní děvčata v jejím věku, aby si vydobyla pozornost okolí. 
"Co navrhuješ?" zeptal se jí. 
Foxie již předtím, než přišla za Alešem o prosbu, přemýšlela, co to vlastně po něm chce. 
"Připomenout služebnictvu, jak se mají chovat k návštěvám? Ani to není hezké ke mně jako ke člověku, natož pak jako někomu, ke komu by se měli chovat uctivě a ochotně." 
"Dobře." 
 
Nechal si všechny zavolat. Daný článek četl. Nemohl ho přehlédnout. Titulek byl zvětšen a zvýrazněn tučným fontem, jeho vyznění slibovalo čtenářům pikantnosti ze života elity města. 
 
"Akce týdne: městská smetánka se sešla u Kranichosů! 

Thomas Kranichos (na výše uvedené podobizně s manželkou Karoline) oslavil v těchto dnech své narozeniny (33 let), čehož ihned využil k zorganizování pořádné oslavy, na které nechyběli ani největší boháči našeho města. 
Ke Kristovým létům Kranichose přišli pogratulovat mezi jinými také Aleš Vávra s přítelkyní - seňoritou Foxie. Zdálo se, že veškeré osazenstvo, ženské, ale hlavně mužské, ihned přesměrovalo svou pozornost na tuto velmi mladou blonďatou slečnu. I přes rozpaky se seňorita očividně velmi bavila, jelikož byla spatřena v náručí známého provokatéra a hvězdy každého večírku - Roberta Dahla. 
Nutno podotknout, že přes nízký věk měla seňorita na sobě velmi odvážnou róbu podtrhující její přednosti. Není se čemu divit, že podlehl mimo jiné také Dahl. Oslavenec také častokrát nabídl své rámě seňoritě Foxie. 
Na oslavě se také velmi bujaře bavila seňora Agencia. Jako obvykle vkusně oblečena perla každé větší společenské akce. 
Dámy byly však překvapeny doprovodem Vávry. Doposud věčný vlk samotář, jenž zarputile odmítal každou výhodnou partii, všechny překvapil.  
Velkolepá oslava vyvrcholila dlouhým ohňostrojem a končila k ránu. Mnoho hostů odcházelo ve velmi bujarém rozpoložení. 
Kdoví, zda další oslava předčí tuto podle veškerých komentářů hostů vydařenou společenskou akci letošního léta." 
 
*
Chladně pohlédl na nastoupené sloužící. Stáli tu před ním mladé, staré služky, sloužící, ale také pacholci starající se o chlévy. Zavolal je všechny. 
"Vidím, že jste velmi brzy zapomněli, že drby ve svém domě nestrpím." Jeho hlas byl jako zimní mráz. Viděl, jak některé služky zbledly. "Také jsem se vždy ke svým hostům choval uctivě, ale slyším, že vy jste mou uctivost a dobrotu narušili. Sloužící, kteří si neváží své práce, a to také znamená dodržování pravidel, které já jakožto pán domu určím, ve svém panství nepotřebuji."
Nebyl tak hloupý, aby po Foxie žádal jmenování služek, díky kterým pocítila příkoří nelišící se od toho, jež zažívala v internátě. Zatím si vystačí s pouhou promluvou. Sloužící, kteří viditelně zbledli či sklopili zrak, nemají čisté svědomí. Otiskl si jejich tváře do paměti, rozhodnut se s nimi vypořádat jinak, o samotě. 
"Mám sto chutí některé z vás ihned propustit, nebo nechat všechny pracovat den zadarmo, avšak vím, že to by se dotklo těch, kteří dané pravidlo dodržují a klábosí si o dění ve městě mimo tento dům. Promluvím si s těmi, kterých se to týká, o samotě. Ale připomínám, jakmile vás uslyším hovořit neuctivě o mých hostech, nebo se k nim budete chovat jak vám nepřísluší, bez doporučení a peněz navíc vás vyhazuji," 
Poslední větu zdůraznil, a pak je s rázným pobídnutím odehnal zpátky k jejich práci. 
 
*
Konečně měl pocit, že je vše tak, jak má být.
Po týdnu šum týkající se Foxie na Kranichosově oslavě utichl a sloužícím bylo nutné čas od času připomenout, jak se mají chovat. Škoda, že ten čas přišel zrovna ve chvíli kdy tu byla Foxie. 
 
Foxie byla z výletu s Kranichosemi nadšená. Seňorita Petría se ukázala jako báječná společnice pro Foxie. Společně se prošly po parku pozorujíc rybníky, ptactvo, ryby a z procházky, během níž se na chvíli odtrhly od ostatních, se vrátily ve velmi rozverém rozpoložení. 
Kranichos se uchechtl, když obě v jedné chvílce sundaly z nohou střevíčky a jaly se chodit po udržovaném trávníku bosky. 
Foxiin smích naplnil Vávrovo nitro. Byl opravdu rád, že se dívka raduje a užívá si krásný letní den. Dokonce k němu jednou přiběhla, počkala, až ve vhodnou chvíli přeruší svůj rozhovor s Thomasem a Karoline, aby ho upozornila na fakt, že zadní rybník je plný zlatooranžových kapříků a rozhodně si tam musí někdy zajít na procházku. 
A jak byla rozdováděná večer, kdy uviděla záplavu lampionů hýřících všemi barvami, vznášejících se nad bohatou květinovou výzdobou kol jezera! 
 
Aleš se sám divil, jak se o něj Foxie opírá. Mezi lidmi mezi sebou udržovali přiměřený odstup a nyní byla pomyslná společností přijatelná minimální vzdálenost jejich těl pryč. Modrá kukadla ji zářila stejně jako lampiony poletující všude kolem nich. 
Měl sto chutí ji schovat ve svém náručí, poset její čelo, tváře, dlaně a rty tisíci polibky a zabořit prsty do jejích vlasů. A kdyby byli sami, tak ji položit do trávy a... 
 
*
Bylo určitě velmi brzké ráno, snad dvě, možná tři hodiny v noci, avšak muž nespal. Ležel v posteli, hlavu podestlanou jednou paží a přemýšlel. Byla to ona chvíle, kdy se plně věnoval pouze sobě. Přemýšlel o dění v posledním roce, který, díky Foxie, probíhal úplně jinak než obvykle. 
"Jsem spokojený." konstatoval v duchu. 
Byl překvapen, s jakým údivem v pomysleném hlase, co mu zněl v hlavě, daná slova pronesl. Obchod se mu dařil, majetek narůstal, v jeho posteli spala Foxie. 
"F-O-X-I-E," hláskoval její jméno a pocit spokojenosti se ještě navýšil. 
Samozřejmě, byly tu také pochybnosti, starosti, problémy, které by bylo potřeba řešit, případně s nimi zatím počítat a řešení nechat, až se časem projeví, avšak ty tu budou vždycky. 
Chytil spící dívku a přitáhl si ji k sobě. Chtěl cítit její kůži na své, nechat se lechtat jejími dlouhými vlasy, cítit pod svými dlaněmi, jak jí stoupají a klesají drobná ňadra. 
Přitiskl se k jejím zádům a políbil ji na rameno. 
Z mysli vymetl poslední myšlenky a s Foxie v náručí usnul. 
 
Omotal si její dlouhé vlasy kolem levého zápěstí a trhnutím zvrátil její hlavu nazád. Pravačkou silně tiskl její ňadra. Celou vahou na ni zezadu nalehl a přirazil. 
Rozesmála se. Rychle, svižně, tvrdě. Tak se jí to líbilo. 
Ruka našla její hrdlo a na několik vteřin ho zmáčkla. 
"Blbče!" zavrčela vztekle. Kdyby ležel zepředu, jednu by mu vrazila. 
Nedbal na její nadávání a zrychlil tempo. Už skoro nepopadal dech, v boku ho píchalo. 
Ještě trochu, trošičku... UŽ! 
 Poplácal ji spokojeně po zadku a natáhl se vedle ní. 
Markéta vrněla jako kočka. Stejně tak mu ale uštědřila krvavý škrábanec od ramene až po loket. 
"Jau. Co ti je?" vyštěkl. 
"Za ten krk. Jestli tam budu mít modřinu, tak můžeš na mě jako zdroj zapomenout." odsekla. Natáhla se pro sklenici šumivého vína a nabrala si do hrsti jahody. 
"Článek o těch narozkách se ti moc povedl. Teď se všude šeptá jen o Vávrovi a té jeho štětce. Slepice, co si na něj dělaly zálusk, teď kdákají jen o tom, jak ji společensky znemožnit." Nikdy by nepřiznala, že i ona sama si na něj kdysi dělala zálusk. "Taky se šušká, že je Vávra tak trochu na dětičky." 
Ukradl ji jednu jahodu a labužnicky ji spláchl hltem vína.
"Mise splněna?" uchechtl se novinář. 
"Ne tak úplně. Ještě je potřeba ji..." odmlčela se, protože ji napadlo něco daeko lepšího. "Ne, nejprve je potřeba je oba dva poslat do společenského bahna."  
 
Protřela si oči a usmála se. Vedle ní ležel a ještě spal Aleš Vávra. 
Neodolala a pohladila ho po nose, sjela bříšky prstů ke rtům a její pohlazení skončilo na bradě. Zachichotala se, když ji do prstů píchly rašící vousy. 
Muž zavrčel a popadl dívčinu ruku do své, aby ho nehladila. Místo toho si ji položil pod tvář a spal dál. 
Posunula se nejlbíž k muži, jak se jí podařilo a přitiskla se k němu. Skrz lehkou látku cítila horko jeho těla. Líbilo se jí to. Líbilo se jí to jako včera. 
 
Zívla.
Byla unavená. Večer byl náročný, ale překrásný. Lampiony ji naprosto okouzlily a Aleš byl velmi, velmi milý. Teď ji pomohl z kočáru, dokonce ji odnesl do ložnice, protože ji už bolely nohy. Přeci jen si dnes vzala ne dvakrát pohodlné střevíčky.
"Tak... dobrou noc?"  vysoukala ze sebe a nejistě na vysokého muže pohlédla. 
"Dobrou noc." pohladil ji po tváři, políbil na ručku a odešel. Za dveřmi se zastavil a vzdychl. Být trpělivý bylo náročné. Až moc. 
 
Svlékla se a chvilku stála v pokoji pouze v košilce. Studená podlaha zábla do bosých chodidel a naholých pažích ji naskočila husí kůže. 
"Mám... nemám.... mám... nemám...." povídala si sama se sebou a pokoušela se vyřešit dilema. Aleš byl tak milý, ale ona se na něj přece pořád ještě zlobila. 
"Grrrr, jsi moc měkká." zavrčelo její vnitřní já, když se po špičkách plížila k Vávrově ložnici. 
 
Všechno v něm řvalo, aby se vrátil k Foxie, povalil ji jako pudy vláčený násilník a vzal si od ní, co chtěl. Ale to přece nebylo vše, co si od Foxie přál, navíc věděl, že by jí ublížil. A ublížit Foxie... Nepřipadá v úvahu! 
Rozvázal si vázanku a rozepnul několik knoflíků košile. Nalil si do sklenky trochu alkoholu, ale sklenku nestačil donést k ústům.  
Ve dveřích se objevila blonďatá dívka a pomalu za sebou zavřela dveře. 
 
Na nic nečekal. Třemi kroky se dostal od stolku, kam rychle položil sklenku se zlatavým mokem, ke dveřím. Přitáhl si ji k sobě a začal ji líbat. Polibky zasypávaly Foxieinu tvář jako letní déšť. Vávrovy rty laskaly obočí, tváře, drobný nosík. Lehce ji kousl do brady a jakmile dívka odhalila své hrdlo, tak se zakousl i do něj. Opět ji políbil na rty, pravou paži majetnicky omotanou kolem jejího těla. 
"Foxie..." dostal ze sebe. 
Byla překvapena Alešovou reakcí. Překvapena, ne však zaskočena. Ráda mu odpovídala a vycházela vstříc. Nevědomky podporovala napětí v jeho těle. 
Měl dojem, že každou chvílí exploduje. 
"Počkej..." zachichotala se, když ji povalil na postel a zalehl. "Aleši!" vypískla. 
"Pššš." byla jeho odpověď. Prsty hledaly spodní lem košilky, aby ji vyhrnuly. 
"Ne!" pleskla ho razantně a bouchla pěstičkou do ramene. 
Překvapeně se podíval do dívčích očí. Už už se mu na ústa drala slova, která slýchala děvčata od svých sexu nedočkavých mladíčků, rychle je však polkl. 
"Ano, máš pravdu." vysoukal ze sebe s námahou. Pohladil dívku ležící v jeho posteli po paži a postavil se.
Foxie nakrčila čelo a raději se zavrtala pod peřinu. Aleš vypadal zmateně. Nebo se jí to jen zdálo? 
Otočil se k ní zády a zhluboka se nadechl. Rozvázal si vázánku, pomalu si přetáhl sněhobílou košili přes hlavu a mlčel.
Foxie ho pozorovala, jak se svléká. Líbilo se jí to, přesto tu bylo něco, co ji vyděsilo, ale neuměla říct, co to konkrétně bylo. Snad tíha Vávrova těla na jejím? Snad jeho nenechavé ruce deroucí se pod tenkou látku? Nevěděla. Styděla se také za to, jak na jeho doteky reagovala sama. 
Otočil se, v očích šibalské jiskřičky. 
"Tak se liščeti zastesklo po starém kocourovi..." pomyslel si a usmál se. Viděl, jak se dívka kabonila, a proto se raději pokusil rozveselit a uchlácholit ji vtipem. Naštěstí to pomohlo. 
Foxie se k němu přitulila. Když si přitáhla jeho paži k tělu, aby se s ní uložila jako s polštářem, využil situace a dotkl se jejího ňadra. I díky tomuto letmému dotyku se v něm vařila krev.
Vyvlékl dlaň z jejího sevření a majetnicky sevřel ňadro ve své dlani čekaje na její reakci. Neprotestovala, ani se neodsunula. Lehce sevřel prsty a ihned je povolil, dlaň však nechal položenou na jejím prsu.
Líbilo se jí to.
"Dobrou noc, Aleši." 
 
Protáhl se. 
Věděl, že si tento den dovolil spát o něco déle, než u něj bylo obvyklé. Foxie již z jeho ložnice někam odešla a ani mu to nevadilo. Byl rád, protože nehrozilo, že by se v něm opět vzedmula vlna chtíče. 
"S tím musím rychle něco udělat, nebo ji opravdu přehnu přes postel a pomiluju se s ní." zabručel. Nalil si do mísy, co měl u postele, vodu ze džbánu a opláchl si obličej. 
 
Překvapeně zamrkal. 
Očekával u snídaně pouze Foxie, místo toho se v jídelně nacházely osoby dvě. Foxie seděla na své židli, mnula si ruce a vypadala, jako kdyby znovu náhodou rozbila jednu ze školních pomůcek. 
"No konečně." zvedla se ze židle starší žena. "Aleši, myslela jsem si, že jsi dobře vychovaný a ty zatím spíš jako pecivál." Na přivítanou mu políbila obě tváře a sevřela ve svých dlaních ty jeho. 
"Vítám tě, tetičko." pozdravil ženu Vávra a pokoušel se ze sebe setřást úžas. 
Napsala tetička Marcela o své návštěvě? Nebo to byla další její hurá akce, které podnikala velmi často? V paměti nemohl nalézt ani jednu zmínku o její plánované návštěvě. 
"Předpokládám, že seňoritu Terezu Holou již znáš." pokynul Aleš směrem k Foxie. 
"Ano, se slečnou Holou si již několik minut povídáme." přikývla tetička a opět se posadila na místo, na kterém před jeho příchodem seděla. "Slečna Holá mne velmi vřele přivítala a nabídla mi občerstvení. Což je pochopitelně nezvyklé, protože pokud vím, ona sama je tvým hostem a správně bys nás měl obě pohostit ty." 
Aleš jen v duchu vzdychl a místo odpovědi dolil tetičce do šálku, co měla před sebou, čaj. 
"Jaká byla cesta, tetí?" 
Zatímce se Aleš věnoval ženě, která patřila do jeho rodiny, Foxie si na chviličku mohla oddychnout. 
Seňora Marcela ji podrobila málem výslechu. V první chvíli byly obě velmi překvapené a seňora Marcela ji málem nechala vyhodit. Avšak po pěti minutách dohadování sama uznala, že na to nemá právo a raději počká na Aleše, aby ji vysvětlil, proč se v jeho domě potuluje nějaká mladá holka. 
Jakmile se sesedly ke stolu se šálkem čaje, vyklubala se z dámy příjemná společnost. Ale byla ráda, že má chvilku pro sebe a tetička obrazně cupuje Aleše místo ní. 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 
 
 
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář