Kájula

 Odložila si svá zavazadla do kouta, kam ukázal a nechala jeho sloužící, aby je odnesl do její ložnice. Její ložnice? Při této myšlence se pousmála. 

Spletla své drobné prsty a otáčela se kolem své osy. Modrá kukadla si pozorně prohlížela jeho dům.
Líbil se jí. Nebyla zde ta přehnaná a ošklivá ženskost, která v internátě bodala do očí a vůbec do všech částí těla svých mladých svěřenkyň při každém jejich kroku napříč pokoji. Žádné porcelánové zbytečnosti, žádné nevkusné dečky, jen obyčejná mužská strohost, která však ze všech stran vyzařovala do pokoje jednoduchou eleganci.
"V jednoduchosti je krása," zaševelily její rty a zakončily větu tichým smíchem.
Líbilo se jí tu. Bylo jí tu nesmírně příjemně.
"Copak jsi říkala?"
Foxie se zamračila, protože ji jeho hlas nebezpečně blízko u ucha poněkud vyděsil, ale ne tak, že by musela strachy vypísknout.
Alešovi se na tváři usadil samolibý úsměv.
"Líbí se mi tady." přiznala upřímně své předchozí myšlenky, než se k ní připlížil a vyrušil ji. "Líbí se mi tvůj cit pro praktično," ukázala na tmavý nábytek, pak se její ručka pozvedla o dvacet centimetrů výš, špičky prstů ukazuje na obraz kontrastující a vyvažující tmavost nábytku. "Přesto se zde však najde nějaký exotický skvost."
"Jen cetka," odvětil a posadil se na pohovku, vybízeje ji, aby se posadila vedle něj.
Foxie způsobně usedla po boku svého přítele, až se jeho obočí zvedlo směrem ke stropu, jak ho její způsobnost překvapila.
Nezklamala.
Vzápětí ucítil na svém nadloktí její prsty, co ho láskyplně štíply.
Vávra se nenechal jen tak utiskovat a použil její zbraň proti fešné blondýnce. Sevřel mezi prsty kůži jejího nadloktí, místo štípance ji však obdařil jen něžnou masáží. Až když uslyšel Foxieino tiché vzdychnutí, přitáhl si ji k sobě blíž a něžně ji přejel svými rty po tváři.
Chvilenku si pohrával s jejími rtíky, otíral se bradou o tu její, jakmile však ucítil, že sebou nervózně trhla, jemně ji od sebe odstrčil a mrkl na ni.

„Jdeme do zahrady?“

„Zahrady?“ zopakovala zmateně a propletla svou ručkou s Vávrovou. „Ano, samozřejmě, ráda.“

Posadila se na jednu z laviček, kterou v záplavě zeleně a rozkvetlých záhonů našla. Dlaň lehce pohladila dřevo natřené tmavou barvou. Přehodila paži přes opěradlo, položila si hlavu na nadloktí a zašklebila se do slunka.

Po chvilce slunění se dívka napřímila a čelo pokryly vrásečky, jež se objevovaly ve chvílích, kdy se blondýna mračila.

Aleš ji slíbil, že se v mžiku objeví, zatím však zůstával v domě.

Odrazila se a skoro vyskočila na nohy. Shrnula si vlasy na pravé rameno a vykročila zpátky do domu.

Zvědavě nakoukla dovnitř a málem poskočila leknutím. Vávrův rozzlobený hlas se odrážel od drahými malbami pokrytých stěn.

„… jasně jsem přece řekl, že drby ve svém domě nestrpím!“

Opřela se o zárubeň nyní otevřených dveří, za kterými pán domu někomu spílal. Dodala si odvahy a nakoukla do vedlejší místnosti.

Před tmavovlasým mužem se hrbila jedna ze starších žen, co jí dnes po příchodu odnášela věci do její ložnice.

„… nebylo to dnes poprvé…“ hřímal dál Vávrův hlas.

Foxie se mimoděk otřásla. Z Aleše nyní pociťovala spíše strach než tu dobrotu, kterou ji zahrnoval, když byli spolu.

Modrá kukadla se zadívala na paty Vávrových tmavých polobotek a zoubky se zakously do Foxieina spodního rtíku.

„… sbalte si své věci, za hodinu si přijďte pro výplatu a …“

Otočila se na patě a utekla do zahrady.

Neměla poslouchat za dveřmi.

Blondýnka nyní svírala dlaně v pěsti, v duchu si kázala, jak se to nesluší. Zároveň si však s bázní říkala, zda by jí Aleš taky vyhodil, kdyby ho rozzlobila? Byl by tak… krutý?

Sklopila hlavu, nahrbila se a špička boty odkopla kamínek, jež ji ležel v cestě, někam do trávy.

„Nevyhodil, Foxie,“ uklidňovala sebe samu. „Říkal přece, že to nebylo poprvé, co ta služka… roznášela klepy!“ ohrnula rtík a odfrkla si. „A navíc, ty by sis přece nedovolila Vávrušku tak moc zlobit, aby ho popadl amok, ne?“

Souhlasně pohodila hlavou a pousmála se.

„A Aleš by tě nevyhodil. Rozhodně ne! Na to tě má moc rád, příšerko!“

„Copak to vyvádíš?“ při otázce, kterou Vávra vyslovil za jejími zády, se jí na okamžik zastavilo srdíčko, jak se polekala.

„Pane Vávro, musíte mne takhle děsit? Dnes to bylo již podruhé, pokud si dobře pamatuji.“ Pokárala ho a zavěsila se do něj.

„Slečno Foxie, máte opravdu báječnou paměť.“ Přistoupil na dívčinu hru a zvedl koutky úst v čímsi, co by si ten, kdo ho neznal, nikdy jako úsměv nevyložil. „Mimo to jste mi však neodpověděla na mou otázku, co jste to před okamžikem dělala?“

„Jste nějak moc zvědavý, pane Vávro. Víte, co se o zvědavosti hovoří.“ Odvětila Foxie a najednou vypískla. „Rybníček!“

„Téhle loužičce říkáte rybníček?“ rozesmál se teď již naplno Vávra. Kdo by se při pohledu na dívku vykasající si záhyby sukně nad kolena a běžící k větrem rozhoupaným větvím vrb, jež čeřily vodní hladinu, nesmál.

Než k ní došel, měla již Foxie mokré konečky vlasů, jelikož se tak moc nakláněla nad vodou a číhala, zda náhodou neuvidí rybičku. Modrou látku šatů špinila vlhká hlína a taktéž byly špinavé drobné dlaně.

Přidřepl ke své vyvolené, nyní tolik připomínající dítě, kterým stále ještě byla.

„Máš tu rybičky?“ vyhrkla a s nadějí se zadívala do Alešovy tváře.

Přikývl.

„Jupí!“ zavýskla a opět se sklonila nad vodní hladinu. „Máš, viděla jsem! Viděls ji taky?“

„Hlavně se mi prosím neutop,“ zabručel, popadl ji pod pažemi a jedním trhnutím ji posunul dál od břehu. Na to poodešel, posadil se do trávy rostoucí u kořenů jedné z vrb, opřel se o její vrásčitý kmen a zpod přimhouřených víček pozoroval Foxie nyní naprosto unešenou z trochy vody, v ní rostoucích rostlin a žijících zvířat.

Jakmile se nabažila hříčky, kdy máčela ve studené vodě obě packy, přišourala se k Alešovi a posadila se vedle něj.

Rychle rozepnula knoflíček vesty a pod ní se skrývající sněhobílé košile, zasmála se, když se na ni Aleš udiveně podíval, ale než se nadál, měl její jako smrtí vychladlé tělo ledovou ruku položenou na břiše.

„Aj!“ vyhrkl a rychle ji popadl za zápěstí.

Foxie nečekala a druhou dlaň položila Vávrovi za krk.

„A máš to,“ vypískla vesele. Kroutila se a uhýbala před jeho rukama, ohřívaje si své ruce o jeho horkou kůži.

„Dobře, dobře, vzdávám se!“ vyjekla, když ji svíraly Alešovy dlaně. Udělala smutný kukuč a zaškemrala:

„Pustíš mě?“

„To bys měla moc jednoduché, potvůrko,“ zabručel, když mu Foxie položila hlavu na rameno. „Ale no ták, Alešku, přece bys netrápil svou Lištičku.“ Zašeptala sladce Foxie a zakroutila pravicí.

„Když Lištička zlobí, tak musí počítat s tím, že bude taky chvilku trápena.“ Odvětil Vávra a zavřel oči, pokládaje si jejich propletené dlaně na hruď.

„Tak konejte, co musíte, pane Vávro.“ Vzdychla odevzdaně.

Natáhla si nožky, opřela se bokem o vedle ní sedícího muže a zadívala se do koruny stromu.

Odpočívali tak do té doby, než se k nim nepřišourala starší sloužící.

„Promiňte,“ pronesla tiše. „Říkal jste, že do hodiny mám…“ nedokončila, místo toho se její hnědé oči pronikavě zadívaly na tvář dívenky.

„Ano, jistě, jděte před mou kancelář, hned to vyřídíme.“ Odsekl rázně Vávra, aniž by pohnul jediným svalem.

Jakmile se žena vzdálila, přitulil se k Foxie, políbil ji na konečky ušmudlaných prstíků a něžně shrnul neposlušné pramínky vlasů padající ji do obličeje.

„Lištičko, musím ještě něco zařídit. Smím tě doprovodit zpět do vily, na lavičku blíže domu nebo snad nechat zde?“

„Půjdu s tebou,“ rozhodla se Foxie a přijala Alešovu dlaň, aby ji pomohl vstát.

Postávala v rohu místnosti, ruce schovávaje za zády a pozorně se dívajíc na Aleše, co mezitím vyplácel služku.

Starší žena vypadala, jako kdyby ji kdosi vytesal z kamene, avšak ani jednoho z nich neoklamala. Bylo znát, že se zlobí. Na koho, to však zůstalo nezodpovězené. V jeden moment se její oči setkaly s dívčinými a Foxie se mimoděk zachvěla.

„Všimla sis?“ pousmála se a položila špinavé šálky na kuchyňský stůl, odkud popadla utěrku a otřela nové dva šálky, aby na nich nebylo ani zrníčko prachu či jiná nečistota.

„Všimla,“ odvětila kuchařka. „Občíhla jsem si ji, když byla sama v obývacím pokoji a vyjeveně zírala na pánovy obrazy.“

„Takové pískle,“ podotkla jedovatě, mozolnatou rukou si otíraje zpocené čelo. „Ale musím uznat, pán má vkus. Je hezká.“

„Hm, taková, hodně hubená.“ Odvětila kuchařka a začala krájet zákusek, který chtěla servírovat za chvilku k dalším šálkům kávy a čaje.

„To ano, ale přesto… Stejně krása jednou pomine.“ Vzdychla služka. „Po několika letech se na krásné tvářičce objeví vrásky, po dětech se jí postava zakulatí, vnady povadnou a co potom? Pán si ji bude vydržovat dál?“

Za zády se jí ozvalo zavrčení. S obavami zvedla pohled a pohlédla do očí připomínajících bouřkové mraky.

„Nebylo to tak trochu příliš?“ pípla, jakmile starší žena odešla z Alešova domu.

„Nebylo.“ Odvětil Aleš. Chytil Foxie za ruku a šel s ní zase na zahradu. Bylo hezky, nechtělo se mu sedět v domě. Navíc si potřeboval odpočinout a uspořádat myšlenky. A to rád dělával v tichu své velké zahrady.

„Proč?“ nespokojila se s jeho strohou odpovědí.

„Zkus se zamyslet, Lištičko. Kdybych ji nevyhodil a tím pádem nedodržel to, co jsem určil jako pravidlo, jež se porušovat nesmí, dodržovala bys je potom, kdybys věděla, že při jeho porušení nebudeš potrestána tak, jak si zasloužíš?“ posadil se na lavičku, přitáhl si ji k sobě a opřel si hlavu o její rameno.

„Hm, ano, jistě. Je tady spor toho býti důsledným a býti laskavým.“ Namítla dívka.

„Laskavost je krásná vlastnost, ale nesmí být nadužívána. Jakmile lidé zjistí, že se mohou spolehnout na tvé dobré a laskavé srdíčko, nezačnou tě využívat?“ odvětil klidným hlasem Vávra.

Světlovlasá dívka nakrčila nos.

„Máš pravdu.“ Posmutněla. „Bohužel, je to tak. Člověk musí vědět, kdy má a nemá být laskavý. To ale neznamená, že má jednat laskavě jen ve chvílích, kdy mu toto jednání cosi přináší.“

„To je jedna z nekonečných diskuzí, Foxie. Můžu se s tebou hodiny hádat, že ti to přináši vždy cosi, minimálně sobecký pocit toho, že je ten druhý vděčný a že tě má aspoň na okamžik raději než měl předtím, ale i to je sporné. Nechme toho a raděii se věnujme příjemnějším věcem.“

Foxie vykulila oči a nervózně se pousmála. „Tak dobře.“

Vypískla, když ji obratně zdvihl a posadil si ji na klín.

Usmála se, pohladila ho rozverně po nose, sjela prstíkem na tvář a špičkou svého nosu ho polechtala na tom jeho. Něžně ho políbila.

Ucítil, jak si její rty pohrávají s těmi jeho. Stávala se v líbání čím dál tím odvážnější. V jednu chvíli uslyšel její zachichotání a po něm ucítil, jak ho kousla do spodního rtu.

„Ty mrško.“ Pousmál se, spokojeně zabručel a kousnutí ji jemně vrátil.

Zavrtěla se na jeho klíně, kam si ji posadil.

„Alešku,“ zašeptala a zase se zasmála.

Foxie si shrnula blonďaté vlasy z obličeje. Aleš Vávra se jí očividně pokoušel svést, pomalu ale jistě ji zaučoval tam, kde to u ženy směl jen muž a to navíc ne jen tak ledajaký muž. Až se toho bála, přece jen cizí vody zůstanou cizími vodami, než do nich člověk vstoupí a prozkoumá je. Navíc… žádný průzkum se nemá uspěchat.

Prstem pohladila jizvičku na rtu a zvídavě pomrkávala, dívaje se na Alešovu tvář. Zvednuté koutky mužských úst napovídaly, že na ni zase něco chystá.

Políbil ji, jemně, něžně a zároveň zase jinak, než doposud byla zvyklá.

Zarděla se, když mužova pravice pohladila křivku jejího ňadra, zahaleného bleděmodrou látkou. Nechala ho, aby ji pohladil ještě jednou, pak však zkřížila paže na prsou, opřela čelo o Vávrovo rameno a schoulila se mu v náručí.

Aleš pohladil děvče po zádech a pevně ji objal.

Mužova dlaň opisovala na dívčiných zádech kruhy a sjížděla po nich níž a níž.

„Ne.“ Kníkla tiše Foxie a nespokojeně se zavrtěla.

Aleš ji jemně políbil na čelo a pomalým pohybem přesunul svou ruku do horní části jejích zad.

„Děkuji.“ Odvětila tiše.

Bořila nosík do Vávrovy voňavé košile, ve dlaních svírala cípy jeho kabátu a hlavu měla opřenou o jeho hruď. Vychutnávala si pocity, které nyní cítila. Byla to směs blaha, spokojenosti, něhy, lásky, bezpečí.

Schoulila se do klubíčka, nožky pokládaje na lavičku vedle Aleše a zachichotala se.

„Je mi krásně.“ Přiznala s uzarděním.

„To jsem rád.“ Odvětil Aleš.

Kdyby mohl, rozesmál by se. Mohl, ale snad to ani pořádně neuměl.

Věděl, že si ho čím dál tím víc ta malá blonďatá mrška v jeho náručí omotává kolem prstu. Ne, nevadilo mu to, naopak. Rád se nechával svazovat touto kazajkou, avšak pokoušel se oplácet mladé dívčině stejnou mincí.

Zívla.

Pohodlněji se uvelebila v přítelově náručí a znovu se z plných plic nadechla specifické vůně jeho šatů.

Toto prosté gesto ji naplňovalo klidem a jistou dávkou dětské radosti. Nadechla se ještě jednou a znovu se tiše zasmála.

Aleš ji objal pevněji, přitiskl k sobě a pohladil po dlouhých vlasech, žmoulaje konce pramenů mezi prsty.

„Spíš?“ šeptnul.

„Hm,“ zamručela.

Více se jí neptal. Pochopil, že děvče pomalu usínalo, vysílené dlouhou cestou kočárem a novými zážitky, kterých během těch několika hodin, co strávilo v jeho domě, bylo požehnaně.

Před očima se mu vybavil Foxiin výraz, když nyní již bývala služebna opouštěla vilu.

Modrá kukadla byla smutná, strašně moc smutná, ale její úsměv, kterým ho poté počastovala, mu prozrazoval, že s ním souhlasí. Tím, že se neozvala, místo toho jen mlčky přihlížela tomu, jak dává provinilci výpověď, ho přesvědčila o tom, že není jen příliš mladá a hloupoučká slečna, kterou okouzlil, aby měl nějaké to potěšeníčko.

Ne, Foxie věděla, kdy je lepší mlčet a kdy ne.

A teď mu nepohodlně spočívala, bezvládná, v náručí.

Opatrně, aby ji neprobudil, přesunul svou pravici pod blondýnčiny nohy, zvedl ji a odnášel dovnitř domu.

Byl v pokušení ulehnout k ní.

Pozoroval její mladou tvář, nyní zklidněnou spánkem. Koutky jejích úst se zvedaly v nepatrném úsměvu. Jakmile přes její boky přehodil přikrývku, schoulila se do klubíčka, přitahuje si bleděmodrou přikrývku až pod bradu, jako kdyby ona látka byla brněním chránícím ji před vším zlem, co by ji mohlo potkat. Avšak zde ji žádné nebezpečí, krom nebezpečí plynoucího z jeho přítomnosti, nehrozilo.

Neodolal a posadil se na okraj postele. Vávrova velká dlaň učinila prudký pohyb, zakončila jej těsně nad Foxiinou hlavou. Prsty se něžně ponořily mezi nyní již trochu zcuchané blonďaté prameny vlasů. Omotával si blondýnčiny vlasy kolem bříšek prstů, opatrně, aby ji touto svou soukromou hříčkou neprobudil.

Zabručel, když se dívka mimoděk přitiskla koleny k jeho levému boku.

Vymotal prsty z jejích vlasů, pohladil ji po tváři a vstal, jemně ji přesunujíc doprostřed velké postele.

Ještě jednou se ve dveřích otočil, očima hltajíc každý kousek jejího krásného těla, pak za sebou tiše zavřel a odešel do své ložnice.

Převrátil se na druhý bok, zavrčel a znovu se pokusil usnout. Už hodinu se o to pokoušel, přesto se mu to nedařilo.

Nadával si do nevybouřených mladíků.

Vědomí, že jen kousek od něj leží ta, kterou miluje, ho připravovalo o spánek a pomalu i o rozum.

Chtěl by se s ní pomilovat. Tak rád by ji držel ve svém náručí a poslouchal její vášní naplněné vzdychy.

Sevřel dlaně v pěsti a v duchu zaklel. Bylo by toho na ni příliš. Vždyť teprve včera přijela. Musí si zvyknout na nové prostředí, na jeho každodenní přítomnost, na… Je toho prostě moc.

Vztekle odhodil přikrývku přes pelest postele, až se svezla na podlahu.

Vstal a začal přecházet po pokoji jako vlk, který navyklý na volná prostranství lesa, se najednou musel spokojit s prostorem nepříliš velké klece.

Již otevíral dveře svého pokoje, v poslední chvíli si to však s dalším zavrčením rozmyslel.

Pomalu se vrátil do postele, nechávaje přikrývku na podlaze a místo bručení začal snít s otevřenýma očima.

Foxie se protáhla, slastně mlaskla a zívla. Vlasy spadající ji do tváře jedním pohybem shrnula pryč z obličeje a pousmála se. Podle světla deroucího se do pokoje maličkou škvírkou mezi těžkými tmavými závěsy poznala, že dnes spala poměrně dlouho.

Rozhlédla se po pokoji a zamračila se. Nebyla si totiž vůbec jistá, jak se do ložnice s postelí, v níž byla schoulená, dostala.

„Ležím v košilce, tudíž jsem se nesvlékala sama. Já bych si přece vzala noční košili, nespala bych v normálním oblečení. Seděli jsme na lavičce, ale co bylo pak? No tak, Foxie, vzpomeň si!“ přikazovala sama sobě, ale marně.

Mávla nad tím rukou s tím, že se později jen tak pro jistotu zeptá Aleše a přetočila se zpátky k ještě zaostřenému oknu.

Ani ne do pěti minut zase usnula.

Skoro neslyšně otevřel dveře její ložnice.

Opřel se o zárubeň dveří a prohlížel si obrysy jejího těla, jež věrně kopírovala přikrývka, do níž byla Foxie zamotaná.

Levý koutek úst se Vávrovi zvedal ve šklebu mlsného kocoura. Jen olíznout tlamičku a vrhnout se na nic netušící myší oběť.

V prstech protočil stonek zvonků, vkročil do dívčina pokoje, zavíraje potichu dveře.

Kochal se pohledem na mladé, pohledné tělo a odolával touze dotknout se té sametové kůže. Včera ho po střetnutí s její hebkou pokožkou bříška prstů doslova pálila…

Loktem přivřel dveře, dávaje pozor, aby se dívce v jeho náručí nic nestalo.

Položil ji na ustlanou postel.

Co teď? Měl by zavolat služku, aby Foxie svlékla z ušpiněných šatů a převlékla do nočního úborů, který měla jistě v některých ze svých zavazadel. Zamračil se, neboť si uvědomil, že ta zavazadla měla již dávno jedna ze sloužících vybalit, aby zbytečně nepřekážela a aby zde měla Foxie nejvyšší pohodlí.

„Měl bych“ a „Chci“ v něm bojovala jako rytíři na turnaji o cenu v podobě šátku šlechtičny. Lehce ji pohladil po rameni a odsunul tak pramen vlasů, jehož konec končil v mělkém výstřihu bleděmodrých šatů.

S tichým spokojeným zabručením se posadil na okraj postele, přitahuje si spící dívku do klína. Opřel si ji o pravou paži, levicí opatrně a šetrně rozepínal knoflíčky, jež držely látku na zádech pohromadě.

Zvídavě nakoukl pod látku a pousmál se, když zahlédl odhalenou kůži na dívčině rameni. Odsunul šaty až odhalil její drobná ňadra schovaná pod sněhobílou látkou košilky. Měl co dělat, aby je neschoval pod svou dlaní. Tak rád by se těch drobných ozdob, jež fascinují muže, dotkl, něžně je hladil, laskal svými ústy,…

Cítil, že si zahrává s ohněm a kope si pod sebou hrob.

Rychle, ale tak, aby ji neprobudil, ji šaty shrnul až k Foxieinu klínu. Neodolal a přitiskl ji k sobě. Chtěl aspoň na okamžik držet ve svém náručí, kdo ví, kdy se mu zase naskytne příležitost, aby byla světlovlasá krasavice takto spoře oblečena.

Foxie ze spánku tiše zavrněla a přitiskla se ještě více k Alešově hrudi.

„Kdybys věděla, Lištičko, kolik síly mě teď stojí sebeovládání. Kdybys věděla, jak mě pokoušíš, takhle sladce bys nespala.“ Pomyslel si a kousl se do rtu, když se dívka, posazena v jeho klíně, zavrtěla.

Zvedl ji ve svém náručí, jedním prudkým pohybem rozestlal postel, do níž ji vzápětí položil.

Pravicí vklouzl pod její záda, nazvedl ji a druhou rukou stáhl šaty přes dívčiny štíhle boky.

Málem si hlasitě oddechl, když přehazoval Foxieiny šaty přes opěradlo nedaleko stojící židle. Foxie se převrátila na bok, schoulila se do klubka, na tváři úsměv, že by jí ho mohla závidět i Mona Lisa.

Pohled mu mimoděk sklouzl na tímto pohybem odhalená stehna, jež stěží nyní košilka zahalovala.

Přehodil přes ní přikrývku a rychle opouštěl pokoj. Věděl, že kdyby měl u ní strávit další minuty, bylo by to prachobyčejné mučení. Už tak si vyčítal své malé hrátky s ohněm. Na druhou stranu, pomyslel si samolibě, nyní toho nelitoval, byť mu bylo jasné, že si díky tomu přivodil jisté potíže.

Foxieino nádherné tělíčko měl před očima po zbytek večera i noci…

Ledabyle pohodil květiny na noční stolek a zase odcházel. Rád by ji probudil, přece jen, takhle vyspávat se ani na tak vzácnou návštěvu v jeho domě neslušelo. Ovládl svou sobeckou touhu mít ji u sebe probranou a svěží, místo toho tiše pospíchal ke dveřím.

Připomínala káčátko. Blonďaté, zacuchané vlasy měla ledabyle shrnuté za ucho a oči ještě trochu ospalé. Stejně jako ono káče se vybatolila z postele a postavila se zpříma naproti nočnímu stolku. Zívla, pusu dokořán a protáhla se.

„Dobré ráno, Foxie.“ Pomyslela si vesele, rozeběhla se k oknu a rychle rozhrnula závěsy.

„No jéje,“ vyjekla, když ji do obličeje udeřily sluneční paprsky. Nechala okno oknem, pokročilou denní dobu dobou a začala si vybalovat.

„Tak dobře,“ promlouvala sama se sebou, jak to občas dělávala, „přece jen ta škola k něčemu byla.“

Rovnala si šaty do skříně, odhazuje jedny na postel.

„Jé,“ vyklouzlo ji z úst, jakmile si všimla uvadající květiny, jež ležela na prosté dečce, pod níž se schovávala vrchní hrana nočního stolku. V srdíčku ji zahřálo a v břiše se motýli rozmáchli svými křehkými křídly. Drobotinku rychle vložila do kapesníčku a ten položila mezi dvě knihy, které si s sebou přivezla.

„Těším se,“ S rozmyslem si rozčesávala vlasy a vybírala stužku do vlasů. Nakonec to vyhrála tmavé modrá, ostře kontrastující s jejími černými šatečkami, avšak ze stejného materiálu jako stužka, jež měla omotanou kolem hrudi.

Při myšlence na Aleše ji v očích zajiskřily jiskřičky a celá se ještě více rozzářila.

Obula si černé střevíčky a vyběhla ven hledat pána domu.

Už měla dávno po snídani, oběd, který ji sloužící doslova cpala, rázně odmítla.

Dávno již vyběhla z domu do zahrady, prošmejdila každý její kout, aspoň jí to tak připadalo, ale Aleše nemohla nikde najít.

Rezignovaně se posadila ke kořenům jednoho z mnoha stromů, koukala se na hladinu rybníčku a mračila se.

Ale co, však on si Aleš najde ji.

Usmála se na kruhy, co se na vodě objevily, opřela se o kmen a nechala se znovu pomaličku vkolébávat do náruče spánku, neb všude panující klid byl tolik tolik uklidňující.

„Zase spíš?“ zavrčel Aleš.

„Ne, ne,“ namítla a otevřela pravé očko. Celá dívčina tvářička se rozjasnila a i levé očičko se nyní zakoukalo do Vávrovy tváře.

„No proto,“ odvětil Vávra s podtónem pobavení. Podal ji ruku, aby ji pomohl na nohy.

„Děkuji.“

Foxie se k němu přitulila, položila své drobné dlaně na jeho boky a zabořila nosík do tmavé košile.

„Těšila jsem se.“ Přiznala s ruměncem a vzhlédla.

Vávrova pravice zlehýnka dopadla na její hlavu a pohladila ji na temeni.

„Však já taky, Lištičko moje.“

Cítil, jak se vytáhla na špičky, i přesto však byla její ústa vzdálená těm jeho.

Sklonil se, aby ho mohla políbit.

Nejdříve ho počastovala nesmělou pusinkou, aby se neřeklo. Pak se však svými rty opřela o ty jeho, jazykem si pohrávaje s Vávrovým horním rtem.

Nenechal ji dohrát svou soukromou, malou partičku něhy a převzal iniciativu. Samolibě se zašklebil, jakmile se od Foxie odtáhl a dívka mu téměř bezvládně visela v náručí.

Vzdychla, hlavu omámenou mužovými polibky, tváře rozpálené.

„To bylo,“ zachichotala se.

„Chceš ještě?“

Rozesmála se, prstíkem rejdíc po Alešových rtech. Znova se tvářil jako mlsný kocour a jí se ten jeho dravý úsměv převelice líbil. Cítila, že by se spíše měla bát, když se začal takhle tvářit, ale ono jí to naopak nutilo dělat věci, které by dělat neměla. Například mu na takovou poněkud troufalou otázku odpovědět souhlasem.

„No jasně,“ kníkla nadšeně.

Přimhouřil oči a schválně ji mučil dlouhým a zvídavým pohledem.

Zesílil své sevření, až mezi nimi nebyl ani jeden milimetr zbytečné mezírky, nosem ji zašimral na uchu a zašeptal:

„Ale na to bychom si měli spíše sednout, zlatíčko.“

Posadili se zpět u paty stromu, nedbaje na to, že létem vonící tráva zašpiní jejich ne zrovna levné šaty. Přinutil ji, aby se na něj posadila, nesměle zíraje na Vávrovu tvář a hledaje v ní náznaky toho, že tohle vše je jen žert, nevinná hříčka, avšak nikde nic.

Pohladil ji po hlavě, přitáhl si ji k sobě blíž, až se její ještě pořád pod látkou skrytá kolena bořila do jeho boků.

Poprvé seděla obkročmo na někom a to ještě na muži. Připadala si, jako kdyby nyní nebyla člověk, ale křehké ptáče, které kdosi popadl do své dlaně. Srdíčko tluče, tluče, křídla by se ráda rozepjala a chtěla uletět, avšak nemohou.

Znovu ji jeho horká dlaň pohladila, svou něžností se pokoušela zahnat její obavy.

Lehce zatáhl za látku jejích šatů a odhrnul ji tak, že nyní měla nožky až do půli stehen holé. Kochal se pohledem na dívčina hezky tvarovaná lýtka, která přecházela v kolena připomínající zralá jablka mladé jablůňky, nenasytným pohledem se pásl po bledé pokožce odhalených stehen.

Bleskurychle se její dlaně svezly ke klínu a zatáhly za látku. Chtěla se zakrýt, skrýt tu holou kůži, jelikož si uvědomovala, že to ona může za ony dravé jiskřičky v Alešových očích.

Pevně ji chytil za ruce a položil si je na prsa.

„Neboj se, Foxie,“ zašeptal. Její ruce si přehodil do levice, která je pořád spoutávala, pravicí ji zase pohladil po hlavince. „Mě se bát nemusíš.“

Zhluboka se nadechla a přikývla.

Zmatená, ale poslušná a co víc, důvěřivá přivřela modrá kukadla a nastavila své rty k polibku. Jaké bylo její překvapení, když místo políbení na ústa ji muž polaskal po tváři, opisuje svými rty tvar její tváře, něžně ji kousl do brady a až pak se vrátil k ústům, která již směle mohl líbat.

Lehoučce ji pohladil po nožce, na okamžik se zastavil na koleni, ihned na to však bříška prstů pohladila útlý kotník.

„Ještě chceš, Lištičko?“ tiše se zasmál, když viděl, jak pod jeho dotyky světlovlasá dívka jihne.

„Nevím.“ Odpověděla.

Ale víš, pomyslel si a mlsně si olízl rty.

Líbal svou malou Lištičku, která najednou poznávala sladké ovoce, jež pomalu ale jistě vedlo ke ztrátě nevinnosti, hladil ji po holé kůži skrčených nohou tak dlouho, dokud neucítil, jak se koutky rudých úst zvedly v úsměvu.

Jeho ruce se nespokojily jen s dívčinými, v jeho očích překrásnými a snad nejhezčími nožkami na světě. Hladily zahalená záda, sem tam se na okamžik zastavily na zadečku, pak rychle vzlétly ke krku, jež byl zahalen blonďatými vlasy.

Foxie se osmělovala a najednou zjistila, že se jí hra mlsného Aleše strašně líbí. Za nic na světě by to však nevyslovila nahlas.

Po notné chvílí se od něj odtrhla a pohlédla do temných tůní.

Nemuseli nic říkat. Užívali si onu chvíli, kterou prožívají jen ti, co se mají rádi a vším možným, jenom ne slovy si stvrzují svou lásku.

Hleděli si do očí dlouho. Pak se Foxiiny ruce omotaly Vávrovi kolem krku a ona se opřela o mužskou hruď, o svůj přístav naděje, bezpečí a něhy.

Slunko již urazilo kus cesty vedoucí k západu, kde na něj čekal konec jeho celodenního putování.

Vávra trpělivě čekal, až ho Foxie přestane rádoby drtit ve svém sevření. Když se však dívka k ničemu neměla, jemně ji naznačil, že toho objímání bylo dost a pomohl ji vstát.

„Drahá,“ zachraptěl. Barvu mužského hlasu ovlivnil Foxiin vzhled. Vlasy měla najednou mírně pocuchané, od toho, jak se sem tam do nich vnořila mužova dlaň, látku šatů krapet pomačkanou a ve tváři zasněný výraz, jehož kouzlo podtrhoval i úsměv narůžovělých rtů.

„Ano?“ zvedla mladičká dívka hlavu, zadívala se do Alešovy tváře a vyčkávala, co že jí to její hostitel chce sdělit.

„Jelikož je již odpoledne, já jsem dnes své pracovní povinnosti splnil v době, kdy ty jsi ještě měla půlnoc, navrhuji, abychom se šli podívat do města. Myslím si, že procházka nám obou přijde k duhu.“ Odvětil a v duchu si pomyslel, že hlavně přijdou oba na jiné myšlenky, možná.

„Proč ne,“ pousmálo se děvče a uhlazovalo si šaty.

„Ještě vlasy, Lištičko, si uprav,“ zašeptal ji Vávra do ucha a potěšeně se zachechtal, tak, jak se chechtají spokojení muži, díky nimž dívky a ženy ztrácejí hlavu.

„Jen počkej,ty, ty, …“ zamyslela se a vzápětí vyhrkla: „ … muži, to se ti vrátí!“ slibovala a pohrozila Alešovi pěstičkou. „Příště budeš mít rozcuch ty!“

Vesele poskakovala vedle Aleše a pranic nedbala na to, že to vypadá komicky: starší muž, který si za ruku vede mladičkou dívčinu.

Pevně svírala jeho dlaň a pokukovala po všem možném, co jí Aleš ukazoval: parčík s lavičkami, které si, dle jejích slov někdy musí vyzkoušet a nějakou tu chvilku se na nich posadit a pozorovat okolí, pitítko pro ptáky, fontánku, v jejímž středu se nacházely čtyři ryby, z jejichž hubiček tryskal proud vody.

Vytrhla se Vávrovi a ponořila ruce do chladivé vody. Chvilenku si lebedila a máčela dlaně, po očku pomrkávaje po Alešovi. Mužova tvář se zachmuřila a bylo na něm vidět, že je myšlenkami někde jinde, než na plácku s fontánkou, kolem níž se batolí děti, učarované z proudů vody.

Jeho chvilky nepozornosti Foxie využila. Připlížila se, postavila se na schůdek, u něhož Aleš stál a mokré dlaně položila na mužův zátylek.

Ihned se z výšin myšlenek vrátil na zem.

„Foxie,“ zavrčel.

Dívka nečekala, až jí Aleš uvězní ve svém náručí. Rozesmátá utíkala dál od Vávry, který vypadal jako medvěd předčasně probuzený ze zimního spánku, jehož řev se rozléhá po lese.

Dostala se na konec ulice a zaraženě se zastavila. Před ní se na křižovatce míjely vozy s různorodými náklady, drožky vezoucí obyvatele města, i chodci, pospíchající kdoví kam.

Dívka se otočila o sto osmdesát stupňů, doufaje, že uvidí Aleše dobíhajícího ke své nezbednici, avšak najednou ho nemohla v chumlu lidí najít.

Polekala se a srdíčko se jí rozbušilo jako zvony kostelní věží v pravé poledne.

„Aleši?“ kníkla tiše pro sebe a zmateně se otáčela kolem své vlastní osy.

„Foxie,“ najednou ji za zády zahřímal hlas toho, koho hledala. „Příště mi prosím už neutíkej.“

Dívčino čelo se zakabonilo a objevila se na něm vráska.

„Tohle nebylo hezké.“ Odfrkla uraženě a nakrčila nos. „To vůbec nebylo hezké.“

„Hm?“ založil ruce na hrudi a čekal, co dalšího mu blondýnka řekne.

„Bála jsem se.“ Přiznala a zamračila se ještě víc. Jakoby ono přiznání slabosti bylo cosi nežádoucího.

Najednou si uvědomil, jak to pro hrdou dívku, kterou Foxie bez pochyb byla, je takové přiznání vysilující. Vážil si ji v ten moment ještě víc, jelikož dokázala ukázat, jemu, svou slabost.

„Čeho jsi se bála, Lištičko?“ zaševelil Aleš smířlivě a omluvně zároveň.

„Těžko říct.“ Ošila se. „Nejvíc asi toho, že…“ odmlčela se a sklopila zrak. „ … že jsi mě tu nechal samotnou.“

Místo dalších slov ji na okamžik k sobě přivinul.

Aleš Vávra znal své město dokonale a i ono znalo jeho. Jeho krok s cizí dívkou, jež se ho držela za ruku a cupitala po jeho boku, nezůstal bez povšimnutí.

Během jejich několikahodinové procházky ho pozdravilo několik důležitých obyvatel města, několik paniček a několik pánů s úsměvem zdravilo i Vávrovo děvče.

Foxie se vždy napřímila, zpříma hleděla cizím lidem do očí, avšak mlčela. Neměla jim co říct, ani se s nimi moc bavit nechtěla. V mysli se objevil další důvod k obdivu toho, u něhož našla na několik týdnů útočiště a přístřeší.

„Aleši,“ zatahala muže za rukáv v jedné z méně rušných uliček.

„Hm,“

„Já bych už nejraději šla domů.“ Přiznala tiše. „Začínám být… uťapkaná.“

Služebné ji přichystaly koupel. Chtěly splnit příkaz pomoci dívce a býti ji ke všemu po ruce, ona je však po několika minutách usilovného přemlouvání z pokoje doslova vypudila.

Zhluboka si oddechla a zadívala se na svůj odraz v zrcadle, u kterého si každé ráno rozčesávala zlaté kadeře.

„Unavená, hodně unavená,“ zhodnotila to, co viděla a rozvazovala stuhy šatů.

Schoulila se do klubíčka a pomalými pohyby rukou čeřila vodu u svých boků. Hlavu položila na kolena a přemýšlela. V lůně horké vody si připadala velmi příjemně. V ten moment ji nic nehrozilo, nemusela se nikam hnát, nemusela vůbec nic, jen v té vodě neusnout, problesklo ji hlavou. Připadala si jako miminko v děloze, které se také rochní ve vodě a nemusí nic.

Přestala odpočívat a natáhla se pro bílou kostku mýdla. S láskou, kterou k sobě cítí většina z lidí, očišťovala každý kousek své kůže a ať chtěla, či ne, uvažovala, jaké by to bylo, kdyby místo namydlených drobných prstů by to byly mužské, velké, horké dlaně, které by laskaly její pokožku.

Až se jí z takových představ zatočila hlava.

„Foxie, nech toho,“ okřikla se polohlasem a omotala kolem sebe ručník, druhým si vysušovala vlasy.

Zamilované mysli však rozum málokdy dokáže pořádně poručit. Přehodila si přes sebe košilku a zamračila se na župánek. Nakonec si oblékla i ten.

Vávra se zamračil, když na chodbě potkal ony služky, které přeci měly Foxie pomoct s koupelí.

Foxie si nedala domluvit a obsloužila se sama, hm.

Mimoděk se pousmál. Líbilo se mu, že není jako ostatní dívky v jejím věku, které si snad neumí samy ani vyčistit nos.

Opřel se o zábradlí lemující schodiště a zapřemýšlel nad vším, co o Foxie ví a co se mu na ní líbí.

Pohrávala si s kytičkou, kterou ji Aleš přinesl a po očku si ho prohlížela.

Tmavá košile, tmavý oblek, hmmm… Líbil se jí. Zvedla hlavu, podívala se do jeho tůní černi noci, kdy měsíc a hvězdy nikdo nespatří a počastovala ho jedním ze svých nejmilejších úsměvů.

„Ještě jednou, děkuji.“ Podotkla a něžně přejela palcem po stoncích květin. „Nejsem zvyklá na dárky, tak se nezlobte, že jsem si spíše všímala nejdřív vás než vámi nabízených květin.“

Při těchto slovech se jí líčko opět zbarvilo do nachova.

„Neomlouvejte se, Foxie.“ Odvětil, v hlase mu rezonovalo pobavení. „Neříkejte mi však, že vy, mladá a jistě bohatá slečna nejste zvyklá na projevy sympatií.“

Vykulila oči.

„Jako, že bych se s někým scházela?“ vyhrkla, naprosto si neuvědomujíc, že tato myšlenka by měla zůstat nevyslovená. „To zas jako pane,“ rozohnila se, „já se náhodou ozvat umím, když mě nějaký chlapec čapne za loket a přitáhne k sobě.“ Na okamžik se odmlčela, jen aby se nadechla a pokračovala: „Nejsem zvyklá na to, aby na mě byl někdo milý. Někdo tak…“ zbytek věty si již musel Vávra domyslet.

Někdo tak… hezký? Přitažlivý? Bohatý? Vlivný? Světaznalý? Zkušený?

To vše ve vteřině prolétlo Vávrovou myslí.

Rozhodl se nedokončovat mladičkým děvčetem započatou větu, jejíž význam zůstal viset ve vzduchu. Místo toho chytil její dlaň do své a něžně ji shrnul prameny vlasů za ucho.

„Byl bych nesmírně rád, kdybyste mi dovolila vám tykat, slečno.“

Zívla a odložila rozečtenou knihu na noční stolek.

Zamračila se.

Stýskalo se jí.

Byla s Alešem celý den, včera také, předevčírem jakbysmet, a přesto si nyní přišla šíleně osamocená. Bylo ji z toho do pláče.

Už už zafňukala, když si pro sebe řekla, že brečet v této situaci je naprostá blbost.

Místo toho by měla jednat a něco s tím smutkem udělat.

Prvním, asi nejlepším a nejvhodnější řešením by bylo zabořit hlavu do polštářů a usnout.

Moc snadné, odsunula tento nápad do pozadí své mysli.

Už dávno byla rozhodnutá, co udělá. Přehodila si přes ramena župan, vyklouzla z pokoje a jako myška se ploužila ztemnělou chodbou ke dveřím, za kterými byla Alešova ložnice.

Stála před dveřmi, za nimiž se nacházel Vávrův pokoj. Modrá kukadla se dívala na dřevěnou hradbu, jež se jí zdála býti nedobytnou.

Povzdychla si, dodala si odvahy a přinutila se položit najednou se trošku chvějící se ruku na kliku.

Stiskla a zatlačila…

… a dveře povolily. Ani nezaskřípěly, když je pootevřela na škvírku tak akorát širokou, aby se ní protáhla dovnitř.

Málem si neodpustila obdivné vzdychnutí, když už dveře opět zavřela a otočila se k nim zády.

Jediné, čeho si všímala nejvíc, byla velká postel, na jejíž pravé straně ležel sám pán domu.

Vlasy měl spánkem rozčechrané, tvář pozbyla obvyklých vrásek z neustálého mračení, naopak, koutky úst se zvedaly v poťouchlém úsměvu.

„Kdoví, co se ti zdá, kocourku,“ pomyslela si Foxie a tichoulince se zachichotala.

Studená podlaha ji začala pořádně zábst do bosých nohou.

Odhodila župan, potišku přicupitala k posteli a vklouzla pod Vávrovým tělem rozehřátou peřinou stejně mrštně, jako vklouzává užovka pod kameny.

Opatrně se posunovala pod těžkou dekou, až se zády dotkla kousku Vávrova těla.

Chvilku trvalo, než se blonďatý uzlíček osvobodil od myšlenek, které mu jako roj včel bzučel v hlavince, ale po několika minutách usnula světlovlasá dívka spánkem, jež doprovází zamilované slečny: sladkým, klidným, příjemným.

Prudce se otočil v posteli na pravý bok a oněměl. O zárubeň dveří se opírala Ona. Vlasy barvy dozrávajícího obilí měla rozpuštěné a rafinovaným způsobem rozprostřené tak, že zakrývaly nahá místa jejího drobného těla.

Je nahá, uvědomil si a ztěžka polkl, pociťujíc narůstající touhu.

Usmála se, až modré tůně zajiskřily a pomalu kráčela k posteli, v níž ležel.

Bez skrupulí, začervenáními zaváhání z něj stáhla přikrývku, pod níž samozřejmě ležel nahý, stejně jako jiné noci.

Vklouzla k němu do postele, přitiskla se na mužské tělo a zadívala se na něj pohledem mlsné kočky.

Lísala se tak dlouho, dokud prvotní šok z její přítomnosti, který ho ovládl, nezmizel.

Překulil ji na bok, tak, aby se zády opírala o jeho hruď a on mohl svým tělem kopírovat její. Zatlačil na ploché bříško, aby se její zadeček dostal blíže k jeho klínu a přehodil přes její nožky levou nohu. Levačkou něžně odhrnul z ramene a z drobného, ještě dětskými rysy přeplněného obličeje blonďaté prameny, a pak se dotkl jejích ňader. Spokojeně zamručel, když přivřela oči a vychutnávala si dotyky jeho prstů.

Zesílil tlak na jednu z největších krás ženského těla a mimoděk jeho pravá ruka, kterou měl obtočenou kol jejích boků, klouzala níž a níž, až…

Probudil se.

Dech měl zrychlený, čelo zpocené a chvilku trvalo, než se zorientoval.

Jsou chvíle, kdy vám podvědomí namíchá takovou porci škodolibého překvapení, až jste z toho naprosto paf a nevíte, zda to je či není pravda.

Něco ho polechtalo na tváři.

Vlasy? Její vlasy?!

Najednou si uvědomil, co vlastně tiskne ve své pravé dlani. Až se zastyděl, vždyť jí to muselo bolet a tlak prstů zmenšil o polovinu, přesto však ruku pryč nedal.

Košilku měla vyhrnutou až právě pod prsa, z nichž jedno zakrývala jeho ruka. Druhou ruku měl položenou na jejím podbřišku.

V rychlosti si v hlavě přehrál události předchozího večera a zamračil se.

„Aleši?“ ozvalo se za ním unaveně a hlavně… nesměle.

„Ano?“ otočil se. Podíval se na své děvče, které k němu vzhlíželo a pohrávalo si s tkanicemi, které držely oba konce županu hezky u sebe.

„Přišla jsem ti popřát dobrou noc,“ odvětila již o něco rázněji Foxie a popošla ještě blíž k Vávrovi.

Dlaně položila na mužovy boky, stoupla si na špičky a natáhovala se jako labuť, když ji někdo nabízí kousek chleba. Sklonil se k ní, políbil ji a neodolal. Na okamžik si přitiskl její měkké tělo víc k sobě a vrstvy látek pro jeho potěšení nyní nebyly žádnou překážkou.

Opřela se o něj a nechala se objímat, dokud se nenabažila bezpečí, které z něj sálalo. Pak se otočila a ladným krokem odtančila do své ložnice.

Vsadil by polovinu svého majetku, že když šel spát, Foxie tu ještě neležela.

Prapodivné bylo, že ač Vávrův živý sen se díky přítomnosti dívky v jeho loži málem stal skutečností, dívka dál spala a o světě kolem ní nic nevěděla.

„Jsi spáč, přímo medvěd v zimě.“ Zabručel polohlasem Vávra. Vyprostil ruku, která uvízla pod jejím tělem a na okamžik ji nechal v posteli samu, aby se mohl obléct.

Vrátil se k ní a s potěšením ji na sebe natlačil.

Spící Foxie se ve spánku zavrtěla, ruce sevřené v pěstičky, ale když ji lehoučce poňuchňal ve vlasech, shrnul košilku zpátky pod zadeček a zase přitiskl k sobě, spokojeně se zavrtěla.

Vdechoval vůni jejích čerstvě umytých vlasů. Pomalu mu těžkla víčka, avšak i přesto se nijak neměl do ponoření se do světa snů a fantazií.

Pořád mu spočívala v náručí, otočená k němu zády a tiše oddechovala. S každým jejím nádechem se její ňadro v jeho dlani zvedalo, s výdechem klesalo. Začal je něžně hladit, pak přesunul ruku na druhé, doposud od jeho dotyků oproštěné prso.

Foxie ze spánku zavrněla a otočila se k němu čelem.

„Aleši?“ zaševelila rozespale a otevřela jedno očko.

Neodpověděl. Místo toho ji políbil a pevně objal.

„Mhm,“ zabručela. Nebylo ji po chuti, že ji budí uprostřed noci, na druhou stranu však se potěšeně čepýřila. Budí ji, protože…

Proč vlastně?!

Najednou bylo rozespání to tam. Zapřela se o jeho hruď a snažila se ho od sebe odstrčit.

„Aleši, prosím,“ kníkla prosebně a zamrskala sebou jako vánoční kapřík v kádi.

Sice nerad, ale pustil ji. Nedopřál ji však ten luxus ticha a mlčení, které, čtouc z jejích očí, by uvítala.

„Copak děláš v mé posteli, Foxie?“ zabručel. Sevřel v prstech její bradu a přinutil ji, aby se v šeru, které v místnosti panovalo, zadívala do jeho tváře. Pod bříšky prstů cítil, jak její kůže doslova žhne.

Měla sto chutí vyběhnout z jeho ložnice do bezpečí svého pokoje, zahrabat se pod peřinu a nevylézt do zítřejšího večera, ne-li dalšího rána.

„Mně se stýskalo.“ Vzdychla a pohrávala si s cípem peřiny, která je oba přikrývala zahřívala.

„Stýskalo?“ Alešovi pobavením zacukal levý koutek úst. „Vždyť jsme spolu byli celý den.“

„No právě,“ namítla Foxie rychle. „Tvá společnost mne strašně těší, líbí se mi, když jsme spolu, a když se máme rozloučit, byť jen na několik hodin, které máme strávit v poklidném stavu spánku, tak je mi najednou strašně smutno.“

Po tomto vyznání se chuť odejít zvětšila o polovinu.

Obnažování duše je otravné, pomyslela si Foxie. Člověk má po něm sto chutí uraženě odejít, stáhnout se do své nory jako liška, když na ni lovci pořádají hon a schoulit se do klubíčka. Najednou si člověk připadá strašně zranitelný.

„Lištičko, to ale nejde, musíš se naučit být taky na chvilku sama.“ Zamručel Vávra vážným hlasem a přitulil ji k sobě, navzdory jejím chabým protestům.

„Však já to umím, Aleši, jen… Tady najednou nevím, co bych dělala. Všechno je načichlé tvou přítomností a já…“ chvilenku hledala to správné slovo, aby jak nejlépe vyjádřila nahlas svou myšlenku. „Žárlím, tak.“

To už pán domu nevydržel a rozesmál se. Polichotilo mu to.

„Žárlíš na můj majetek? Ojé, Foxie.“

„Nu co,“ zabručela tentokráte dívka a spokojeně opřela tvář o Alešovu hruď.

„Ty jsi prostě…“

„Tvá Foxie,“ nenechala ho dokončit větu.

„Ano, má Foxie.“ Zopakoval ta dvě slova Vávra a cítil, jak při nich dívka v jeho náručí pookřála a uslyšel její tichý smích.

„Příště mě ale takhle v noci nepřepadej, Lištičko. Lovec by Lišku mohl ulovit.“ Použil Aleš oblíbenou metaforu.

Foxie ztuhla.

„Nu, dobře, dobře, ale… já vím, neměla bych to po tobě chtít, vůbec se to nesluší a nehodí a kdoví, co by na to všichni a už riskuju tím, že jsem přijala tvé pozvání bez doprovodu a…“ šmodrchala Foxie, co se dalo, Aleš však věděl, oč ho chce požádat.

„Odpovím ti zítra, ano? Musím o tom ještě pouvažovat. A navíc, zítra mě čeká spousta práce, tak bych se rád trochu vyspal, Lištičko.“ Utnul vodopád jejích slov.

„Dobrou noc, Aleši,“ broukla tiše a počastovala ho motýlím políbením na rty.

„Dobrou noc, Foxie.“

Probudila se a celá zmatená mžourala do Alešovy tváře.

„Co..“ broukla.

„Šššš, Lištičko.“ Zašeptal muž a pohladil ji po vlasech. Políbil ji na ne zrovna po ránu romanticky chutnajícími rty, ale který z láskou opájených tvorů by řešil takovou malichernost. Na prsty si namotával zlaté pramínky vlasů a jemně je zase odmotával, aby si z nich náhodou nevytvořil pouta, ve kterých by mu uvízla dlaň.

Něžně se k ní přitulil, pokládaje hlavu na hrudníček zakrytý bílou látkou košilky.

Chvilenku trvající jen několik vteřin měla dojem, že ho odstrčí a uteče, pak se však uklidnila.

„Je to přece Aleš, Alešek milovaný,“ pomyslela si a srdíčko se jí zklidnilo.

Zívla, neboť se přece jen ještě částečně schovávala v náručí spánku, a zabořila dlaň do mužových kaštanových vlasů. Prohrabávala se nimi, podobně jako on před několika málo minutami a ze rtů ji unikl spokojený vzdech, když se Alešova dlaň přesunula na jedno z jejích ňader a jen tak si tam klidně a bez nějaké aktivity odpočívala.

Cítila, jak ji svým tělem zahřívá již tak žhnoucí tílko a zachichotala se při příměru k velkému černému vlkovi, jehož chundelatá srst je ta nejlepší přikrývka, jež ji prolétl myslí.

Ve chvíli, kdy mu hlava ztěžkla a jí se začalo špatně dýchat, opatrně drobnými dlaněmi se ho pokoušela nadzvednout a z této klícky, kterou ji snad neúmyslně připravil, vyklouznout. Avšak Vávra zabručel, posunul si hlavu z měkké podušky, kterou mu skýtal její hrudník, na podušku z peří a ji k sobě majetnicky přitáhl.

Silné paže ji objímaly a tvořily tak bezpečný úkryt pro lišku, která zmateně pobíhala po lese reálného světa, který na tak malé a naivní stvoření připravoval mnoho nástrah.

Sama nevěděla, zda Aleše považovat či nepovažovat za jednu z oněch nástrah. Věděla, že riskuje a že riskuje mnoho. Ale cožpak lze poručit zamilovanému srdíčku? Věděla, že zamilovanost a láska nejsou žádné omluvy pro bezhlavé vrhání se do věcí, které se mohou vymknout kontrole a ošklivě se vymstít. Přesto se však do jedné z těchto šíleností vrhala.

Koutky úst se blondýnce zvedly v úsměvu nad divností myšlenek, jež se jí honily hlavou. Opřela líčko o Alešovo rameno, ignorujíc nepohodlí a přemýšlela si dál. Zkoumala své vědomí, které, ač chtěla či ne, se z dětstvím a naivitou oplývajícím, zároveň však s velkou příměsí rozumu, moudra posbíraného jako střípky na zem puštěného čajového šálku sesbírala během těch několika let svého života a třídila si myšlenky.

Člověk tak nějak letí dny, které jsou mu dány, aniž by se pozastavil a pořádně si protřídil, co mu jaký okamžik dal a vzal. Pak přijde okamžik, který ho jako velký ukazatel na křižovatce aspoň na několik minut přinutí se pozastavit a pouvažovat, kam se vydá dál.

A takovými ukazovateli byly mnohé chvíle, jež strávila spolu s tím, který ji, teď již si to v duchu říkala otevřeně, ukradl srdce. Klišé? Možná, pousmála se, ale myslela to upřímně.

Neodolala a pohladila Aleše po tváři, prstem lehce zakončujíc pohyb vzhůru po kořeni nosu k obloukům obočí. Přestala, když Vávra něco nesrozumitelného zabručel ze spaní a schoulila se v jeho náručí do klubíčka, za které by se nestydělo ani nazrzlé zvířátko, ke kterému ji její drahý tak často přirovnával.

Zívla, odehnala myšlenky a opět usnula s Alešem Vávrou ve své mysli i srdíčku.

Podepsal jeden z mnoha dokumentů, které měl tento den přečíst a zvážit, zda s jeho podmínkami souhlasí nebo ne, a zamračil se ještě víc.

Dnes Vávra cítil, že jeho hlava každou chvílí exploduje.

Zavrčel, jakmile ho jeden z podřízených vyrušil v práci. Odštěkl odpověď na mladíčkovu odpověď ignorujíc, že se zelená kukadla rozšířila a připomínala teď spíš zelené koláče mechu na zaschlém lávovém poli.

Přeškrtl položky v sáhodlouhém seznamu, který držel v ruce. Pak však rezignoval.

Malá pauza neuškodí.

Přesunul se do pohodlného křesla, natáhl nohy před sebe, v rukou sklenka s trochou alkoholu, jež uklidňoval zjitřené myšlení a roztržení.

„Foxie…“ uslyšel hlas ve své hlavě. Hlas, jež šeptal jméno té, která mu to vůbec ale vůbec neulehčovala. Jméno té, jejíž hebkou kůži laskal hned po probuzení, neboť ležela vedle něj, schoulená, sladce spící, překrásná. Jméno té, kterou…

Miluje.

Zavrčel a opět mu chuťové buňky polechtal zlatavý mok.

Chce po něm něco, co v konečném důsledku povede…

Otevřel mu sloužící, zavedl ho do pokoje, kde na něj čekala. Vypadala jako nezkušený zajíček, co poprvé vyskočil ze své jamky a objevil část nebezpečí, které v sobě skrývá ta obrovská plocha okolo.

Usmála se, modré oči mu prozradily, že ať je sebevíc nervóznější, ráda ho vidí.

Jeho já se při tomto zjištění zatetelilo jako sluníčkem na jaře pohlazená sněženka.

Odolala, jak si všiml, toho zvyku, který si nenechala vymluvit, vrhnout se mu kolem krku a chvilenku spočívat v jeho náručí. Někdo by pronesl, že se v těch několika vteřinách aklimatizuje a zvyká si na jeho přítomnost.

Dnes Foxie místo objetí a pohlazení vychovaně pozdravila a uvedla ho do dalšího pokoje. Tam již na něj čekali její rodiče.

Všiml si, že ani jeden z nich není tak drobný jako ona. Možná maminka byla menší, ale po otci zdědila nepříjemně pálící oheň, jež se objevil v jejích očích vždy, když byla notně podrážděná a rozohněná. Přesto se přísně vypadající muž přemohl k jistému ústupku v podobě kývnutí a odpovědí na Vávrův pozdrav.

Copak rodiče Foxie. Nadšení z něj samozřejmě nebyli, ale při loučení si v jejich tvářích všiml spokojených úsměvů a významných pohledů. Foxie však neodolala a celá etiketa a školská výchova přišly vniveč, když ho ještě doprovodila k plůtku, za kterým začínal svět obyčejných lidí.

„Alešku,“ zakňučela a v modrých očích se zaleskly slzy.

„Ano? Ale Lištičko, snad nebudeš…“

„Ne!“ vyhrkla. „Já jen… ráda bych… prostě… obejmi mě.“

Rád ji tuhle prosbu plnil.

V oka mrknutí, tak rychlé to bylo, se přitiskla pod látkou schované hrudi a obtočila své paže kolem jeho boků s takovou intenzitou, jako kdyby ho už nikdy neměla pustit.

Pohladil ji po hlavičce, pomalu, tak, jak to měla ráda a trpělivě čekal, až ho sama pustí.

„Děkuji,“ špitla, pohlédla mu do očí, rukávem si otíraje zvlhlé tváře, dodala slůvko rozloučení a utekla zpátky do domu.

Dobře, pousmál se, dokonce to byl úsměv v podobě, v jaké ho znají všichni lidé.

„Dneska ti odpovím, Liští,“ zavrčel potichu a poslední kapka alkoholu skončila ve Vávrově hrdle.

Seděla schoulená u jezírka. Sloužícím poručila, aby ji přinesli dečku a přichystali košík s jídlem. Venku bylo hezky, byla v domě sama, tak si po několikavteřinovém vymýšlení programu usmyslila, že si udělá piknik. Samozřejmě, vadila ji její samota, ale co naplat. Byla sama již nějaký ten páteček, jeden, dva dny to tady bez Aleše vydrží…

Ne, nevydržím, namítla v duchu plačtivě.

Kousla se do rtu a drobné ručky mnuly cíp tmavě modré, měkké deky, která zabraňovala trávě, aby obarvila Foxiiny lososové šatičky.

Protáhla se, zívla a s radostí v srdíčku se otočila, aby… Její natažená tlapka dopadla na již vychladlou peřinu.

Radost nahradilo zklamání.

Myslela si…

„Foxie, nemysli,“ zabručela polohlasem. „Aleš přece musí pracovat, sám něco včera naznačoval a ty jsi naivní, když si myslíš, že bude celé dny trávit jen s tebou a své hospodářství nechá bez dozoru.“

Chvilenku uvažovala, co má dělat teď.

Najednou v mužově velké posteli ztrácela.

Schoulila se do klubíčka, do náručí popadla jeden z polštářů, ten, na kterém až do rána spočívala Vávrova hlava, zabořila do něj nosík a z plných sil ho objala. Jako lišče v noře, tak si připadala. Její norou byla postel pána domu, měkkým listím jeho peřina a zrzavým sourozencem či druhem v sametu schovaný polštář.

Přemýšlela. Proklouznout z Vávrovy ložnice byla hračka. A kdyby se snad s nějakým sloužícím srazila na chodbě vedoucí k jednomu z nedotknutelných a na věky zapovězených míst v domě, kam žádná jiná noha krom Vávrovy vkročit nesmí, s nevinným úsměvem by odvětila: „Naléhavě jsem potřebovala mluvit s panem Vávrou.“

„A vůbec, ty hloupá,“ okřikla ji ta část jejího já, která byla vždy plna sarkasmu, ironie a převeliké míry kritična. „Kdy si uvědomíš, že nikomu nemusíš vysvětlovat své jednání? Jsou to jen sloužící, hlupáčku.“

S nechutí musela přiznat, že Kritika opět zvítězila a připisuje si další bod v souboji Foxie: Kritika.

„Nejsem ve své kůži,“ pronesla nahlas a z košíku vytáhla kousek pečeného masa, dávaje pozor, aby se neušpinila. „Nějak ztrácím svou bojovnost a to je pro lišku zhouba…“

Celá její maličká postava jako by najednou povyrostla ne o několik centimetrů, nýbrž o celé metry. Zlobou stáhnuté obočí lemovalo oči, ze kterých se na svět kroutily hadi vzdoru a zloby.

„Slečno Foxie, dělám to pro vaše dobro. Doneslo se mi, což mě vlastně u Vás vůbec nepřekvapuje, že se po městě již poněkolikáté procházíte se starším mužem, aniž byste měla další doprovod. Cožpak vás nezajímá, že si o Vás povídají všechna děvčata v penzionátu?“

Neodpověděla a ještě víc se zakabonila.

Co je komu po tom, s kým se ona prochází ve městě? S kým pojídá v parku čokoládové bonbony, s kým u kašny krmí holuby a jiné ptactvo, s kým si ona povídá nejen o tom, co trápí její mladou duši, avšak také o svých snech, touhách, poznatcích a teoriích, které učitelka ve škole odmítá poslouchat, namítajíc, že to jsou všechno jenom choré výmysly, kterými se nebude zdržovat a navíc ona, Foxie, tím narušuje mravnost ostatních? Klepy hloupých spolužaček a městských paniček, jimž klepy přináší jediné potěšení v jejich nenaplněných životech, ji nezajímaly.

Ta nespravedlnost!

Zaťala ručky v pěsti, ovládla chuť se rozkřičet a dupnout si drobnou nožkou obutou do černého střevíčku, místo toho se přinutila vyjasnit svou tvář.

„Máte pravdu, slečno vychovatelko. Neměla jsem dávat všanc hloupým klepům své dobré jméno. Nebude se to opakovat.“ V duchu si však pomyslela pravý opak.

Nikdo nebude o panu Alešovi říkat, nahlas ani tajně, že by se pokusil nějakým způsobem poškodit jak ji samotnou, tak jméno její rodiny.

„Dva týdny se odtud nehnete.“

„Zákaz?“

„Ano.“

Na půl úst zamumlala slovo rozloučení.

Schody do pokoje vyběhla a jen tak tak stihla setřít z tváře první slzu bolesti.

Svět ji v ten moment připadal tak nespravedlivý.

„Pan Aleš?“ zarazila se. „No jo…“

Tehdy to byl ještě pan Aleš. Muž, který ji často doprovázel při jejích toulkách po městě, trávil s ní čas a snažil se ji svým způsobem i kočírovat. Ano, měl občas nějakou sladkou větu s jasným sdělením, při kterém by se jeden začervenal, ona se však vždy rozesmála a odvětila něco, čímž onen obsah obrátila v jiné téma rozhovoru.

Avšak ani rybka s největší vůli nebude věčně odolávat nejchutnější návnadě.

Ulovil ji. Sevřel zrzavé pacinky v železech a ona má pocit, že se teď plácá ve své bezmoci a neví, co dělat.

„Hmmmm,“ ozvala se Kritika. „Máš, co jsi chtěla, ne?“

„Mám,“ odpověděla ji a dodala. „Ale to jsem chtěla a chci. Navíc, vychovatelka stejně nepochodila,“ zachechtala se při další vzpomínce, až ji drobky křupavého chleba, kterým zajídala maso, spadly do klína.

„Dívky, dnešní vyučování nebude takové, jako obvykle. Proto si můžete schovat všechny své věci… Klid prosím! Dvojstup a…“

Foxie poslouchala učitelku dějepisu a zeměpisu jen jedním ouškem. Pořád měla vztek, který se držel její malé dušenky již několikátý den.

„To jdeme někam do exotického skleníku, muzea či snad do vedlejší vesnice obdivovat další kostel?“ zabručela směrem ke své společnici ve školních hodinách.

„Nu, podle všeho ne, protože to by nám včera řekla. A, jdeme ven do zahrady.“

„Hm,“

Foxie automaticky následovala spolužačky.

Jakmile se však všechny dostaly mimo třídu, ožily, jen tak tak, že je učitelka uklidnila.

Pod azurovým nebem všechny měly chuť rozeběhnout se do všech koutů prostorné zahrady, avšak pedagožka je vedla k altánu, kde občas také probíhala výuka.

Najednou jako by do dívek udeřil blesk.

Foxie vzhlédla a vykulila modrá kukadla.

Tam, kde obvykle sedávala učitelka, pohledem orla na lovu si měříc všechny své svěřenkyně, nyní seděl cizí muž. Cizí pro všechny ostatní krom ní.

Pozdravil je a od prvního okamžiku si u nich vydobyl respekt a stal se pro ně takovou autoritou, že žádná z nich se neodvážila ani špitnout, jak to obvykle činily během hodin svých učitele.

Již za pět minut všechny ochaly a achaly.

Dal jim možnost najednou se ocitnout v různých místech světa, kam se většina z nich snad ani nikdy nepodívá.

Foxieina špatná nálada a rozmrzelost byly ty tam.

Mohla ho vidět, diskutovat s ním na téma, které milovala.

Bylo ji jasné, že to měl být malý dárek pro ni a zároveň protest proti konvencím těch, které musela ještě nějaký ten rok poslouchat.

Smetla poslední stopy oběda do trávy, aby si pochutnali i mravenci, schoulila se do klubíčka a pozorovala pohupující se vodní hladinu.

Vodoměrky po ní klouzaly sem a tam, občas na ni hubičky rybiček vytvořily kruhy.

Po dobrém jídle, na čerstvém vzduchu, sluníčkem zahřívaná dívka usnula.

Otevřela oči a ještě celá rozespalá natáhla ruce k tomu nejmilejšímu člověku na celém světě. Z plných sil trhla a strhla ho k sobě na deku, jen tak tak, že ji nezavalil plnou váhou svého těla.

Jak slepá vlčata, která se díky slunečnímu světlu pronikajícímu vchodem jeskyně do jejího nitra vydávají vstříc neznámému, jež je dráždí a láká, tak se ona přisunula k Alešovi a schoulila se mu v klíně.

Chtěla se probudit, avšak chtěla také ještě spát. Schoulená v jeho náručí, na tom nebezpečnějším místečku, spolu s tím, pro něhož málem i dýchala.

Zívla a protáhla se s takovou chutí, až její pěstička málem narazila do Vávrovy brady.

„Jej, promiň.“ Vyhrkla.

Nespokojeně mlaskl, na oko se zamračil, přitáhl si ji k sobě ještě blíž a pohladil dívku po zádech.

„Mám takový pocit, že nejsi liška, ale medvědice a ještě v zimním období.“

Líčka ji po tomto příměru zčervenala, na svou obranu ho však štípla do paže.

„I nejsem medvědice, liška, liška jsem!“ zavrčela a napodobila štěkot oněch chlupatých zvířátek.

Vávra se rozchechtal. Nemohl udržet již déle tvář pokerového hráče, jež mu nikdy problém nedělala a rozesmál se. Kdyby bylo v zahradě služebnictvo, divilo by se, jaký muž se to směje z plných plic, až se zdá, že se smíchy rozškytá.

Po chvilce slabosti, za níž by takovýto záchvat smíchu pán domu jistě považoval, se mužovy rty zvlnily v úsměvu, který dokáže na své tváři vykouzlit jen ten, jehož srdce má v dlaních milovaná osůbka, na to políbily to své lišče na špičku jejího sametového čumáčku.

„Mám tě ráda,“ zašeptala Foxie a zabořila hlavu pod Alešovu paži, jako by se chtěla po svém rozpačitém vyznání skrýt.

Pohladil ji po temeni a oba se ponořili do zvuků, jimiž v odpoledním slunci se koupající zahrada skýtala.

„Foxie, zešeřilo se, měli bychom jít domů.“

„Hm,“ odvětila a samozřejmě se ani nepohnula. Přemýšlela o spoustě věcí a těm dávala nyní přednost před jakousi racionalitou a racionálním jednáním.

Racionální by bylo již před půlhodinou, kdy ji na pažích a nožkách naskočila husí kůže z najednou se ochlazeného vzduchu, odejít do domu a také umlčet hladem se ozývající žaludek. Místo toho ležela zády přitisknutá k Vávrovi, napůl snila, napůl bdělá, napůl přemýšlela.

Nečekal na její další odpověď, vstal a razantně ji popadl do náručí.

„Alešíííí,“ vypískla. „Nemusíš mě nosit, já dojdu sama.“ Ohradila se a zakopala ve vzduchu visícími nožkami.

„Vím, Foxie.“ Zabručel pobaveně a líbnul ji prudce na líčko. „Ale rozdíl je, že tě chci odnést.“ Dodal s důrazem na slovesu chci.

Přimhouřila kukadla, uklidnila se a přitulila se k mužné hrudi.

Stačilo několik setkání, událostí, jejichž hlavním aktérem byl Aleš Vávra, aby brzoučko zjistila, že Aleš Vávra je člověk, který když chce, tak mu není radno odporovat.

„Jen počkej,“ pomyslela si. „Já ti to vrátím, Alešku.“

„Zítra bychom se mohli zase projít po městě?“ navrhla dívka dychtivě a čekala, jak zareaguje její společník.

„Mohli.“

„Jupí.“ Zavýskla tiše Foxie a zatleskala. Na to se zase uklidnila a způsobně uzobla sladkost ze stříbrné misky. „Mimochodem, dneska odpoledne jsem si vzpomněla na tvou první vyučovací hodinu u nás v internátu.“ Poslední slovo vyplivla jako meruňkovou pecku, jejíž zdrsnělý povrch ji rozdrásal jazýček.

„Ano?“ Vávra zkřížil příbor na talíři, jeho tmavé oči se zadívaly na blonďatou dívku a oblouk levého obočí se vyklenul více než jeho druh. V myšlenkách se mimoděk vrátil k onomu dni…

Sebevědomě vkročil do altánu, jehož střechu tvořily již nenávratně propletené větve jakési popínavé rostliny a vytvářely umnou konstrukci, jenž by se člověk marně pokoušel napodobit.

Kriticky pohlédl na místo určené pro učitele, posadil se na lavici a dlouhé prsty naposledy upravily maketu pyramid a pohladily kučery porcelánové panenky s líčky jako rajská jablíčka,, kterou spolu s ostatními suvenýry přinesl sluha.

Již z dálky slyšel šum a hluk, který dokáží vytvořit jen dívky, nutno dodat – velmi mladé dívky.

Kývnutím hlavy pozdravil jako první vcházející učitelku, s níž jedno odpoledne vedl dlouhou debatu o tom, proč by se vůbec tato hodina měla uskutečnit a svým hlasem, jenž jako víno dokázal v mžiku opít posluchačovu hlavu, pozdravil ono dívčí kvítí, jež představuje budoucnost.

Dívky mu s chichotáním odpověděly a on si dobře dával pozor, jak zareaguje ta, pro kterou vlastně dnešní toto odpoledne vymyslel.

Nečekala to. V jejích očích se zračilo překvapení, obdiv a dokonce nedůvěra ve vlastní smysly.

Jasně měla na čele napsáno, zda se za chvíli probudí anebo on se rozplyne jako duch.

Věnoval ji jeden ze svých kocouřích úsměvů a jal se plést jejím spolužačkám hlavy dálavou míst opředených mnoha tajemstvími a krásami.

Děvčata si vychutnávala přítomnost pohledného a chytrého muže s vytříbeným smyslem pro humor a tak krásnýma tmavýma očima. Neodvážila se ani špitnout, jelikož poznaly, že by byl schopen je potrestat daleko účinněji a přísněji, než jejich pedagožky.

Foxie nevydržela dlouho mlčet. Jakby taky mohla, když skoro vedle ní stál Aleš.

„Pane Vávro a tohle…“ ozývalo se ze všech stran, ale ona se tetelila radostí. Jen ona přece mohla pana Vávru nazývat mimo pozemek tohoto ústavu Alešem a jinými sladkými a něžnými přízvisky.

Nyní se však postavila, přistoupila k jednomu z několika obrazů a zahleděla se na krajinu.

„Pane Vávro, co vás v Číně nejvíce zaujalo?“ zvedla svou blonďatou hlavu a zadívala se mu do tváře. „Pochybuji, že by vás okouzlila pouze monumentálnost čínské zdi.“

Přimhouřila oči a čekala.

V duchu se mohl uchechtat. To mazané lišče! Jak chytře mu hodila rukavici a nyní bylo na něm, zda výzvu přijme či nepřijme.

Rozhlédl se po houfu děvčat a zeptal se jich, zda mají povědomí o dalších čínských památkách. Nepochyboval o tom, že maximálně jedna mu na zadanou otázku odpoví, ta však měla na tváři nevinný pohled liščete, co právě vyvedlo nějakou vylomeninu, níž se děti přece dopouštět smí.

Zvedl ze země hozenou rukavici s úmyslem vrátit ji stejným způsobem jejímu majiteli.

Jo, to tehdá byl zas nápad, pousmál se. Foxieiny spolužačky ho málem nenechaly odejít, ona mezitím postávala vzadu a pozorně se na něj dívala. Měla kolouščí pohled, kterým mu sdělovala, ať ji neopouští.

„ Ve svém pokoji máš již určitě připravenou koupel, Foxie.“ Utnul v zárodku rozhovor vracející se k onomu dni ve škole a vložil do úst poslední sousto chutné večeře.

Ani nemukla, zoubky kousajíc svůj spodní rtík a prsty žmoulajíc látku svých již ušpiněných šatů. Vstala a utekla pryč.

Připadal si, jako kdyby od ní dostal facku. Cítil, že si chtěla povídat a on ji nenechal.

„Jen ať se učí krotit své chutě,“ pomyslel si a také opouštěl jídelnu, aby dopřál svému tělu také velkou porci očisty.

Položil se do horké lázně a nechával ztuhlé svalstvo, aby se uvolňovalo.

Opřel hlavu o hranu vany, zavřel oči…

A byla tu zas.

Nemohl, vlastně spíše nechtěl si pomoci a představil si ji zde, s ním, v koupeli.

Bázlivě na něj pohlédla a stydlivě se usmála.

To bylo poprvé, kdy se měla s mužem dělit o horkou vodu, mýdlo, koupel.

„Neboj se, Lištičko,“ zabroukal. „Já ti neublížím.“

Vypadala roztomile s těmi rozpuštěnými vlasy, jejichž světlé pramínky dopadaly i tam, kde se obliny ňader zvedaly s každým nádechem, splývaly po zádech a dosahovaly pomalu toho místa, kde záda již nejsou zády, avšak jinou a přitažlivou částí těla.

„Vystydne ti voda, Foxie.“

Obdařila ho pohledem, který vynahrazoval studenou sprchu a vykročila k němu. Opatrně vklouzla jednou nožkou do nádoby s vodou, ihned připojuje druhou.

Posadila se, přitáhla si nožky k tělu a dívala se na Aleše.

„Otoč se, prosím. Ne, nemusíš se bát, Foxie, přece víš, že ti nic neudělám.“

„No,“ mlaskla a poslechla ho.

„Jen ti namydlím záda, zlatíčko.“ Odvětil a popadl houbu a kostku mýdla.

Ale že mu to dalo sebeovládání se jí nedotknout…

Otevřel pravé oko, nespokojeně zamručel a podivil se relativní cudností svých myšlenek. Tmavé očko vzápětí opět přikrylo víčko a on se opět zasnil. Tentokráte však odlišným způsobem.

Namydlené ruce klouzaly po mužském těle. Pomalými pohyby masírovaly svalstvo zad a krční páteře, dováděly s lopatkami, přejely po křivce páteře, která se zřetelně rýsovala na kočičím hřbetě.

Obmotala nožky kolem jeho boků a přitulila se k jeho zádům. Teď svými drobnými dlaněmi rejdila po Vávrově hrudi a on poprvé zalitoval, že je dívka drobná a nemůže mu v této pozici přinést jistý druh potěšení.

„Foxiečko,“ zamumlal roztouženě.

Děvče se zachichotalo a vyhovělo mu. V mžiku se ocitlo v jeho náručí a opět mu omotalo nohy kolem boků, tentokráte je však do sebe zaklesla za jeho zády.

Zavrněl jako kocour, kterému pohlazení přinášelo ohromnou slast. Stáhl ji na to správné místo, ještě si stačil všimnout, jak se jim zrychlil dech, ale pak vnímal jen ten pocit, který je určen jen a jen jemu a jí, oběma dohromady, a přesto zvlášť…

Zavrčel.

Tohle ho přivede k šílenství.

Ona ho přivádí k šílenství a ještě se vzteká. Nemusel být jasnovidec a spojenec křišťálových koulí, aby poznal, že zuří. A určitě si horkou vodu ve vaně ohřívá ještě svým vztekem rozpáleným nádherným tělem…

A už je to tu zase, pomyslel si naštvaně a natáhl se pro mýdlo.

Aleš Vávra nebyl daleko od pravdy.

Foxie vběhla do pokoje, třískla s dveřmi, rychle ze sebe shodila šatky a jen tak ve spodničce pochodovala sem a tam po pokoji. Jakmile na ni služka kývla, že má lázeň opět ideální teplotu, vykázala ji pryč a svlíkla ze sebe i poslední kus šatstva.

Nožkou opatrně zkusila teplotu vody, a pak si do ní hupsla.

Seděla, rukama objímala nožky a mračila se.

Zle se mračila a kdyby mohla a uměla, tak by kolem sebe metala blesky zlosti a pouštěla na všechny kolem hrůzu.

Avšak –

Nemohla.

Tak se mračila, v duchu zuřila a zlobila se. A hrozně moc.

Přece si o ní Aleš nemyslí, že je jako nezbedné dítě, které musí být posláno do kouta za něco, zač by ani potrestáno býti nemělo?!

Bylo ji to líto, chtěla si popovídat, strávit ještě chvíli v jeho společnosti a on…

Nechtěl. Takhle to vnímala. Prostě nechtěl.

Navíc doufala, že ji odpoví. Bylo ji samotné smutno.

„Ale co,“ promluvila polohlasem sama k sobě. „Vydržela jsem to celou dobu, co jsem byla v internátě, tak tu teď nebudu fňukat.“

Sebrala z misky mýdlo a namydlila si ruce.

Sebevědomý výraz v obličejíku ji dlouho nevydržel a už za chvilenku se pokojem neslo táhlé:

„Aaaaach jooooo…“

V životě je mnoho chvil, kdy se člověk zasekne v nekonečné se zdající smyčce myšlenek, jejichž řešení a výsledek zná již dávno předtím, než se mu onen nekonečný vír rozvíří v mysli.

Takovou chvíli zažíval právě i bohatý, pohledný muž v těch nejlepších letech svého života. Seděl na posteli, podpíral si hlavu a poslední kapičky vody pomalu osychaly na jeho nahé hrudi.

Již dávno věděl, že přese všechna varovné signály vstane, ledabyle přes sebe přehodí župan (v tuto chvíli si povzdechl, uvědomoval si totiž, že kvůli ni se bude muset vzdát své noční svobody a spát v kalhotách) a odejde do jejího pokoje, aby si ji, pokud bude chtít, odnesl do toho svého.

A vůbec, pokud bude chtít. Popadne ji a odnese k sobě, tak, basta.

Zavrzaly dveře a ona rychle posadila, rukama hledajíc nějaký předmět, jenž by po nevítaném příchozím mohla hodit, pokud by ji chtěl ublížit.

Už už se napřahovala, že po nezvaném hostovi mrští knížku, když se ve tmě ozvalo:

„Foxie?“

„Aleši?“ nevěřícně mžourala a pokoušela se rozeznat v temnotě se topící mužovy rysy tváře.

Vzápětí si uvědomila, že se na něj přece zlobí, opět si lehla, knížku schovala pro jistotu pod polštář a čekala co bude.

Měl přece nějaký důvod, proč přišel.

Beze slova se posadil na okraj její postele, natáhl paži a polaskal konečky prstů dívku po tváři.

Všiml si, jak ihned padla zpátky do peřin a předstírala nezájem. Zlobila se a právem.

Rozhodl se jednat a ne jen mluvit.

Nyní ji pohladil nejen konečky prstů, ale celou dlaní. Cítil, jak se k ní přimkla a neuniklo mu její tiché zasténání.

Ještě, určitě by řekla. Slova byla v tuto chvíli zbytečná.

Pohladil ji po tváři, pokračoval přes spodní část brady po šíji a doputoval až k zašněrovanému výstřihu košilky.

V ten moment jeho dlaň zastavila do cesty se mu stavící její ručka.

Ne, nebyl zlý, jen byl… člověk a momentálně si připadal jako šelmička na lovu.

Usmál se její malinkaté vzpouře, vyprostil se z jejího sevření a položil svou dlaň na její drobné zahalené ňadro, pod nímž bušilo její srdíčko. I přes látku cítil jeho vyplašený rytmus.

„Lištičko?“

Neodpověděla mu. Místo ní to však udělalo její mladé tělo, které zaslechlo tóny zrádné písně touhy, vzdálené trylky vášně a nepoznanou melodii chtíče.

Štípla ho do obnažené paže, druhou rukou ho za druhou paži pevně chytila a stejně jako odpoledne, kdy za ni přišel do zahrady, ho k sobě přitáhla.

Bála se, sama nevěděla proč, asi proto, že to ženské pokolení má v sobě, ten strach, obavu před neznámem, které schvátí nejen tělo, ale hlavně mysl a duši, přesto však jednala.

Políbila ho a to tam bylo nevinné políbení, kterým ho často častovala.

Nemohla si pomoct a svou dívčí hruď přitiskla na tu jeho. Anebo to byla Vávrova ruka pod zády, co ji nazvedla, aby se o něj opřela?

„Posuň se,“ zachraptěl. Poslechla. Spokojeně zavrněla, když ji objal a pevně ji k sobě přitiskl.

Vykulila očka, když cítila jeho tělo na svém, nejen jeho vůni kůže, ale vše, co nyní tvořilo jeho já.

Pohladil ji a opět políbil. Nejdříve jemně, ale pak se vrátila dravost jejich polibků.

Zatlačila pěstmi na Alešovu hruď.

„Copak?“

„To stačí,“ pronesla tiše.

Zavrčel, ale líbat ji už nezačal.

Foxie se jedním pohybem připomínajícím pohyb ryby, jež se vymrštila nad vodní hladinu, přetočila na záda.

Aleš mlčel, čekal, až začne sama a pohrával si s prameny vlasů. Namotával si je na ruku, nechal blonďaté vlasy projíždět mezi prsty, když už její mlčení trvalo moc dlouho, zatahal ji za ně.

„Ještě jsi mi neodpověděl.“

Zabručel.

„Můžeš, Lištičko.“

Kdyby viděl Foxiein úsměv, protřel by si oči, zda se nepřehlédl. Foxie totiž momentálně byla opravdu liška, na tváři úsměv mazaný a spokojený, takový, jako když liška oblafla havrana a v bříšku si odnášela kousek kdysi snad jeho sýra.

„Děkuji,“ špitla vděčně.

Políbil ji na čelo, rty opisuje křivku nosu a končíc polibek na jejích sladkých rtech. Pokračoval, rty přitisknuté k její kůži, přes bradu, níž, až zase doputoval k tkanicím noční košile.

„Aleši,“ vypískla a odstrčila jeho hlavu.

Zasmál se, položil se vedle ní, utvořil ze svého těla pelech pro svou Lišku a ona do něj ráda vklouzla. Zády se opírala o jeho hruď a vlastně ji nyní ani nevadilo, že jeho vlčí tlapa dobyla vytyčené území.

Usínali, v objetí a Alešovy ruce ji hřály na prsou.

Šla s Vávrou po ulici.

Město, v němž se nacházeli, přetékalo životem, všichni jeho obyvatelé jako by se najednou rozhodli pospíchat a hnali se, bůhví za čím.

I oni dva pospíchali.

Vávrovy dlouhé nohy nedbaly na to, že ona má nožky kratší a poskakuje vedle něj jako kamzík v létě po skalách slovenských hor.

Zatahala ho za rukáv, pípla, že už nemůže, dokonce zvýšila hlas a cítila, jak ji po tváři stéká slza, protože nožky ve střevíčkách od toho nesmyslného maratónu již bolely.

Nic. Buďto ji neslyšel, nebo ji ignoroval.

„Aleši!“ vykřikla již celá navztekaná a zastavila se.

Až tehdy se podíval jejím směrem, v očích otazníky.

„Já už prostě nemohu!“ vysvětlovala a rozpačitě pozorovala knoflík u jeho kabátu.

Neřekl ani slůvko, ani písmenko, z jeho úst nevzešel ani povzdech.

Otočil se a pokračoval v honitbě za vším a za ničím, ji nechávaje za zády.

„Aleši?!“ jíkla vyděšeně a rozeběhla se navzdory únavě, níž se stávala otrokyní.

Tři vteřiny a zmizel ji v davu.

Kolem ní bylo najednou spousta lidí, mačkali se, překřikovali, ale Vávru neviděla.

Nemohla se nadechnout, dusila se svým strachem, samotou v davu…

Otevřela oči a rychle se snažila zorientovat, co se jí to vlastně zdálo, a právě, že se jí to jenom zdálo.

„Ošklivý sen, jenom sen, Foxie,“ promlouvala k sobě v mysli a snažila se uklidnit.

Chtělo se ji brečet, štkát jako na matce závislé dítě, kterému rodiče odešli, výt jako družka, jejíž druh opustil svět. Místo toho všeho se otočila a chvilku pozorovala siluetu Vávrova těla.

„Je tady se mnou, neopustil mě, nenechal mě tam,“ opakovala si v duchu.

Nevydržela to.

Přisunula se blíž a nesměle nahmatala mužskou velkou dlaň. Přehodila si jeho paži přes svůj bok a opřela své čelo o jeho nahou hruď.

„Foxie,“ zamumlal rozespale.

„Obejmi mě, prosím a nepouštěj.“ Zašeptala.

Poslechl ji. Jedna ruka ji k němu přitiskla, druhá ji hladila po zádech, dokud neuslyšel její pravidelné oddechování.

Probudily ho jeho doteky. Opět.

Rozespale se kolem sebe ohnala ručkou, která svou ranní pouť ukončila v čupřině hnědých vlasů.

Spokojeně se usmála a nechala ho, aby si s ní hrál jako mlsný kocour s myší.

Šimraly ji polibky na šíji, tu zas na odhaleném rameni – určitě věděla, že když usínala v mužově náručí, bylo zahalené, tu na líčku, na kterém byl ještě zřetelný obtisk od záhybů bavlněného polštářového povlečení.

Nenasytné rty doputovaly až k těm jejím a věnovaly ji krásný ranní polibek, v němž byl příslib dalších sladkostí.

„Dobré ráno,“ zabroukala a protahovala se.

„Dobré poledne,“ opravil ji.

Zbystřila.

„Ty… Dnes nejdeš do práce?“

„Ne.“ Odvětil a než stačila vyslovit další otázku, kterých měla jistě plnou hlavu, umlčel ji dalším políbením, které okořenil dávkou pohlazení. Prsty sklouzly z dívčiných tváří do výstřihu noční košilky. Chvilku provokovaly, pak ale sklouzly přes látku na dívčino ňadro. Spokojeně zabručel a polaskal ji na špičce nosu, nenechávaje ji prostor k úniku, o který by se mohla pokusit. Když měl jistotu, že už mu nikam utíkat nebude, jak to mají lišky před silnějšími predátory ve zvyku, sklouzl rukou ještě níž. Prozkoumával krásu jejího pod látkou ukrytého bříška, boku, po kterém sklouzl ještě níž.

Vypískla a snažila se jeho ruku zadržet.

„Neboj se, nic ti neudělám.“

Po několika vteřinách naléhání povolila.
Kocour, který na začátku spokojeně vrněl, se teď proměnil v šelmičku zarputile lovící konkrétní oběť.
Foxie Vávrovy doteky nejdřív uklidňovaly, teď však byly modrá kukadla vytřeštěná a její dech zrychlený.
Rychle si všiml změny, která se s ní udála.
„Foxie,“ broukl a rty ji polaskal po čele. „Nechci ti ublížit, děvče. Uvolni se a nech se vést.“
Nech se vést… Tahle slova ji rezonovala v hlavě ještě dlouho potom, co její tělo začalo reagovat tak, jak ještě nikdy doposud. Aleš ji ničil, přiváděl k šílenství a zároveň, kdoví proč, si po jeho odchodu z postele připadala tak strašně dobře, jako jindy. Věděla však, že ten den bude plný myšlenek.

Studená podlaha zábla muže do jeho nahých chodidel. Trepky zůstaly někde v pokoji, kde zůstala i Foxie.
Spokojeně se pousmál, když potkal sloužící a přikázal si donést snídani. Do knihovny, kam také zamířil.
Zachumlal se ještě více do županu, nohy natahuje před sebe na taburetku. Dlaně si již ohříval o horkým mlékem nahřátý hrnek a rty si samozřejmě spálil, jelikož myšlenkami byl pořád v posteli u ní.
Ona.
Hladil ji, kde se dalo, sytil se těmito dotyky, které mu byly dovoleny.
Poprvé se mu podvolila tak, jak si přál. Snažil se, aby se nebála, ale byla to marná snaha. Příroda dívkám velí, aby se poprvé bály.
Díval se, jak ji jeho něžnosti opíjí jako kvalitní víno, které nezkušený degustátor vypije příliš rychle.

Jeho prsty udávaly rytmus dívčina vzrušení. Řeč těla, beze slov, mu jasně říkala, že jako dirigent tohoto koncertu rozhodně nezklamal. Zabručel, když dívka semkla kolena k sobě a znemožnila mu pokračovat v započatém díle. Avšak pak se tomuto gestu zasmál.

Políbil ji na čelo a něžně pokračoval přes zbytek tváře až ke bradě.

Váhal, zda vzít její drobnou dlaň a přesunout ji na pulsující část svého těla, která úpěla a toužila po uspokojení.

„Ne, teď ne. Má dost.“ Proneslo cosi v něm.

Neustával v polibcích a sevřel její dlaň ve své.

S chutí se zakousl do křupavého pečiva pokrytého vrstvou džemu a uvažoval, co s Foxie ten den podniknout, když tu se za jeho zády ozvalo tiché zakašlání.

„Edwarde?“ nemusel se otáčet, aby nejstaršího ze svých sloužících poznal.

„Pane, seňory Kranichos a Hartmutt prosí o návštěvu.“

„Zaveď je do salonu, dej tam přinést čaj, občerstvení a vyřiď, že za okamžik přijdu.“ Zavrčel pokyny a odkládal načatou snídani.

„Vy jste mi tu chyběly,“ pomyslel si, když běžel do své ložnice.

„Dobré ráno, krásko.“ Pronesl k rozcuchanému ptáčeti, co sedělo v jeho posteli a zíralo, duchem nepřítomné.

„Dobré,“ odpověděla.

Neudržel se, rychle si přisedl na okraj postele, popadl její tvář do svých dlaní a políbil ji. K jejím otazníkům, za něž mohlo brzké ranní pomazlení, přibývaly další.

Silu vůle se od ní odtrhl, neboť cítil, že se mu to opět začíná líbit a při pomyšlení, kdo to na něj dole čeká, vzdychl.

Foxie vypískla, když bez zaváhání odhodil župan, stáhnul kalhoty a dokořán otevřel velkou skříň, která stála v rohu ložnice.

„Teda, Aleši.“ Kníkla a rozesmála se, navzdory svým rudým líčkům.

„Nu co, chceš spát v mé posteli, musíš počítat s jistými věcmi, které měnit rozhodně nemíním.“ Odvětil a rychle na sebe natahoval formální oblečení.

„Kam tak spěcháš?“ broukla se zívnutím blondýnka.

„Máme návštěvu, Lištičko. Je na tobě, zda se připojíš nebo ne.“

Vykulila očka a přitáhla si k prsům peřinu.

„No,“ zaváhala, pak ale vyskočila z postele. „Přidám se. Stejně už mám hlad.“ Dodala a se štěněčími očky si pohladila pod látkou noční košile schované bříško.

„Svůdnice,“ zavrčel, popadl ji do náruče a zase ji prudce políbil.

„Já? Nikdy.“ Zachichotala se.

„Tak si pospěš, já už jdu dolů, budeme v salonu.“ Chtěl ji ještě jednou pořádně zulíbat, avšak ona se hbitě jako zrzavé lesní zvířátko vyhnula jeho nataženým pažím a vyběhla ven z pokoje.

Jakmile zabouchla dveře od své ložnice, energie, kterou překypovala v jeho pokoji, zmizela. Posadila se na svou postel, přitáhla nohy k tělu a zamrkala, když cítila, že se jí do očí hrnou slzy.

„Proč ta slaná potopa, děvče?“ houkla sama k sobě.

„Ale… to víš.“ Odpověděla si a zadívala se na knihy položené na nočním stolku. Jednu zvedla, opatrně vytáhla kapesníček a ten nato rozložila na posteli.

Fialové hlavinky zvonků již nevoněly, nevábily motýly a další hmyz svou krásou a životem, který do nich vtisklo léto. Teď to byly již mrtvé květy, které již nikdy nebudou součástí louky. Pro ni však měly hodnotu i teď, po jejich smrti.

V hlavě si přehrávala ranní společné okamžiky. Zavřela oči a vybavila si jeho dotyky. Všechny.

I pouhá vzpomínka stačila, aby se jí opět zrychlil dech.

„Aleši, Aleši…“ kárala ho v duchu, snad si ani neuvědomuje, že si za to, co spolu podnikali, může částečně sama.

Láskyplně schovala suché květiny zpátky do kapesníčku, založila ho mezi knihy a vyburcovala se k oblékání.

V duchu mu hrozila pěstičkami a zlobila se.

Šaty, za jejichž barvu by se nestyděly žádné pampelišky, co na počátku léta ještě sem tam vykukují na louce, již měla dávno oblečené, vlasy, které ozdobila černou sametkou, upravené a špička nohy v černém sandálku se dobývala do škvíry v prknech na podlaze. Kdepak by se dávno vyschlé dubové dřevo vzdalo měkké podrážce.

„Jau,“ vyjekla a zamračila se ještě víc. Posadila se na postel a vytahovala si z palce třísku.

Měl by přece přijít on pro ni, a pak ji dole hostům představit. Místo toho se zdálo, že na dobré vychování Aleš Vávra nadobro zapomněl.

Stejně jako na mně, fňukla si potišku.

„Když nejde Vávra za Foxie, musí ona za ním, ts.“

Karoline Kranichos způsobně seděla na pohovce, tak, jak by měla žena jejího věku a postavení sedět a pohrávala si s vějířem. Petría Hartmutt sledovala za oknem poletující pár ptáků a myslela na manžela. Ten byl podle jejího názoru až příliš často na cestách, avšak její rozum chápal, že pokud si chtějí splnit přání a touhy, musí trpělivě čekat na každý jeho návrat.

Aniž by si to měděnovlasá krasavice uvědomila, dlouze vzdychla.

„Nač ty vzdechy, milá Pet?“ ozvalo se ode dveří.

Ne nadarmo se Vávrovi říkalo lev salonu, večírků a král všech plesů, které se v městě pořádaly a jichž se zúčastnil. Uměl si najít onu chvilku, kdy by byl v sále slyšen pád špendlíku a využil ho dokonale ve svůj prospěch. Uměl využít každý moment, aby dal všem najevo, s kým mají tu čest.

Petría se otočila, tvář ji rozzářil úsměv a než se Vávra nadál, už ji měl v náručí, jako již v dětství tolikrát.

„Karoline,“ jeho úsměv trochu opadl, ale podání ruky na přivítanou na upřímnosti neubralo.

Hosté se pustili do hovoru s hostitelem a popíjeli čaj, který mezitím sloužící přinesli.

Foxie se mezitím pomalu šourala k salonu, odkud se ozýval smích a hovor. Bylo ji trochu líto, že na ni tak jednoduše Vávra zapomněl a dal přednost jím před ní. Připadala si v tu chvíli menší než šneček, menší než dešťovka, co se objeví po vydatném dešti na chodníčku vedoucím k altánu v zahradě u internátu. ¨

„No jen počkej,“ zahrozila mu v duchu a vykouzlila na tváři okouzlující úsměv.

„Zdravím vás,“ pozdravila osazenstvo salonu a uklonila se.

V životě se právě nepředpokládatelné stává skutečností.
Příslušnic něžného pohlaví bylo ve Vávrově sídle do tuctu, avšak ani jedna z žen, které přišly na kus řeči s pánem domu, si nedokázaly představit, že by se již skoro pověstně nepolapitelného boháče města podařilo zrovna tomuhle pískleti polapit do osidel lásky a vášně.
Drobná, oblečená v šatech, které ji neladily, dívka se sebevědomě usmívala a kolem ní se málem viditelně vznášel opar drzosti.
"Tak, není se co divit, když je to pískle," pomyslela si Karoline, když byla Foxie představována. Ještě teď, pět minut po jejím vpádu do místnosti, ji zněla v uších věta,  která rozťala i ty poslední pochybnosti o její roli v tomto domě na padrť:
"Seňorita Tereza Holá, Alešův host a známost."
Petría nezklamala. Atmosféru, jež po dívčině příchodu poněkud zhoustla, naředila dávkou úsměvů a konverzace. Jako správná ženská se jemnými otázkami pokoušela rozplést tajemno Foxiiny osůbky. Vávra s Karoline byli okamžite zapomenuti.
"No to víš, že ti všechno vykvákám," pomyslela si Foxie. Ne nadarmo se naučila proti všetečným otázkám svých spolužaček bránit. Nahlas však s úsměvem odvětila:
"Aleš byl tak milý, že mě pozval na návštěvu do města, o jehož historických krásách jsem již mnoho slyšela."
"Takže máte ráda památky?" chytila se žena návnady, jak Foxie doufala. Rozhovor týkající se koníčků pro ni představoval menší zlo, než kdyby hovořila přímo o sobě.
Aniž by chtěla, zas se jí trošičku rozechvěl hlas, jakmile se rozpovídala o zemích, kam by se chtěla vypravit za krásami, které dokázala vytvořit lidská ruka.

Karoline svědil jazýček. Nejraději by si rýpla, kde k takovému pískleti Vávra přišel. A už už by to udělala, tu si náhle všimla Vávrova zamračeného pohledu.
"Kamaráde, pověz, jak dlouho se už se seňoritou Terezou znáte?" podotkla pobaveně. Samozřejmě si domyslela, proč se Vávra mračí. Málokdy se mu stalo, že by ho někdo takhle okatě ignoroval, což nyní blondýnka dělala a s jakým gustem!
*
Vávra zabručel něco nesrozumitelného. Vlastně ani netušil, na co se ho Karoline ptala. Kdyby byl vlčák, vrhl by se teď se zavrčením po vlčici Foxie a s chutí by se jí zakousnul do stehna. Teď se však od něj jako od hostitele očekávalo, že zabaví i toho hosta, který postával vedle něj a pobaveně se šklebil, narozdíl od něj.
"Dámy," zahlaholil a přerušil tím celkem již přátelský rozhovor dvou krasavic. "Navrhuji přesunout se v tak krásný den do altánu na zahradu a tam si dát něco malého k jídlu."
Foxie zvedla hlavu a poslala Vávrovi ošklivý pohled. Zmínka o jídlu byla podpásovkou, která rozezvučela hladový orchestr jejích vnitřností.
"Aleš má pravdu, seňory. Venku je krásně a my jsme v domě. Pojďte. Mohu se vás na něco zeptat?" podívala se na Karoline, která ji následovala ze salonu skrz další salon do knihovny, ze které mohly přejít do zahrady.
Dotazovaná kývla hlavou na znamení souhlasu.
"Jak jste se s Alešem poznaly?"
Karoline se pobaveně ušklíbla, skoro jako kočka Šklíba, protože aniž by o tom Foxie věděla, tu samou otázku před chvilkou položila jejímu druhovi. Nechala si chviličku na zamyšlení. Jakmile vkročily zdobené střevíčky dam do měkké trávy, promluvila.
"Seňorito, víte, že ani nevím? Naše rodiny se přátelily již dlouho před naším narozením..."

Černovlasá žena se naklonila k ženě, jejíž vlasy měly o něco světlejší odstín, než jaký mají kaštany schovávající se v podzimem zbarveném listí a tiše se rozesmála. Obě měly zdobené šaty, které byly zrovna nejlepším módním kouskem, který byly místní švadleny schopné vytvořit. K ústům nesly šálky s horkým čajem a jak to již s matkami bývá, po několika letech již byly imunní na křik svých dětí, respektive jeho intenzita zatím nepředstavovala pro mateřskou lásku žádné znamení nebezpečí či nepředstírané bolesti.
Nedaleko od nich si v trávě hrály tři děti. Nejstarší z nich pomrkávalo kolem sebe hnědýma očima a v centru jeho zájmu byla hračka, kterou ve svých drobounkých tlapkách držel chlapec s černýma očima.
"Dej." zažvatlala Karoline panovačně.
Aleš se zamračil, ještě více sevřel umně vyřezaného dřevěného vlka.

Spousta hádek o hračky, o první místo, o to, kdo je zručnější, rychlejší, lepší, se mezi nimi událo. Koutky úst se jí zvlnily v pobaveném úsměvu, když si vzpomněla, jak se Petría s Alešem vždy spolčili proti ní. Ano, byla pěkná potvora a ti dva jí to dokázali krásně vrátit.
"Takže rodinní známí," potvrdila si její slova Foxie.
Sluneční paprsky ji polechtaly na nosíku, svěže vypadající tráva zvala k rozeběhnutí a otevřený prostor zahrady pokoušel, no, jako Vávra po probuzení.
"Kdepak," okřikla se v duchu a způsobně kráčela vedle návštěvy.
Seňory se opět rozpovídaly s hostitelem o událostech v rodinách i ve městě a ona tiše cupitala vedle nich. Pousmála se, když zahlédla fialové zvonky. Vedle nich se na rozkvetlém květu kopretiny pohupoval motýl a ona si přála mít křídla jako on a vzlétnout. Odlétnout k pyramidám v Egyptě, posadit se na torzo nosu vznešené Sfingy, ponořit sosák do vod Nilu.
Nejspíš se až příliš ponořila do svého snění, protože dospělí kolem ní se pobaveně usmívali. Ani si neuvědomila, že bezmyšlenkovitě spořádala plný talíř koláčků, jenž přinesla sloužící hostům ke kávě.
Nasadila úsměv, který používala, kdykoliv provedla něco, co potřebovalo býti rychle zapomenutým. Prostě kotě s velkýma modrýma očima, rozkošnost sama.
Vávrova naštvanost pomalu odplouvala s každým Foxieiným úsměvem a s každou Petřinou větou. Ta vždy věděla, kam stočit rozhovor, aby na bitevním poli utichly děla hádek.
Foxie se zaposlouchala, když Karoline pronesla cosi o oslavě narozenin. Jméno oslavence slyšela poprvé, stejně tak i mnoho dalších jmen, kterými chtěla žena přesvědčit Aleše, aby také přišel.
"No, uvidíme." odvětil Vávra a dále se k pozvání nevracel.
"Však ti ještě přijde pozvánka," dodala ještě Karoline a natáhla se pro šálek s čajem.

Narozdíl od Aleše se Foxie zlobila. A zlobila se dlouho. Celý den usmívání a věnování se návštěvě ji unavil víc, než si sama chtěla připustit. K tomu ještě ta naštvanost.
Proč vlastně? Jo, Vávra na ni zapomněl a dal přednost návštěvě před ní, jeho přítelkyní. I teď neměla daleko k pláči.
Hodila naštvaně sandálkem na podlahu, k němu se připojil jeho kožený druh, za chvilku i šaty a zbytek šatstva.
Stála v pokoji nahá, mračila se a zatínala pěsti.
Opodál ve vaně pomalu stydla horká voda.
"Grrrrrrhrrrrch," zavrčela a ani nezaregistrovala tiché zaklepání.
Ještě minutu zuřila a kdyby žhnula, dávno by propálila podlahu a propadla se do nižšího patra. Pak se konečně ponořila do vody.

Aleš tiše otevřel dveře Foxieina pokoje. Jakmile ji uviděl, započatý pohyb nedokončil a zůstal tiše stát.
Vypadala překrásně. To bylo poprvé, kdy ji viděl nahou, aniž by jakýkoliv kousek dívčina těla zakrývala látka.
Blonďatá bohyně, mlaďoučká, bojovná, dravá, hravá.
Nejraději by odhodil způsoby, vlítl k ní a... Kdoví, jak by to dopadlo.
Přinutil se zas tiše zavřít dveře.
Liščí bohyně ho k sobě stejně časem pozve a on si rád počká. I když...
Jeho mysl polapily do svých osidel hříšné myšlenky lovce.