Kájula

    Byl jeden z těch krásných letních dní, kdy člověk musel hodit za hlavu své povinnosti, I kdyby nechtěl.
Aleš Vávra seděl ve své kanceláři, tiše bručel nad soupisem posledních výsledků jeho obchodních transakcí a na čele měl vrásky z toho, jak se mračil.
Vše poslední dobou vypadalo, že se kazí. Obchody stagnovaly, naopak mu jeho konkurenti v čele s Kranichosem momentálně dělali jisté potíže, které se však s jistým taktickým krokem vyřeší.
Po městě se začínaly šířit klepy o Foxie. Věděl, kdo je zdrojem těch pomluv a často poslední dny, kdy se objevily první drby a kradmé pohledy sloužících, přemýšlel, zda má kudrnatou ženu navštívit a dát ji co proto, aby si je nebrala do svých rudých úst.
A do toho všeho si sem přijela teta.
Vztekle odhodil papíry na stůl a zaklel, když se rozlétly kolem pracovní desky jako lehké peří ptáků. Mávl rukou, rozhodnut nechat dokumenty na koberci a postavil se k jednomu z francouzských oken, která měl doposud za zády.
Zahrada byla v plném květu. Neuniklo mu, že ve vzácných chvílích, kdy se Foxie probudila o něco dřív, šla pomoci zahradníkovi a sama natrhala čerstvou kytici na jídelní stůl, u kterého pak snídali.
Foxie byla vůbec vděčná za každou hloupost a možná proto se mu také líbila.
V koutku duše ho bodla výčitka. Několik dní ji už nechával ve společnosti tetičky Marcely a aniž by si kdy stěžovala, bylo mu jasné, že ji starší dáma, přísně dohlížející na každý detail jejího oblečení po každé překročení etikety, nevyhovuje a možná dokonce vytahuje z její mladičké mysli potlačené vzpomínky na školu.
Občas Foxie záviděl tu její svěží nevinnost, občasnou naivitu, nadšení a hlavně... nespoutanost. Neměla zatím žádné povinnosti vůči své rodině, vůči svým podřízeným, vůči němu.
Chtěl by se někdy vrátit do doby, kdy se rozhodl cestovat, rozšířit si obzory a užít si nespoutaný život.
V prstech promnul uzel kravaty, umně uvázaný pod krkem a schovaný pod tmavou vestou z jemné látky.
Měl by své malé přítelkyni vynahradit ono několikadenní utrpení.
Okamžitě! - zavelelo svědomí.
Příchozímu sloužícímu řekl několik pokynů a rychle odcházel ze své kanceláře.

    Foxie se silou vůle držela, aby nezačala zívat. Tetička měla dnes od rána dobrou náladu a ona vynakládala veškerou sílu k tomu, aby ji nedala příčinu k její změně.
“... a tak jsme se vlastně stali vlastníky té továrny...”
Nemohla vnímat její povídání o historii jejich rodiny. Chtěla by, ale od Aleše, ne od ní. Nemohla se nechat opít rohlíkem, když včera byla neustále za něco kárána. A tak ráda by si s paní Marcelkou popovídala upřímně o věcech, které ji tížily a na které zatím nedostala odpověď.
Snesla by tetička, kdybych ji pověděla o...? - napadlo ji a cítila, jak se ji horkost vrazila do uší.
Asi ne – odpověděla si v mysli v zápětí.
“A jak se vám líbí město?” pronesla Foxie nahlas, naprosto nelogicky skákajíc dámě do řeči.
Ta se zamračila, zhluboka se nadechla a už už by dívku upozornila na její přestupek proti etiketě, když v jejích očích uviděla cosi, co ji připomnělo ji samotnou.
“Byla jsem zde již několikrát, děvče.” pousmála se. “Přece tady bydlí můj synovec. Ale abych ti odpověděla. Město je krásné. Mám ráda jeho architekturu a zároveň jeho vesnický ráz, jakmile se člověk ocitne v jeho odlehlých částech.”
“Ano. Souhlasím. A byla jste v nedaleké vesnici? Na kopci je rozkošná zvonice a pod daným vrškem je rybníček se spoustou ryb.” zasnila se Foxie.
A taky se studenou vodou, která tak krásně ochladí rozpálenou hlavu z polibků.
Starší dáma odpovídala na dívčinu otázku, ale ona už zase nevnímala obsah jejího sdělení.

    Aleš kývl sloužícímu na znamení spokojenosti a plný šálek kávy nesl k ústům, po očku pozoruje svou malou Lištičku.
“Nedá se nic dělat, Aleši. Je mi tady s vámi dobře, ale...”
Že by oznamovala svůj odjezd?
“... musím ještě navštívit několik svých známých.” dokončila Marcela.
Škoda.
“Výborně. Stejně jsem dnes měl v plánu vzít Foxie na výlet a odpočinout si.”
Foxie by radosti vypískla, místo toho se s nově nalezenou chutí k jídlu zakousla do křupavého ořechového rohlíčku.
“A půjdete jenom vy dva?” vyzvídala tetička a položila na stůl bílý ubrousek, který měla doteď položený v klíně.
“Ano, jen my DVA.” odvětil Aleš kousavě. “Ostatní mají totiž spoustu jiné práce, než nám dělat garde.”
“Aleši...” protáhla káravě dáma a vstávala.
Vávra již tetičce neodpověděl, vstal, na rozloučenou ji políbil na tvář a tiše s ní dohodl dobu večeře.
Pak si přisunul židli blíž k Foxie, která se snažila během předchozí slovní přestřelky synovce s tetou jen  tiše konzumovat jídlo a žádným zvukem na sebe nestrhnout pozornost.
“Máme zbytek dopoledne a celé odpoledne jenom pro sebe.” pošeptal ji do ucha a políbil na líčko.
Foxie vzdychla.
Celý zbytek dne spolu!
“Jsi skvělý, Alšo.”

    Foxie si pohrávala se starorůžovou mašlí, co přidržovala slaměný klobouček. Vesele poskakovala sem a tam, zastavila se u trsu rozkvetlých květin a těšila se, až dojdou ke slíbenému cíli. Aleš Vávra držel v jedné ruce koš s jídlem, co jim kuchař nabalil k obědu pod bleděmodrou oblohou a přes druhou měl přehozené své světlé sako.
“Už tam budeme?” uslyšel její výkřik. Foxie se zrovna nakláněla ke kvetoucímu bodláku, na jehož květu zrovna hodoval čmelák.
“Ještě ne.” houknul směrem k ní muž. “Už nemůžeš?”
Foxie mu neodpověděla. Plně se soustředila na včely, které se přidaly ke čmelákovi a drze si uzurpovaly sladký nektar jen pro sebe. Čmelák naposledy zabzučel, snad jim v jeho řeči nadával za vyrušení při obědu a odlétl hodovat na další kytku.
Každou buňkou svého těla dívka absorbovala sluneční svit, zvuky letní přírody a klid. Žádné nudné vysedávání s tetičkou, žádné čekání, až Aleš skončí svou práci, žádní lidé, kteří by jim ubližovali.
Někdy by si nejraději našla nějaký opuštěný ostrov a odjela tam. A Aleš by ji musel dělat jediný doprovod.
Při té představě se rozesmála a roztočila kolem dokola.
Musel by pro mě lovit, musel by mě chránit a zároveň by mi musel večer česat vlasy a mazlit se se mnou. A nikdo by tam nebyl, kdo by ho zachránil.
“Ty máš ale dobrou náladu.” podotkl Aleš, jakmile k ní došel. Nikam nepospíchal, neměl důvod se někam hnát. Foxie sice nasadila rychlé tempo, jako ostatně vždy, byla hrozně nedočkavá, on ale šel svou rychlostí, kdy se mohl soustředit jen a jen na ni.
Má radost. To je dobře. Zaslouží si ji mít.
“Zajímalo by mě, co se ti honí hlavou.”
Dívka vykulila oči, vzápětí se rozesmála, políbila muže na špičku nosu a rozeběhla se.
“To by se ti nelíbilo.” vykřikla přes levé rameno a než stačil Vávra zareagovat, byla už pěkně daleko.

    Muž natáhl své dlouhé nohy a zabručel, když si přes ně přehodila dívka ty své. Přítiskla se k němu a opřela si hlavu o jeho rameno, zavřela oči a zaposlouchala se do všeho šramotu, který slyšela všude kolem.
Včely bzučely, ptáci si v korunách stromů prozpěvovali, mouchy jim létaly kolem hlav a motýli natahovali své sosáky v květinových kališích. A nejen to. Vávrův dech byl pravidelný a jeho srdce pravidelně pumpovalo krev a bušilo.
“Co by se mi nelíbilo?” vrátil se z ničeho nic Aleš k nedokončenému rozhovoru.
Foxie se zachichotala, ale neodpověděla mu.
“No tak, Liško!” jeho hlas poněkud ztvrdl, jako kdyby mluvil se služkou, která mu měla přinést čistou košili.
“Neřeknu.” smála se světlovláska.
Pravačkou ji chytil pevněji a levačkou našel pod látkou schovaná žebra a začal ji lechtat.
“Né!” vypískla. “Aleši, nééé! Neřeknúúúú!”
“Odpor je zbytečný.” chechtal se Vávra a užíval si svou převahu. “Ještě ráda řekneš, i to, co nevíš.”
Foxie se svíjela jako užovka, avšak z Alešova sevření se ji uniknout nepovedlo.
“Dobře, dobře, řeknu ti to!” lapala dívka po dechu.
“Tak?”
“Přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdybychom byli sami dva na opuštěném otrově.” přiznala.
“A k čemu jsi dospěla?”
Alešovy prsty ji bezděčně hladily po temeni a namotávaly na sebe světlé prameny. Udobřená po malém boji s přítelem si opět položila hlavu na Alešovo rameno a drobná ručka hladila mužovu hruď.
“Lovil bys a obstárával obživu.”
“Samozřejmě.”
“Chránil bys mě.”
“Možná.”
“Jak možná?!” zadurdila se Foxie.
“Ale prosím tě, to víš, že bych tě chránil.” uklidňoval ji Aleš a koutky úst se mu začínaly zvedat k úsměvu. .
“No proto.”
“Česal bys mi večer vlasy a mazlil se se mnou.”
“O tom česání bychom museli diskutovat, ale mazlení mi vyhovuje.”
Nemohl si pomoci a teď už se smál nahlas.
“Ale mám taky nějaké podmínky.”
“Ano? Jaké?” zvedla Foxie hlavu a podívala se mu do tmavých očí.
“Budeme u toho všeho nazí.”
Teď by mu ten široký úsměv záviděla i kočka Šklíba.
Foxie znachověly tváře.
“Opravdu?”
“Ano. Jinak jako osobní strážce, lovec a kadeřník fungovat nebudu.” shrnul muž své stanovisko ohledně imaginárního života ve dvou v osamění a daleko od civilizace.
“Tak...” odmlčela se Foxie.
Nazí... Je pravda, že Aleš je krásný. A já... Když tam budeme sami, tak proč ne.
“Tak dobře.” nakonec souhlasila. “Stejně tam budeme jen my dva.”
Alešova ruka ji sjela po čelisti, chytila ji lehce za bradu a zvedla ji. Mužovy rty ji lehce přejely po nose, a pak ji muž vášnivě políbil.
Tyhle polibky Foxie milovala. Roj motýlů v jejím podbřišku vzlétl, jejich křídla ji šimrala v břiše a cítila, že kdyby neseděla, tak by nejspíš poklesla v kolenou.
Aleš spokojeně zabručel, když cítil, jak se dívka stává vláčnou jako dobře rozpracované těsto na křehký  zákusek. A jakmile mu její jazyk nesměle pronikl mezi rty, vytáhl dívku na svůj klín a na její nesmělou výzvu směle odpověděl.

    “Rybníček!” vykřikla radostně Foxie. “Schválně, kdo dřív uvidí rybu!”
“O co hrajeme?” domáhal se Aleš nějaké odměny.
“Kdo vyhraje, může po tom druhém chtít něco splnit.” pronesla Foxie, aniž by si uvědomila důsledky, kdoví, co vše by si mohl Aleš přát.
“Tak dobře. Ale odměnu jsi určila sama, na to nezapomeň.” souhlasil Aleš a zároveň ji varoval. Narozdíl od děvčete si velmi dobře uvědomoval, že má nyní ve svých rukou velikánskou výhodu. A jak znal Foxie, dané slovo pro ni bylo svaté, než aby ho porušila.
“Vidím!” vykřikl ani ne za tři vteřiny a ukazoval Foxie směr, kterým se ryba mrštně pohybovala, aniž by zčeřila vodní hladinu.
Foxie vzdychla. Bylo ji líto, že nevyhrála ona. Tak ráda by si poručila, aby Aleš...
Ani nevím, co by měl udělat.
“Co si budeš přát, můj pane?” zeptala se a zároveň se mu mírně poklonila. Bylo očividné, že ji hra baví a když mohla, neodolala příležitosti trochu si z vysokého muže utahovat.
“Zatím nevím, má překrásná sloužící.” odpověděl ji Aleš a zouval si boty. “Ale určitě to bude souviset s něčím, co se bude líbit nám oběma.” dodal. Už dávno věděl, jak ji odpovědět, aby sklopila cudně oči, promnula si nervozně dlaně a také se trochu začervenala. Vyhrnul si světlé nohavice a se spokojeným zamručením ponořil bosé nohy do chladné vody.
“Pujdeš taky do vody?”
“Nejdřív si ten rybníček obejdu, prozkoumám okolí, pak se možná k tobě přidám.”
Ale nejdřív ze všeho zjistím, co nám kuchař nabalil k obědu.
“Takový průzkum okolí by se mi taky líbil.” chechtal se Aleš, když viděl, jak se za několik minut Foxie posadila na roztaženou deku a labužnicky si pochutnávala na kousku kuřete s pečivem.
“Tak vylez.” odvětila věcně dívka.
“Za chvíli. Teď odpočívám.”
Muž založil ruce za zády, pomalu se procházel po bahnitém břehu přírodní vodní nádrže a přemýšlel. Nebo spíš nechával myšlenky plynout rychlostí vodních vlnek v rybníku. Nejdřív přemýšlel o práci, pak volně přešel ke Kranichosům a jejich poslední společenské akci, o drbech, které roznášela po městě Markéta Agencia, o lampionové slavnosti, při které to Foxie tak slušelo.
Foxie... Už zase musím myslet na její tělo a přemýšlím spíše penisem než hlavou.
Měl bych se sebou něco dělat, nebo to opravdu nedopadne dobře.
Liška jedna podšitá si ani neuvědomuje, jaký má na mě vliv. Anebo si to uvědomuje, ale nedokáže to domyslet?
Vyhrál jsem přece jedno splněné přání.
Ale kuš, nejsem přece takové prase jako Dahl, abych po ni chtěl...
A proč ne?
Proč bych si nemohl přát něco, co by mohlo vést k sexu?
Zaťal ruce v pěst.
I pouhá myšlenka na to, že se s Foxie pomiloval, stačila, aby jeho tělo správně zareagovalo.
Ne, takhle ne. Foxie není žádná děvka, která mi splní vše, co si zaplatím a oč si řeknu.
Už několik dní přemýšlel o jejich vztahu. Stál si za tím, že dívka neměla žádné pouto, které by ji u něj drželo. A věděl to. Nemyslel si, že by si při první příležitosti odešla za jiným mužem, to ne, ale zároveň si pragmaticky uvědomoval, že je mladá a i tato možnost může nastat.
A možná proto, z čistě zištných důvodů bych byl rád, aby si první milování, dokonce první milování se mnou, jistým způsobem užila a bylo by to pro ni pěkné.
Z úvah ho vytrhl dívčin veselý hlas.
“Alšoooo, nad čím přemýšlíš? Hrozně se u toho mračíš.”
Foxie se zula, skočila do vody, až se vodní kapky roztřískly všude kolem a pospíchala k Vávrovi.
Objala ho ze zadu kolem pasu a zabořila nos do jeho košile.
“Alešku.” protáhla. “Už jsem obešla celý rybníček, koukala chvíli na ryby a na vážky, snědla i dezert a teď čekám na tebe.”
Už zase na tebe čekám, abys věděl.
“Promiň, už jsem zase tady jen a jen pro tebe.” otočil se k ní muž čelem, schoval ji v náručí a políbil do vlasů. “Zbylo mi tam v košíku něco k jídlu?”
“Samozřejmě. Jen...” kousla se dívka do rtu.
“Místo masa suchá chlebová kůrka.” kostatoval Vávra.
“Tak nějak.” pronesla rozpačitě Foxie.
“Ty se mi snad zdáš.” foukl ji muž do tváře a nechal ji stát ve vodě a odcházel, aby si dopřál pozdní oběd v trávě.

    Foxie se posadila k již nasycenému Alešovi a sledovala jeho ruku hladící ji po stehně.
“Ne, abys mi utekla, Lištičko.” varoval ji Aleš, ale v jeho hlase rezonoval veselý podtón.
“Co bys udělal, kdybych ti utekla?” zajímalo Foxie.
Jeho ruka vklouzla pod světlou látku šatů a pohladila horkou pokožku na koleni.
“Nu, buď bych tě nechal jít,...”
Foxie se zamračila.
“... nebo bych tě šel hledat...”
Dívčiny rty se roztáhly v úsměvu.
“... nebo bych si na tebe počíhal s návnadou, které neodoláš a ty bys přišla sama.” dokončil Aleš myšlenku.
“Ty jsi ale...” zabručela Foxie.
Alešova ruka se přesunula z kolene na vnitřní stranu jejího stehna.
“Jsem.” usmál se Aleš.
“Ano, kocour. A mlsný k tomu.” dodala tiše Foxie.
“Kocour, co má ještě v rukávu jedno nesplněné přání.”
Foxie viditelně ztuhla.
“A co si budeš přát, Alšo?”
“Ještě nevím, ale slíbil jsem, že budeme spokojeni oba. Neboj se, Lištičko.” Druhou rukou ji pohladil po tváři. “Já chytám lišky humánním způsobem, nechytám je do želez.”
Než stačila zareagovat, hbitě se přesunul až k ní a zalehl ji. Nejdřív ji líbal lehce, aby ji zbavil zbytku strachu, pak přitvrdil.
Foxie se nechávala unášet na vlnách touhy a odpovídala jeho dotekům. Jedna jeho ruka doputovala až k pokožce břicha, schované pod látkou šatů a druhá ji přes látku mačkala ňadro.
“Alešku.” vzdychla Foxie nepřítomně a prsty tahala tmavé kadeře jeho vlasů, když ji jemně kousal do kůže na krku.
Vávrova ruka bojovala s vázáním šatů, co měla Foxie na zádech.
“Lištičko moje,” zamumlal a zalapal po dechu, když ho dívka kousla do krku a zanechala na jeho kůži světlé červené flíčky.
Konečně se mu povedlo povolit lemy šatů.
Rukama vklouzl pod šaty a nahmatal dívčina prsa.
Ukonejšil Foxie spoustou polibků, a když si byl jistý, že dívka nebude proti, zabořil hlavu mezi její prsa a mezi zuby stiskl jednu z jejích bradavek.
Miluju tě, Alšo. Moc tě miluju. Miluju... MILUJU!
Cítila se, jako kdyby ji v hrudi cosi explodovalo. Fyzická rozkoš se mísila s psychickou. Cítila se milovaná, byla v bezpečí, milovala.
Násilím mu zvedla hlavu ze svého poprsí, tak, aby se ji podíval do očí.
“Miluji tě.” vzdychla a usmála se.
Měl...  bych...  ji odpovědět. Měl bych... přestat... odpovědět... nemlčet... dát ji najevo, že jsem její vyznání přijal... měl bych... pokračovat?
Vávra dívce opětoval její úsměv. Zhluboka se nadechl, aby si pročistil hlavu, omámenou a rozpálenou.
Pustil Foxiino ňadro, překryl ho látkou a pohladil ji.
“I já tebe, Foxie.” odpověděl ji tak vážně, jak byl nyní schopen.
Dívka si oddychla. Potřebovala to slyšet.
Aleš ji pomohl zavázat šaty, upravil ji rozčepýřené vlasy a políbil na špičku nosu. Pak se postavil a s omluvou odešel do nedalekého lesa.
Vrčel. Když si však za chvilku v mysli přehrával zpětně, co se vlastně událo, byl vlastně rád, že ho Foxie svým náhlým vyznáním vykolejila.
Dívka si přitáhla nohy k tělu, překryla je látkou a omotala si ruce kolem kolen.
Když se Vávra vrátil k jejich místu pod stromem blízko vody, našel ji zamračenou a pořád schoulenou. Přisedl si k ní a začal ji hladit po zádech.
Chvíli seděli tiše vedle sebe, pozorovali klidnou přírodu, naslouchali ji a naslouchali také v mlčení tomu druhému.
Foxie už to nevydržela, rozesmála se a vrhla se Vávrovi do náruče, až se skáceli na deku.
“Jsem šťastná, že jsme dnes šli na výlet. Děkuji ti.” políbila ho na tvář, rozcuchala mu vlasy a vyskočila.
Naklonila se nad pořád ležícího muže, našpulila pusu a poslala mu s přehnanou grimasou vzdušný polibek.
“Už bychom měli...”
“Ne! Alšo, ještě ne.” škemrala. “Ještě musím...” rozhlédla se kolem sebe a rychle vymýšlela nějakou lumpárnu. “Vylézt na támhleten strom!” ukázala na strom nedaleko od nich. “A v aleji, kterou jsme šli sem, jsem objevila houpačku a ráda bych se na ni pohoupala.”
Najednou vypadala jako malé, skleslé štěně, co potřebovalo nakrmit a pomazlit.
“Prosííím!”
Muž ostentativně vzdychl.
“Co mám s tebou dělat. Tak utíkej napřed, já vezmu naše věci.”

    “Baf!” ozvalo se mu nad hlavou.
Hříva blonďatých vlasů ji vlála nad zelenou trávou a ruce pevně svíraly větev.
“Polez za mnou, Alšo.” zvala ho do koruny stromu.
“Raději zůstanu nohama na zemi.”
“Tvá škoda.” odvětila drze světlovláska. “Odtud je skvělý výhled.”
Vše bylo opačně. Stromy s trávou rostly z nebe a bílá oblaka plula po zemi. Sluneční svit se odrážel ve vodní hladině rybníku, který byl nyní stejně jako okolní krajina v jejím zorném poli vzhůru nohama. I Aleš vypadal, jako kdyby visel za nohy z nebe.
“Alešku.” lákala ho k sobě dívka a smála se. “Pojď ke mně.”
“A copak dostanu, když k tobě půjdu?” vyzvídal tmavovlasý muž.
“To ještě nevím. Možná pusu, možná herdu do zad.”
“Tomu říkám nabídka.” zabručel, ale stejně přišel k visící dívce. Natáhla k němu paže, takže ji udržovaly ve vzduchu pouze nohy zaháknuté za silnou větev. Chytil ji za dlaně a rty lehce políbil její nosík.
“Mám tě rád, Lištičko.”
“I já tebe, Alšo.”
Vískala mu vlasy a hladila po tváři.
“Chytíš mě?”
“Vždycky.” odvětil poněkud vychloubačně Vávra a čekal, až mu Foxie spadne do náručí.
“Tak já to vyzkouším.” upozornila ho blondýnka.
Spadla mu do náruče a nechala se část procházky nést. Bylo ji krásně a vlastně se ji nechtělo zpátky do Alešova domu.

    “Ten nápad s opuštěným ostrovem bych nezahazovala.” podotkla Foxie, když ji muž pokládal na houpačku visící z větve jednoho ze stromů v aleji.
“Myslíš?” odvětil Aleš, v dlaních sevřel lana, kousek poodešel a pustil je.
“Určitě.” zvedla hlas Foxie a počala kmitat nohama dopředu a dozadu v souladu se směrem houpání.
“A nemyslíš si, že bychom se po čase měli dost?”
Ty a tvůj pragmatismus, Aleši.
“To určitě ano, ale zas by nás to nutilo vymyslet způsob, jak si být zase vzácní, ne?”
“Foxie, Foxie. Chtěl bych občas vidět svět tvýma očima.” pousmál se muž a opřel se do prkna houpačky tak silně, až Foxie vzlétla ke větvím.
“To stačí, Alšo!” vypískla dívka.
Vávra se posadil do trávy a pozoroval svou mladou přítelkyni. Blonďaté vlasy ji vlály kolem hlavy, štíhlé nohy se houpaly sem a tam a na její tváři bylo vidět, že žije tímto okamžikem. Pouze tímto okamžikem.
Nespouštěl oči z její tváře a pokoušel se nasát její hluboký prožitek.
Pomáhalo to.
Na chvíli viděl svět jejíma očima.

    Chytil její drobnou ruku a schoval ji ve své dlani.
Kráčeli pomalu a užívali si pozdní odpoledne. Nebe se pomalu zaplňovalo mraky a slunko se blížilo k obzoru.
Nebylo kam spěchat, čas je netlačil a ani povinnosti nehnaly pryč z ráje, který měli vlastně za plotem.
Usmívali se. Z jejích tváří vyzařoval klid a spokojenost.
Z jejich držení těl a propojených rukou vyzařoval jejich vzájemný cit.
Zastavili se, políbili, a pak vkročili na Alešův pozemek zpátky do povinností a všetečných pohledů.