Kájula

 Transakce se povedla. Dostavil se pocit úspěchu a s ním i chuť to oslavit.

A vlastně, proč ne, řekl jsem si. Po krátké procházce městem, kdy jsem potřeboval nabrat trochu duševních sil, jsem se nakonec zastavil před cukrárnou, které bych si asi jindy ani nevšiml.

Šedivá myš mezi ostatními podniky, na něž jste mohli u kolonády narazit.

Káva, zákusek, to je ono.

I když bylo venku velmi pěkně, rozhodl jsem se vejít dovnitř a odtrhnout se na okamžik od venkovního šumu města.

Něco mě vyrušilo z přemýšlení.

Pozdrav, veselý, živý, dobrosrdečný, upřímný. A za ním objednávka.

Pohlédl jsem k pultu, u kterého stálo blonďaté mládě.

>Ale já..." vyjekla nešťastně, zašátrala ručkama kolem svých boků a s tichým syčením si uvědomila, že všechny peníze zůstaly u společnice. 
"Omlouvám se, nemám peníze." vyhrkla se vzpřímenou hlavou, polykaje slzy. Otočila se na kramflíčku černého střevíčku a odcházela.  <

Nejsem žádný dobrodinec, ale pro jednou... Možná kvůli mé dobré náladě, možná kvůli dívčině chování, které se jistým způsobem lišilo od jiných mláďat v jejím věku.

Kývl jsem na prodavačku, aby bonbony přidala k mé útratě, v rychlosti zaplatil a lapl odcházející světlovlásku za nadloktí.

Panečku, otočila se s takovým rázem, že jsem očekával dokonce jednu přes ústa, že jsem si dovolil se jí dotknout.

Bavil jsem se.

"Zde máte ty bonbony, slečno." 

Všiml jsem si jejího zkoumavého pohledu a s jistotou vyčetl, jak mě hodnotí. Potvůrka.

"Jak vám to mohu oplatit?" 

Tohle jsem nečekal.

Oplatit? Ty, pískle? Mávnu nad tím rukou a připíšu si to na listinu dnešních dobrých skutků.

Ale co kdyby... Kdybych nebyl aspoň na chvíli sám?

Je mladá, vypadá, že by s ní mohla být rozumná řeč a pokud ne, tak odehnat se puberťačky dají vždycky.

"Můžeme se na chvíli projít, například." navrhl. 

Její drzost mne opravdu rozesmívá. Tu mne ve snaze přetáhnout tahá za rukáv, tu na mě dokonce vyplatuje jazyk.

Spontánnost v jejím chování je nakažlivá, zjišťuji po půlhodině, kdy se musím nahlas rozesmát jejím argumentům a nezbývá mi nic jiného než přiznat, že má pravdu. Ona, mlaďoučká, nezkušená, ale přesto s jistým rozhledem a názory, které bych u ní nečekal.

Chvilka se protáhla na celé odpoledne.

Nevěřil bych, že je možné poznat člověka po několika hodinách rozhovoru. Poznat tak detailně.

Mé obchodnické já ji celou dobu pozorovalo, analyzovalo, škatulkovalo. Přesto se mu však nepodařilo zaškatulkovat ji do příslušné přihrádky.

Zvláštní stvoření.

Opravdu jsem jí nabídl, aby mne oslovovala jménem?

Políbil ji na špičky prstů?

Opravdu se těším, až se uvidíme příště?