Kájula

Utáhla pásek olizujíc si rty spokojeností. Popotáhla ještě víc dlouhé rukávy a pohlédla do zrcadla.
„Vypadáš dobře, Káji.“ pochválila se. Otočila se k psovi, který ležel opodál a upíral na ni své věrné oči. „Co říkáš, Kuličko?“
Oslovený zavrtěl ocasem a přiběhl k jejím nataženým dlaním slibujícím pohlazení.
„Tak pojď, pejsku. Půjdeme ven.“ popadla vodítko a otevírala dveře.
„Cože? Už zase ven?“

 
Oblékla se do nových plavek a vykročila ke sprchám.
S přáteli se rozhodli strávit odpoledne na bazénu, i když za okny podzimní slunko oblékalo listí do barevného hávu.
„Kája jde!“ křikla Péťa a než se hnědovláska nadála, byla obklíčená.
„Já se tak snadno nedám!“ křikla a jala se bránit před houfem mužských rukou.
„Bláhovko!“ šeptnul jí Tom do ucha a spolu se Semirem a Nielsem ji hodili do vody.
„Pitomé vtípky..“ pomyslela si a pustila se do plavání napříč bazénem. Kluci se předháněli s tím, kdo ukáže nejhezčí šipku, zatímco Péťa s Wox postávaly u kraje a povídaly si.
Tomovi se podařil ukázkový „placák“ a smích přátel se odrážel od bleděmodrých kachlíků.
„Jsi oká?“ křikla Terka, když se jeho hlava objevila nad hladinou.
Tom jen pohodil hlavou a už šplhal po žebříku ven z vody, aby nepodařený skok opravil.
„Všimla sis?“ kývla měděnovláska, jejíž zelené plavky podtrhovaly zeleň jejích očí k Tomově polovici.
„Všimla. Je nějaká pohublá.“ posmutněla blondýnka.
„Myslíš, že jí něco trápí?“ vyslovila Péťa to, o čem přemýšlela celou dobu, co se rochnili ve vodě.
„Nevím..“ pokrčila rameny Wox a odrazila se od okraje.

 
„Tam a zpátky, dýchat a plavat..“ přikazovala si, když ji začínaly bolet paže. „Ještě jednou, a pak si dáš chvilku pauzu.“ hecovala své tělo k činnosti, která mu po chuti nebyla. Přesto se však nenechala odradit bolestí a pomalu ochabujícími svaly. Však není žádná slabotina.

 
Odhodil propocené sako na pohovku a chvátal do koupelny. Poslední dva měsíce měli hodně práce.. Některé případy se neskutečně dlouho táhly a šéfová vyžadovala od svých podřízených ještě větší výkony než obvykle. V duchu to přirovnal k manželčině zkouškovému období.
Kája.. ta teď většinu času byla sama. Vyčítal si to, přesto s tím však nemohl nic dělat. Chápal, proč je šéfová takhle ždímá, proto ani neškemral o výjimečné volno. Všechny jeho povinnosti by padly na Semirovu hlavu a to by nebylo fér.
„A k Karolině je to fér?“ ozvalo se jeho vyčítavé já. Umlčel je studenou, osvěžující vodou, co
masírovala prací unavené tělo.

 
Pohladil ji, ale ihned ucukl. Vždyť..
Jeho dlaň opatrně vklouzla pod látku vrchního dílu pyžama a s děsivým úžasem hladila kůži pod ní skrytou. Tímto jednoduchým pohybem mohl lehce spočítat páry žeber chránících plíce před zraněními, obratle poskládané v provazec páteře chránící její míchu a prstem klouzal od ramene ke krku po kliční kosti.
„Čeho jsem si já hlupák nevšiml?“ křičelo jeho já, když odhalil její tajemství.

 „Jak dlouho? Tak jak dlouho?“ křičel hladíc si nervózně zátylek. „Tak Kájo..“ nakonec zaprosil a poklekl před s rukama zkříženýma kol těla brunetou.
Rty měla našpulené vztekem a zlostně sledovala jeho pokusy o.. O co se vlastně pokoušel? Proč takhle vyvádí? Vždyť nic nedělá.
„Káji…“ opřel hlavu o její kostnatá kolena a ona už už pohladila pro ni nejvoňavější kšticí hnědých vlasů. Ovládla se a čekala na jeho další prosby, výkřiky a.. ne, neuhodil by ji.
„Tak mi aspoň řekni proč. Proč hladovíš? Já.. Já blbec jsem si toho doteď nevšiml.“ stiskl její nohy tenoučké jako párátka... Kde zmizela ta plnější dívka, kterou miluje? Je v tomto těle, které si dobrovolně mrzačí.
Co to, on snad pláče? Látkou tepláků pronikaly jeho slzy.
Pohladila ho, ale dál mlčela. Nemá přece povinnost se mu se vším svěřit.
„Ne, takhle to nejde.“ pomyslel si. „Musím ji odvést k doktorům. S anorexií se bít nedokážu.“

 
„Nikam nejdu.“ na důkaz svých slov se zavrtala mezi barevné polštáře na pohovce.
„Karolino, vždyť..“ nedokázal to dopovědět. Nedokázal ji říct, že svým jednáním se odsoudila k jisté smrti. „Proč, Kájulko? Řekl jsem ti někdy, že jsi tlustá? Byla jsi hezká…“
„Teď jsem hezká!“ přerušila ho. „Teď, chápeš? Ale.. měla bych ještě nějaké to kilo shodit!“ mimoděk si šáhla na břicho, které bylo už jen směsicí kůže obalující vnitřnosti.
„Odkdy si to myslíš?“ posadil se vedle ní a vzal její dlaně do svých. „Pověz. Chci pochopit tvé hladovění. Jo, v lednici máme dort, co nám poslali Hartmuttovi. Mrzelo je, že jsme nebyli na oslavě Nielsova povýšení.“
„Ts, víš, kolik má takový dort kalorií?“ odsekla. „Jak dlouho?“ pousmála se a vytrhla se mu. Nechtěla jeho dotyky, byly jí nepříjemné. Nesdílí její názor, tak ať se jí nedotýká. Ale.. možná pochopí, když mu řekne, že..

„Ahoj!“ přivítala se podáním ruky s kamarádkou. Neviděly se už věky a náhodou ji potkala, když pospíchala s nákupem za hladovějícím Tomem.
„Ahoj.“ viděla, jak si ji všímavým okem prohlíží a snaží se zjistit možné změny v jejím životě. A už je to tady..
„Ty jsi se vdala!“ vykřikla s hraným překvapením. „Jéj, kdy?“
Pousmála se a nasadila úsměv ze slušnosti. „V prosinci.“
„Cože? Páni, obdivuju tě. Já bych si teď nedokázala na krk přivázat nějakého chlapa.“ mávla teatrálně rukou. „Ale vidím, že ti manželství svědčí. Kdy se to narodí?“
Cože? O čem to mluví?
„Prosím?“ přinutila úsměv k rozšíření se a křečovitě sevřela ucha tašky hrozící prasknutím.
Ohlédla se a v vitríně uviděla svůj odraz.
Aha, myslí si, že jsem..
„V květnu.“ vyřkla první název měsíce, co ji přišel na mysl.
„Páni, květnové děti jsou prý prudšího rázu.“ pousmála se kamarádka. „Přeji ti hodně štěstí.“ podávala ji ruku na rozloučenou. „A vyřiď pozdrav i tvému muži.“
„Ano, děkuji. Měj se. Ahoj.“
Zírala s údivem na ženu, které se podařilo její vnitřní rovnováhu rozbít na tisíc kousků. Opět se podívala na svůj odraz.
„To jsem.. tak tlustá?“

 
„Jedna pitomá věta.“ pomyslel si a přitom se na ni povzbudivě pousmál. „Chápu…“
Opět si v duchu vynadal, že si toho nevšiml. Vzpomněl si na řádění v nazénu.. Tam už přece byla hubenější..
Nedělní obědy přece jedli společně a nikdy si nevšiml, že by bylo něco jinak. Ano, lidé trpící anorexií či bulímií používají před svými blízkými triky, aby nebyli podezřelí.
„Kájko, půjdeme?“ zvedl se z pohovky chtíc ji vytáhnout na nohy.
„Nejdu, nejdu, nikam nejdu!“ opakovala jako šílená. „Nejsem přece nemocná, nejsem blázen. Se sebou si můžu dělat, co chci a ty mi nebudeš nic přikazovat!“ vztekala se jako pětileté dítě.
Popadl ji do náruče a postavil na nohy.
„Já ti nepomůžu, ale doktoři ano. Začneš zase jíst nebo..“
„Nebudu..“
„Nebo mi umřeš!“
Polkla slzy a zopakovala:
„Nebudu jíst!“