Hladovění
Utáhla pásek
olizujíc si rty spokojeností. Popotáhla ještě víc dlouhé rukávy a pohlédla do
zrcadla.
„Vypadáš
dobře, Káji.“ pochválila se. Otočila se k psovi, který ležel opodál a
upíral na ni své věrné oči. „Co říkáš, Kuličko?“
Oslovený
zavrtěl ocasem a přiběhl k jejím nataženým dlaním slibujícím pohlazení.
„Tak pojď,
pejsku. Půjdeme ven.“ popadla vodítko a otevírala dveře.
„Cože? Už zase
ven?“
Oblékla se
do nových plavek a vykročila ke sprchám.
S přáteli
se rozhodli strávit odpoledne na bazénu, i když za okny podzimní slunko
oblékalo listí do barevného hávu.
„Kája jde!“
křikla Péťa a než se hnědovláska nadála, byla obklíčená.
„Já se tak
snadno nedám!“ křikla a jala se bránit před houfem mužských rukou.
„Bláhovko!“ šeptnul
jí Tom do ucha a spolu se Semirem a Nielsem ji hodili do vody.
„Pitomé
vtípky..“ pomyslela si a pustila se do plavání napříč bazénem. Kluci se
předháněli s tím, kdo ukáže nejhezčí šipku, zatímco Péťa s Wox
postávaly u kraje a povídaly si.
Tomovi se
podařil ukázkový „placák“ a smích přátel se odrážel od bleděmodrých kachlíků.
„Jsi oká?“
křikla Terka, když se jeho hlava objevila nad hladinou.
Tom jen
pohodil hlavou a už šplhal po žebříku ven z vody, aby nepodařený skok
opravil.
„Všimla
sis?“ kývla měděnovláska, jejíž zelené plavky podtrhovaly zeleň jejích očí
k Tomově polovici.
„Všimla. Je
nějaká pohublá.“ posmutněla blondýnka.
„Myslíš, že
jí něco trápí?“ vyslovila Péťa to, o čem
přemýšlela celou dobu, co se rochnili ve vodě.
„Nevím..“
pokrčila rameny Wox a odrazila se od okraje.
„Tam a
zpátky, dýchat a plavat..“ přikazovala si, když ji začínaly bolet paže. „Ještě
jednou, a pak si dáš chvilku pauzu.“ hecovala své tělo k činnosti, která
mu po chuti nebyla. Přesto se však nenechala odradit bolestí a pomalu
ochabujícími svaly. Však není žádná slabotina.
Odhodil
propocené sako na pohovku a chvátal do koupelny. Poslední dva měsíce měli hodně
práce.. Některé případy se neskutečně dlouho táhly a šéfová vyžadovala od svých
podřízených ještě větší výkony než obvykle. V duchu to přirovnal k
manželčině zkouškovému období.
Kája.. ta
teď většinu času byla sama. Vyčítal si to, přesto s tím však nemohl nic
dělat. Chápal, proč je šéfová takhle ždímá, proto ani neškemral o výjimečné
volno. Všechny jeho povinnosti by padly na Semirovu hlavu a to by nebylo fér.
„A
k Karolině je to fér?“ ozvalo se jeho vyčítavé já. Umlčel je studenou,
osvěžující vodou, co
masírovala prací unavené tělo.
Pohladil ji,
ale ihned ucukl. Vždyť..
Jeho dlaň
opatrně vklouzla pod látku vrchního dílu pyžama a s děsivým úžasem hladila
kůži pod ní skrytou. Tímto jednoduchým pohybem mohl lehce spočítat páry žeber
chránících plíce před zraněními, obratle poskládané v provazec páteře
chránící její míchu a prstem klouzal od ramene ke krku po kliční kosti.
„Čeho jsem
si já hlupák nevšiml?“ křičelo jeho já, když odhalil její tajemství.
Rty měla
našpulené vztekem a zlostně sledovala jeho pokusy o.. O co se vlastně pokoušel?
Proč takhle vyvádí? Vždyť nic nedělá.
„Káji…“
opřel hlavu o její kostnatá kolena a ona už už pohladila pro ni nejvoňavější
kšticí hnědých vlasů. Ovládla se a čekala na jeho další prosby, výkřiky a.. ne,
neuhodil by ji.
„Tak mi
aspoň řekni proč. Proč hladovíš? Já.. Já blbec jsem si toho doteď nevšiml.“
stiskl její nohy tenoučké jako párátka... Kde zmizela ta plnější dívka, kterou
miluje? Je v tomto těle, které si dobrovolně mrzačí.
Co to, on
snad pláče? Látkou tepláků pronikaly jeho slzy.
Pohladila
ho, ale dál mlčela. Nemá přece povinnost se mu se vším svěřit.
„Ne, takhle
to nejde.“ pomyslel si. „Musím ji odvést k doktorům. S anorexií se
bít nedokážu.“
„Nikam
nejdu.“ na důkaz svých slov se zavrtala mezi barevné polštáře na pohovce.
„Karolino,
vždyť..“ nedokázal to dopovědět. Nedokázal ji říct, že svým jednáním se
odsoudila k jisté smrti. „Proč, Kájulko? Řekl jsem ti někdy, že jsi tlustá?
Byla jsi hezká…“
„Teď jsem
hezká!“ přerušila ho. „Teď, chápeš? Ale.. měla bych ještě nějaké to kilo shodit!“
mimoděk si šáhla na břicho, které bylo už jen směsicí kůže obalující
vnitřnosti.
„Odkdy si to
myslíš?“ posadil se vedle ní a vzal její dlaně do svých. „Pověz. Chci pochopit
tvé hladovění. Jo, v lednici máme dort, co nám poslali Hartmuttovi. Mrzelo
je, že jsme nebyli na oslavě Nielsova povýšení.“
„Ts, víš,
kolik má takový dort kalorií?“ odsekla. „Jak dlouho?“ pousmála se a vytrhla se
mu. Nechtěla jeho dotyky, byly jí nepříjemné. Nesdílí její názor, tak ať se jí
nedotýká. Ale.. možná pochopí, když mu řekne, že..
„Ahoj!“
přivítala se podáním ruky s kamarádkou. Neviděly se už věky a náhodou ji
potkala, když pospíchala s nákupem za hladovějícím Tomem.
„Ahoj.“
viděla, jak si ji všímavým okem prohlíží a snaží se zjistit možné změny
v jejím životě. A už je to tady..
„Ty jsi
se vdala!“ vykřikla s hraným překvapením. „Jéj, kdy?“
Pousmála
se a nasadila úsměv ze slušnosti. „V prosinci.“
„Cože?
Páni, obdivuju tě. Já bych si teď nedokázala na krk přivázat nějakého chlapa.“
mávla teatrálně rukou. „Ale vidím, že ti manželství svědčí. Kdy se to narodí?“
Cože? O
čem to mluví?
„Prosím?“
přinutila úsměv k rozšíření se a křečovitě sevřela ucha tašky hrozící
prasknutím.
Ohlédla
se a v vitríně uviděla svůj odraz.
Aha,
myslí si, že jsem..
„V
květnu.“ vyřkla první název měsíce, co ji přišel na mysl.
„Páni,
květnové děti jsou prý prudšího rázu.“ pousmála se kamarádka. „Přeji ti hodně
štěstí.“ podávala ji ruku na rozloučenou. „A vyřiď pozdrav i tvému muži.“
„Ano,
děkuji. Měj se. Ahoj.“
Zírala
s údivem na ženu, které se podařilo její vnitřní rovnováhu rozbít na tisíc
kousků. Opět se podívala na svůj odraz.
„To jsem..
tak tlustá?“
„Jedna
pitomá věta.“ pomyslel si a přitom se na ni povzbudivě pousmál. „Chápu…“
Opět si
v duchu vynadal, že si toho nevšiml. Vzpomněl si na řádění v nazénu..
Tam už přece byla hubenější..
Nedělní
obědy přece jedli společně a nikdy si nevšiml, že by bylo něco jinak. Ano, lidé
trpící anorexií či bulímií používají před svými blízkými triky, aby nebyli
podezřelí.
„Kájko,
půjdeme?“ zvedl se z pohovky chtíc ji vytáhnout na nohy.
„Nejdu,
nejdu, nikam nejdu!“ opakovala jako šílená. „Nejsem přece nemocná, nejsem
blázen. Se sebou si můžu dělat, co chci a ty mi nebudeš nic přikazovat!“
vztekala se jako pětileté dítě.
Popadl ji do
náruče a postavil na nohy.
„Já ti
nepomůžu, ale doktoři ano. Začneš zase jíst nebo..“
„Nebudu..“
„Nebo mi
umřeš!“
Polkla slzy
a zopakovala:
„Nebudu
jíst!“