Kulička.. :-)
„Fajn, co s tím?“ mračil se nad košíkem Kranich.
„Co by.“ pokrčila rameny jeho manželka.
„Chtěla jsi štěně, ale.. tak brzo?“ pohladil spícího
chlupáčka.
„Kulička..“ usmála se Kája a přidala se k Tomovi.
Hladila malé tělíčko, klidně oddychující a stočené do klubíčka.
„Cože?“
„Kulička, vypadá jako kulička.“ vysvětlovala.
„Tak jo, Kuličko.“ chytil Karolininu ruku. „necháme ho
spát.“
Mhm, no jo.. Já vím, že mé jméno není nabito originalitou, ale.. Já ho mám rád. A navíc, můžu ho použít jako argument při činění neplechy..
„Kuličko, ty blázne jedna bláznivá!“ držela psa kolem krku. „Málem
by tě to auto přejelo.“
Pes cenil zuby a vypadal, jakoby se smál. Však měl také
proč. Pohled na Karolinu, které se málem zastavilo srdce, byl vskutku.. z psího
pohledu k popukání.
„Máš ho mít na vodítku.“ tvářil se Tom znuděně. Ve
skutečnosti se v něm krev převalovala jako v rozbouřeném moři vlny. Toho
nezbedu si až moc oblíbil.
„No jo.“ houkla Karolina a připevnila karabinku k řetízku
kolem ovčákova krku. Trhnutím popohnala psa. „Když já to vodítko nemám ráda.“
dodala dětinsky.
„Kájulo, je to jenom štěně a neví, co znamená „k noze“.“
Ách, procházky… Ty
jsou to nejlepší na celém dni.
Dobře, hrál jsem si na
kaskadéra, ale.. Od té doby vím, co jsou auta, ty plechové krabice v pohybu,
zač.
Mhm, dneska bych se
měl na stanici potkat s Anežkou. Jo, je pátek, tak to máme scuka u
Semirova odpadkového koše.
„Haf haf… Píííííísk.. Grrrrr, vrrrrr… Píísk… haf!“
Semir Gerkhan stál před zavřenými dveřmi své kanceláře. Za
stáhnutými žaluziemi se odehrávala psí- myší honička a neměl žádnou chuť ji
svým vpádem do kanceláře přerušovat.
Tom Kranich se postavil vedle parťáka a podal mu hrníček s kávou.
„Co se tam děje?“ konečně se Turek odvážil zeptat na jedno mnoha
zvířecích dějství odehrávajících se v jejich koutě na stanici.
„Ani se neptej.“ přidal se Tom k jeho nicpřinášejícímu zírání
na stáhnuté žaluzie.
„Mám jít dovnitř?“
„To bych s tou kávou nedělal. Počkej, až se trochu uklidní.“
„A to bude kdy? Mám hodně práce.“ ušklíbl se Semir a vyčítavě
se podíval na vyššího kolegu.
„Hmm.. třeba teď?“ stiskl Tom kliku a dveře se začaly otevírat.
Oba instinktivně zavřeli oči.
„No to snad není pravda!“ vykřikl Semir. „Všechno je.. v pořádku!
Já čekal totální spoušť!“
„Já taky.“ následoval ho Tom.
Udiveně pozorovali zubícího se Kuličku, rozvaleného uprostřed
místnosti, po jehož břiše pochodovala myška a drobnými pacičkami ho lechtala.
„Kranichu!!!“
Všichni z osazenstva DP udiveně pohlédli ke kanceláři
své nadřízené. Ta, hnána vlnou zlostí a zakódovaným darem předků nutícím
k chránění si svého teritoria, málem popadla policistu za klopy saka.
Ten, stojící u Herzbergerova stolu, netušil, čím že to tak
rozlítil Šéfovou.
„Kranichu,“ popadla dech. „co dělá váš pes v MÉ
kanceláři?“
Tom na nic nečekal a běžel do Anniny komůrky opředené mnoha
tajemstvími.
„Kuličko!“ sklonil se ke štěněti, jehož hnědé oči se smály.
Na jeho boku se rozvalovala Anežka a chroupala jablko- „Určitě z Šéfčina
košíku.“ odhadoval původ ovoce.
„Vy lumpíci.“
Pohledem kontroloval stav vybavení kanceláře.
Ve dveřích se objevila Engelhardtová, doprovázené Semirem pokoušejícím
se uklidnit vichr spravedlivého hněvu.
„Šéfová, tak už se nezlobte.“ Turkovy oči se nápadně podobaly
těm psím.
„Je to ještě štěně.“ přidal se k parťákovi s prosíkem Kranich.
„Prosííííím!!!“ ozvalo se dvojhlasně.
Tmavé oči nadřízené už nerámovaly rozčílením spojené oblouky
obočí.
„Haf!“
„Píísk!“ odpověděla Kuldovi Anežka a posadila se na jeho měkký
hřbet.
„Ukliďte to tu, Tome.“
Tom z nás nebyl
nadšený. Naštěstí to nijak neřešil a řekl bych, že se toho úkolu chytil i
s jistou chutí.
Páníček je fajn.. Nejlepší
jsou naše rvačky..
To se nám podařilo
roztrhat i oblíbené tričko paničky. Jéje, to bylo křiku pro jeden pitomě červený
hadřík. Chichi, pán to nakonec ukecal.
Zrovna včera jsme zase
byli v parku. Kupy listí, co shrabují lidé z města, zvou
k vyválení, k hopsání a divočení. A páníček… to byste do něj nikdy
neřekli.. Hupsne tam po kolena dřív než stačím třikrát zamávat oháňkou. Panička
nás pak vítá se smíchem. Kdo by se nesmál, když já mám listí za ušima a pán ve vlasech.
Panička.. Jé, její ruka
je tak milá.. docela mi chyběla, když.. Když mě pán bral s sebou brzo do práce
a pozdě jsme se vraceli.
Ano, ano! Už mi nese vodu
s jídlem!
„Kuličko, netrucuj a pojď!“ táhla za vodítko Karolina.
Pes však pevně tkvěl tlapkami v jednom místě.
„Ach jo.“ povzdychla si a odhákla karabinku.Modré vodítko schovala do kapsy. „Tak naskoč.“
Kulička s radostí poskočil a už se nesl v ženině náručí..
„Tak mám občas pocit, že nejsi štěně, ani pes. Ty jsi prostě
člověk v psím těle. A pěkně mazaný.“ vzdychla pod tíhou chlupatého těla.
Škoda, že jsou letošní
prázdniny fuč.. na chvilku jsem se ocitl v psím ráji. Hlazení,
rozmazlování, spánek v měkkých a voňavých peřinách.. Jemná ručka
projíždějící mou srstí..
Wox se Semirem si mě
vzali na dovču na Šumavu. tam bylo pořád co dělat. Chodili jsme do lesa, sbírali
houby… Semir se mohl pominout, když jsme přišli z lijáku a já jsem se
oklepal u jeho nohou.
Jak to říkala Wox?
Turek je zimomřivý..
„Wox, buďto já nebo pes!“ pronesl patosem prolezlou větu
Turek. Těšil se na teplo peřin a ne na chlupaté tílko tisknoucí se k jeho
dívce.
„Pes.“ neváhala blondýnka a uhladila peřinu, na které Kulda
odpočíval.
Semir sebral polštář a peřinu a odešel do vedlejší
místnosti. „Ts, pohlídáte nám psa, on je hodný… Nic, příště už ne!“ brumlal
Turek a uveleboval se na pohovce. „Vzdávám to.“ pomyslel si, když už potřetí
skončil na podlaze.
„Wox, je tam vedle tebe ještě místo?“ pípl u dveří.
„Jasně.“ usmála se světlovláska v modré košilce a už
odhrnovala cípeček peřiny. Kulička neváhal a pohotově ji skočil do náručí.
„Padouchu!“ říkaly Semirovy tmavé oči. Jak mohl, přitiskl se
k Wox momentálně se věnující psovi. „Už se nedivím Tomovým steskům!“ pomyslel
si Semir a padl do polštářů.
To byly časy… Dobře, dobře, není všem dnům konec, jak
říká.. eee, už si nevzpomenu. Už za několik málo vteřin se rozdrnčí zvonek,
určitě zbudí dva spící človíčky tulící se k sobě a já.. Já půjdu na
procházku.. S Terezkou Wox..
Nemůžu se dočkat.. Ocas se mi komíhá sem a tam štěstím a
nedočkavostí.
Hurá, už je tady!
Já se s vámi loučím.. Musím se teď věnovat jedné
velice příjemné slečně!
Přejeme Ti všechno nejlepší,
v srdíčku pohodku, na tváři úsměv a ať se Ti daří!